Cha Ťin
Čekání na Lina
Přeložil Petr Mikeš
Odeon 2012, 288 s.
Čínská Kulturní revoluce. Armádní lékař a „zbytečný člověk“ Lin Kchung se každé léto na deset dní vrací na zemědělský venkov za svou prostou a oddanou ženou. Rok za rokem ji přesvědčuje, aby souhlasila s rozvodem, tentokrát už opravdu. Ve městě totiž deset, patnáct a nakonec osmnáct let čeká jeho přítelkyně, vrchní sestra Man-na, až se budou moci vídat i mimo zdi nemocnice. Osmnáct let se jejich vztah, svázaný politickými směrnicemi, pohledy a pomluvami okolí, potácí v ne-prostoru znemožněného soukromí. Její čekání se kvůli okolnostem, stárnutí a postupujícímu nezájmu jiných mužů stává ubíjející nutností, Linovo čekání zase romantickou cestou, čekáním pro čekání. Když se tedy po osmnácti letech Lin konečně dokáže rozvést a oženit s Man-nou, cíl jejich snažení ztrácí lesk. Situace se naopak zhoršuje a zmatený Lin začne nostalgicky pošilhávat po své dřívější rodině, jež stále čeká na jeho návrat. Zdánlivě apolitický román sice nijak otevřeně nenapadá ztížené podmínky v komunistické Číně ani kult Maovy osobnosti, autor nicméně naznačuje leckdy bolestivé individuální důsledky politiky a jiných vládních nařízení i nepsaných zvyků, kolonizujících milostný a rodinný život. Důkladné prozkoumávání jediného vybydleného tématu, vztahu dvou lidí v přítmí nesvobodného režimu, může působit monotónně, stejně jako umírněný, účelný styl bez nadbytečných slov. Tím více však vynikne občasné zaostření na detail a pozvolna vystupňované tušení složitosti lásek a okolností čekání.
Johana Kotišová
Elia Barceló
Zlatníkovo tajemství
Přeložila Denisa Škodová
Paseka 2012, 92 s.
Autorka, českým čtenářům prakticky neznámá, zvolila pro svůj příběh rozsah novely, a dobře tomu tak. Větší prostor by totiž tato lehce napsaná féerie o jedné zasněžené noci vprostřed New Yorku jen těžko snesla. Příběh bezejmenného vypravěče, který vzpomíná na svou první a poslední lásku, zahrnuje přechody mezi časovými pásmy a cestování v čase – protagonista se stane zrádcem i naivkou, aniž by měl možnost volby. Princip je to dost všední, naštěstí však o něj samotný neběží. Důležité je téma dějin viděných náhle z odlišné perspektivy, uvědomění si jejich absurdity, nevyhnutelnosti a současně i lidské bezmoci proti běhu dění. Protagonista je zároveň vypravěčem prožívajícím a hodnotícím, z čehož plyne neustálé napětí, střet pohledů: „Nemohl jsem vědět, že mě miluje, že vždycky milovala jen mě, ale v jiném těle, v jiné duši prověřené samotou, bolestí, časem, a že hlubokou lásku, již ke mně coby devatenáctiletému chlapci cítila, pomalu smazávala neustálým srovnáváním se vzpomínkou na onoho starce, jehož jsem nenáviděl, a jímž jsem byl já sám, ale v jiné podobě.“ Potíž je v tom, že na rozdíl od Cohenovy písně Famous Blue Raincoat, na niž se zde odkazuje, novelka místy nebezpečně hraničí s kýčem. Jako by jeden osud nebyl dost tragický, vypravěč ještě posiluje stesk narážkami na chorobu matky, smrt sestry a zdůrazňuje znovu a znovu svou lítost. Zlatníkovo tajemství je jako cesta vlakem, třeba po trase Praha – Havlíčkův Brod. Potěší, zaujme, uplyne jako voda.
Anna Vondřichová
Ludvík Vaculík
Říp nevybuchl
Dokořán 2012, 264 s.
Vaculíkovy úterní fejetony za posledních tři a půl roku si můžete přečíst ve sbírce Říp nevybuchl, která navazuje na předchozí výbory Dřevěná mysl a Poslední slovo. Známý morální hygienik v nich vytrvale vyzývá společnost k přemyšlení a přeměně. Tato výzva se tedy netýká jen svátosti politického, ale krouží i po světských problémech každodennosti. Vaculík rád provokuje a zároveň si stěžuje na nedostatek vyprovokovaných. Sbírka se vyvíjí lineárně, po jednotlivých kauzách a podle autorova voličského směřování, ale také se příjemně, usínavě cyklí v popisu sezonních zahradních prací nebo v pravidelně vyvolávaných návrzích a názorech. Nejčastější Vaculíkova trápení (nad volebním právem zločinců, hernami, reklamními billboardy u dálnic a hospodářskou nesoběstačností) najdete přehledně shrnutá ve fejetonu Moje diktatura. Ale i s dalšími tématy (finanční vševládou, moderními technologiemi nahrazujícími lidskou pracovní sílu a otázkou, co s cizinci) se v knize budete setkávat často. Zvláště posledně zmíněný problém je ale bohužel podán spolu s negativním pohledem na homosexuály natolik xenofobně, že se morální poslání jinak vnímavé knihy stává poněkud nebezpečným. Vychází snad toto naladění vstříc lidovému čtenáři? Mnohem lépe působí spisovatelův spontánní a bohatý styl, snaha být v dnešní době pozitivní, zájem o písemný a hudební folklor, vzpomínání předrevolučních časů, spisovatelů a disidentů nebo roztomilé úsilí pochopit vesmír, fyzikální zákony a smysl života.
Filip Horák
Theo Coster
Všichni jsme nosili hvězdu
Přeložila Alexandra Fraisová
Ikar 2012, 144 s.
V top žebříčku nejpřekládanějších knih na světě patří hned po Bibli druhá příčka Deníku Anny Frankