Alberto Méndez
Slepé slunečnice
Přeložila Blanka Stárková
Mladá fronta 2011, 152 s.
Soubor čtyř povídek nás zavádí do let bezprostředně po skončení španělské občanské války. Autor líčí tragické osudy lidí, kteří se v chaosu konce bratrovražedných bojů nacházeli na straně poražených republikánských sil. Mladý frankistický voják se jakýmsi pohnutím mysli vzdává právě kapitulující straně a přežívá vlastní smrt. Muž živoří v opuštěné horské krajině zasypané sněhem, ztrácí ženu i novorozeného synka a průběh oněch nešťastných dnů vpisuje špačkem tužky do rozpadlého sešitu. Vězeň předem odsouzený k smrti oddaluje popravu lhaním o synovi svého soudce, avšak nakonec k falešným panegyrikům ztrácí sílu, neboť nenachází chuť k životu. Budoucí kněz a učitel malého chlapce propadá lásce k jeho matce, pronásleduje ji a rozkrývá tajemství chlapcova otce, který se ukrývá ve skříni jejich bytu. Téma porážky republikánského snu zpracovává Méndez v bohaté škále vyprávěcích technik, od klasické er-formy, využívající protagonistova hlediska, přechází přes nalezený rukopis až ke vzpomínkové próze či zpovědi v dopise. Na malém prostoru se čtenář setkává s řadou vždy jinak krutých příběhů, v nichž vítězí smrt a zmar. V nepatetických příbězích-porážkách můžeme poznat podoby konfliktu z autenticky španělského hlediska, které v našem prostředí bylo dosud téměř neznámé.
Lukáš Mathé
Aleš Česal
Tajemná tvář
Levné knihy 2011, 218 s.
Dav chce legendy – básník má být kosmatý, vousatý, temných zraků, tragického údělu životního. Ne že by si to přál, ale dav tak chce, neboť by vyvolalo pobouření, kdyby poeta žil spokojeně, v teple a syt, milován chotí a obklopen hloučkem ratolestí ve vzkvétající firmě Vývoz-Dovoz. Poezie totiž bývá žvanilům krajně nepříjemná – buďto poetu zavrhují, anebo se jím živí, jak už v případě Karla Ignáce Máchy zvykem po mnoho tuzemských pokolení. Věřte ovšem, že jsem potkal v životě spousty grázlů, kteří vypadali jako Mácha i jinak, nesložili však ani verš, natož milostnou eklogu. Hyen badatelských, co se sytí na mrtvých poetech, bezpočtu a prohrabávání jejich soukromí má v badatelnách pré. Cimrmanovská kamarila se tím kabaretně živí už drahnou dobu. Aleš Česal se věnoval tentokráte básníkově fyziognomii, tedy tomu nejméně podstatnému a nejvíce pomíjivému v čase. Došlo i na Gerasimovovu metodu rekonstrukce tváře na základě kosterních pozůstatků. Dokonce i podiv nad rychlostí Máchovy chůze byl naznačen – což měl snad létající plášť, anebo křídla snad? Nikoliv, tu a tam se vezl stopem na povozu. Můžeme jej tedy označit za průkopníka hitchhikingu v tuzemsku. Po nějaké zmínce o umělecké kompozici však ani slechu. Na syntetickou práci zhodnocující význam KHM v dobové a estetické kontinuitě si tedy ještě počkáme.
Vít Kremlička
Mike Perry
Klec pro majáky
Kniha Zlín 2011, 335 s.
Pro ty, kterým kape na maják trochu jinak než většině z nás, je klecí vlastní tělo. Mike Perry je svalnatý a sebevědomý investigativní novinář, jenž má ve svém životě jen jednu obtíž, narodil se v ženském těle. Sní o tom, že jednoho dne z něj skutečně bude dokonalý muž. A toto je jeho zpověď psaná na cestě za snem, či chcete-li za sebeuskutečněním. Jako padesátiletá žena a dokonce matka se rozhodl pro změnu pohlaví. „Konečně odkryl svoje hledí, konečně nastoupil do té správné tramvaje, konečně dostal povolení žít.“ Místy ironické a nadnesené vyprávění zpověď oživuje a vnáší do ní energii a vtip. Nevěřili byste, jak moc se budete smát u intimního vyprávění transsexuála. (Na jinou knihu je to ovšem málo.) Zdařilý je především začátek, kde autor s odstupem tragikomicky rekapituluje pubertální život a píše o sobě v ženském rodě. Poté, co se rozhodne otevřít, se pohled mění a Mike je již muž se vším všudy – i s rodovými koncovkami. Nicméně i realita skýtá klišé a happy endy, jaké byste „nečekali“. Mike se „překvapivě“ trápí neopětovanou láskou ke své doktorce, ale jinak jeho přeměnu všichni přijmou s otevřenou náručí. Nakonec pochopíte, že to, co vám na příběhu vadí a ke konci už vás bez ustání otravuje, je Mike sám. Jeho špatně snesitelná uzurpující povaha. Bolestínské a věčně dotčené vnitřní monology o nenaplněných láskách. Na přebalu se píše, že kniha je emocemi nabitá, já bych spíš řekla, že zabitá.
Tereza Šnellerová
Ázar Nafísíová
Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Přeložila Zuzana Mayerová
Paseka 2011, 372 s.
Ázar Nafísíová se v knize vrací do let, kdy učila na Teheránské univerzitě. Román je koláží několika rovin – první je tajný ženský spolek studující literaturu, druhá sleduje politické proměny v zemi a v neposlední řadě to jsou interpretace jednotlivých autorů (text tak snadno plynoucí bývá občas proložen zbytečnými řečnickými otázkami: „Vybrala jsem si opravdu já své studentky, nebo si ony vybraly mne?“ – což je občas, přiznávám, trochu dotěrné). Právě literární osobnosti knihu samotnou rozdělují – Nabokov a jeho povídky, ale Lolita především, Gatsby a proces s ním, Henry James a poslední Austenová. Románem ale proplouvají i další autoři (Eliot, Rushdie, Gorkij), vynořují se v citátech a parafrázích. Jejich knihy jsou interpretovány, Nafísíová ukazuje, jakým směrem se při četbě pohybuje, co je pro ni v literatuře podstatné. Nakonec to ale nejsou interpretace jednotlivých knih, co by na knize lákalo, ale šílenství reálných scén, které jdou snadno spojit s naší minulostí – už jen do jaké míry připomíná setkávání studentek bytové semináře. A pak absurdita režimu, choromyslnost totality – jeden příklad za všechny, když autorka popisuje zakázaný koncert v Teheránu. Podle islámských tradic nesměli hudebníci v průběhu vystoupení ukázat, že je hudba baví, a otevřeně projevit emoce, protože je to považováno za nemravné. Což by nebylo tak strašné, kdyby se zrovna nepokoušeli variovat skladby Gipsy Kings – představte si to.
Barbora Čiháková
Peter Pišťanek
Rivers of Babylon II aneb Dřevěná vesnice
Přeložil Miroslav Zelinský
Kniha Zlín 2011, 236 s.
V druhé části populární slovenské trilogie Rivers of Babylon (1991, 1994 a 1999), jejíž děj se odehrává kolem bratislavského hotelu Ambasador v osmdesátých a devadesátých letech, se dostáváme z luxusních pokojů hotelu – který byl ústředním bodem prvního dílu (česky 2009) – do zasviněných a močí páchnoucích zákoutí přilehlého parkoviště. Zde vyrostl onen titulní provizorní dřevěný komplex, v němž jsou mimo jiné umístěny záchody a bufet. Jak nás autor upozorňuje na začátku knihy, hlavní hrdina prvního dílu Rácz, který se v druhé polovině osmdesátých let vypracoval z hotelového topiče přes veksláka až k hoteliérovi a vlivnému politickému mafiánovi, zde vystupuje už jen jako vedlejší postava.
Pišťanek v Dřevěné vesnici opět zdařile oživuje obskurní panoptikum, ale tentokrát zůstává především na dně společnosti: zaobírá se kriminálníky, bezdomovci, šmelináři, chudými básníky, bufeťáky nebo prostitutkami, z nichž některé známe už z první části. Mezi ztracenými existencemi se do popředí dostávají dosavadní vedlejší postavy (tedy kromě milionáře, který se vrátil z emigrace), mezi jejichž osudy se přerývavě a nerovným dílem tříští divoké dějové peripetie knihy. Opět se setkáváme s tlustým hlídačem parkoviště Fredym Špáršvajnem, v němž se naplno probudily sadomasochistické sklony, s bývalou Ráczovou nastávající Eržikou a jejím manželem Ferim Bartalošem, kteří se živí vybíráním poplatků na toaletách, i se zavrženou Ráczovou milenkou Silvií, která se vrací ze své nedobrovolné mise v rakouském Pervers-Clubu, v němž „nesouložila snad jen s dětskou mrtvolou a s mimozemšťanem“.
Ale právě množství prolínajících se příběhových linií je ke škodě celku knihy. Sice jsou mnohdy vtipné a zdařile ilustrují charakter doby na počátku devadesátých let, bohužel však příliš nedrží pohromadě a poněkud zavánějí samoúčelnou konstrukcí. První díl přesně a především s vtipem zachycoval náladu upadajícího komunismu a jeho hladký přechod do kapitalismu, což je dle Pišťanka doba, v níž bylo možné prakticky cokoliv. Kniha to byla téměř jasnovidná i díky přesnému pozorovacímu talentu, citu pro typizaci a jemně kritickému, avšak nehodnotícímu přesahu. V Dřevěné vesnici sice zůstává schopnost vybrat to podstatné, ale společenský přesah se tu vytrácí a dá se říci, že autorova tvůrčí metoda se přeměnila v machu. A i jedna z jeho podstatných předností, práce s bezprostředním, mluveným jazykem, tu ztrácí dosavadní rafinovanost a začíná příliš sázet na jednoduchost a sprostotu, přičemž není podstatné, že tak může reagovat na hojně tematizovaný pornografický boom v první polovině devadesátých let. Oddechové čtivo, které sice pobaví, ale dlouho ve čtenáři nezůstane.
Karel Kouba
Botho Strauß
Lži Šero Bydlení
Přeložili Alice Rahmanová a Petr Šimon
Dauphin 2010, 215 s.
Rozhodne-li se čtenář pro tuto knihu, musí počítat s tím, že se zřejmě bude chvílemi potácet v šeru. Je sestavena z krátkých textů, od momentek či skic až po povídkové útvary. Přechody mezi nimi jsou ostré, a přece splývavé, naznačené pouze kapitálkami. Chvílemi vám může připadat, že nahlížíte do rozsvěcujících se a zase zhasínajících oken protějšího paneláku, že k vám doléhají hovory z partají nad či pod vámi nebo že z okna sledujete ulici. V textech se zvrhává a zase ustaluje křehká rovnováha společenských vztahů nebo psychických stavů. Ale během vzniklé disbalance se odkrývá patologičnost a někdy brutalita partnerských soužití, rodinných a přátelských vztahů a utkvělých představ, jež lidé zastávají. Spořádaný společenský život se zde demaskuje jako lži obnažené za šera skrze soužití (bydlení). Na toho, kdo projde těmi neutěšenými a porůznu rozesetými střepy, čeká na závěr odměna v podobě překotného esejistického monologu stárnoucího intelektuála, horečná obžaloba moderního světa a jazyka. Všechno jsou jen lži, ale lidé je potřebují, aby o sobě věděli, jazyk je nakonec jen zvukem, kterým se lidé ubezpečují o své blízkosti. Jako by z této neutěšené až pornografické situace světa pomáhal jen cudný pečující dotyk. Stejně tak se zoufalý intelektuál oddá tišící ruce partnerky. Nutno ještě pochválit kratičký doslov jednoho z překladatelů, Petra Šimona, který je přes svou úspornost přesně tím komentářem, který čtenář této knihy potřebuje.
Zbyšek Týl
Jiří W. Procházka
Druhý krok nikam
Brokilon 2011, 558 s.
Jiří W. Procházka píše rád a píše už dlouho. Jeho parketou je především sci-fi, občas zamíří i do hájemství fantasy. Není vizionář, spíš náruživý recyklátor. Často píše povídky na zakázku, případně se inspiruje nápady jiných spisovatelů. Asi nejvíce ho vystihuje povídka Remix posledního soudu, pod níž je podepsán jako DJ Walker. V ní posbíral různé části textů Josefa Nesvadby a sestavil je do jednoho celku. Pravda, příliš k sobě nepasují, ale právě metoda djování je Procházkovi blízká. Do textů míchá reklamy, televizní tvorbu, pořekadla – vše, co má po ruce. Jedna z povídek staví na obecní kronice města Strašna, autor do původních zápisků vpisuje příběh o zombiích. V povídce Válka s gloky zase parafrázuje Čapka. Povídky jsou často plné násilí, i proto by se dala Procházkova tvorba přesněji zaškatulkovat jako hard sci-fi. Je to ale násilí, které nebolí, a ti, jimž je ubližováno, neztrácejí smysl pro humor. Když se rodině vzepře obydlí, ovládané inteligentním systémem, a vaří paní domu ve vaně, ona se jen zmůže na slova: „Bože, ne! Já se nechci koupat!“ Jak bylo řečeno, Jiří W. Procházka píše rád, proto jsou jeho povídky často delší, než by být mohly, avšak chybějí tu věrohodnější charaktery. Hrdinové spíš připomínají postavičky v počítačové hře, které jsou dobré hlavně k tomu, aby mohly pronášet humorné hlášky. A na závěr mikropovídka nazvaná 2010 : Hra: „,Já už si nechci hrát,‘ zakňoural plyšový králíček Bobo a vypustil z tlamičky nervový plyn.“
Jiří G. Růžička
Patrick Haimzadeh
V srdci Kaddáfího Libye
Přeložil Josef Brož
Jota 2011, 160 s.
Avanturistická zahraniční politika, teatrální vystupování, nezapomenutelné módní výstřelky, brutální konec. Tyto atributy spojené s osobností samozvaného plukovníka Kaddáfího se vybaví leckomu. Horší už to je se znalostí reálií pro mnohé tak trochu tajemné země, jíž Kaddáfí přes čtyřicet let železnou pěstí vládl. Nepříliš rozsáhlý text díky kombinaci popularizační formy psaní, určené široké veřejnosti, a absence snahy o „skandální odhalení“ poslouží jako přehledná a výstižná příručka k vývoji tohoto mladého státu, rozkládajícího se na území se starodávnou historií. Haimzadeh komplexně vykresluje postavu Kaddáfího, v níž se vedle nepopiratelných diktátorských a egomaniakálních sklonů zračila i notná dávka politické dovednosti a vypočítavosti, jež mu, spolu s klientelistickou sítí vybudovanou pomocí ropné renty, umožnila udržet si svoji pozici tak dlouho. Autor si všímá i historických a kulturních vazeb mezi libyjskými regiony a zvláště antagonismu mezi Tripolskem a Kyrenaikou, který se táhne už od antiky a trvá v podstatě dodnes. Ve vztahu k Libyi se zvlášť často objevuje slovo kmeny a není to jen prázdný pojem. To, co je v Evropě vnímáno značně archaicky, hraje v životě Libyjců významnou úlohu sociální sítě a rovněž regulátoru násilí. Největší překážku stabilizace a případné snahy o demokratizaci země tak pravděpodobně nebudou představovat islamisté, jimiž se neustále straší, ale především složité kmenové vztahy a touha po ovládnutí ropného bohatství.
Jan Kondrys
Dana Moree
Kuba, ráj to na pohled
Eman 2010, 126 s.
Kde slunce zapadá, tam do mořských vln ostrov Cuba se hrouží, a jako v Erebu tam prostí lidé žijí; úniku nemají, aniž co jísti, než co jim božstva mocná do podsvětní říše vrhnou z chudičké tabule pokrmů sytných. Ni k webu tam připojit se nelze, aneb mobilů volavých řádně užít, neb operátorů není a cenzura internet drtivě jistí – tak zřejmo, jak pozemský ráj cubánský v subreálu jestvuje. Cestovatelka odvážná Dana Moree zavítala v ten kraj a spatřila, jak lidé na Cubě obvykle žijí – na mezi bídy tam despocie řádí, prominenti však bujně vládnou, zatímco disidenti v žalářích hynou, postihnuti mnohaletými tresty žalářů chmurných. Oddané družky mužů těch zovou se Dámami v bílém, jako Pénelopy ithacké vyčkávají choťů milých, ač nápadníci rujní kol nich krouží plni záště, neb Thanatos získat chce vrch; tak příběh děje se pradávný zas! Každému známo jistě, co učinit možno, však lidu když vládne strach, despota má pré. Pasáci vepře tam do sídla ženou, ano i dobytek žírný, hrbatý zebu tam grilován jest a mnohý vůl v žertvu tam pad, langusty chutné gumičkami poutány jsou, rum v sudech zraje, zádumný tabáku list se k Foibovi pne – však plodná zem ta živoří a s ní její lid: kam hrozny se ztrácejí? Zajisté révoví odpověď zná, však maňana šumí ve váncích mořských, jak provždy skončil by čas – hoj, poutníče okeánský, vydej se v ten kraj!
Vít Kremlička
Stephen Hawking, Leonard Mlodinow
Velkolepý plán
Přeložil Jan Klíma
Argo, Dokořán 2011, 204 s.
Název knihy odkazuje k tomu, kolik shod náhod a přesně nastavených přírodních zákonů dovedlo náš vesmír až k existenci člověka. Autoři se pouštějí do teorie alternativních vesmírů, která je kvantovou verzí jeho vzniku. Pouť částice z bodu A do bodu B v kvantovém prostředí totiž může vést nekonečně mnoho cestami. Podobně tomu muselo být se zrodem vesmíru, který byl původně stlačen do částice menší než atom. Musely tak vzniknout vesmíry se zcela jinými přírodními zákony. Vlastně jakýkoliv vesmír si představíte, je možný, včetně těch s našimi dvojníky. Pod kvantovou fyziku spadá i takzvaná inflace, tedy neuvěřitelně rychlé rozpínání vesmíru v prvním zlomku sekundy (10-35!). Právě v tu chvíli se původně miniaturní vesmír rozprostřel do neuvěřitelné velikosti (1030!). Autoři to přirovnávají k minci, která se náhle roztrhne na části, vzdálené od sebe miliony světelných let. Kde je ale hranice mezi kvantovou a klasickou fyzikou? Probírá se tu i takzvaná M-teorie, tedy možná teorie všeho, která však nakonec vůbec nemusí existovat – v tom případě by M-teorií byla skupina několika teorií najednou. Zaujme úvaha o možných planetách ve vesmíru, kde by bylo prostředí vhodné pro život. V naší sluneční soustavě toto prostředí začíná kousek za Venuší a končí kousek před Marsem. Naše oběžná dráha tak je jediná možná. Tak jako byla filosofie postupně vytlačována vědou, zdá se dnes věda být vytlačována poezií. Objevují se v ní barvy (u kvarků), vůně (u leptonů) nebo do spirál stočené prostory (teorie strun).
Jiří G. Růžička
Chris Bellamy
Absolutní válka. Sovětský svaz za druhé světové války
Přeložil Pavel Vereš
Academia 2011, 774 s.
Bellamyho výklad Velké vlastenecké války, jak ji nazývali a nazývají Rusové, se sice soustředí na vojenskostrategické a politickostrategické otázky ve světle nových pramenů, ale faktografickým objemem i novými dílčími náhledy se řadí k tomu lepšímu, co historiografie druhé světové války produkuje. Nevyužita však zůstává ambice, kterou proklamoval autor v úvodu, totiž podíl sovětských bezpečnostních složek na průběhu a výsledku této zatím nejničivější a nejrozsáhlejší války v dějinách, respektive srovnání podílu bezpečnostních složek ve vztahu k působení armády na německé i sovětské straně. Byť se autor věnuje zejména roli Sovětského svazu v druhé světové válce, nemohl se vyhnout širšímu kontextu konfliktu. Z tohoto pohledu je slabinou knihy zásadní heuristický nedostatek. Jestliže při studiu role Sovětského svazu Bellamy vytěžil, byť nikoli dostatečně, Prezidentský archiv Ruska (AP RF), pak je nepochopitelné, že vůbec nepoužil prameny z nejběžněji exploatovaného německého vojenského archivu, tedy z Bundesarchiv/Militärarchiv ve Freiburgu im Breisgau. V čem tedy spočívají přednosti knihy? Přes vojensko-historické zaměření ukazuje mnoho různých aspektů války, od ekonomických přes demografické a politické. Právě tam, kde rozšířil svůj referenční rámec a dokázal se odpoutat od historiografické literatury a pramenů, je Bellamy jako autor nejoriginálnější.
Michal Janata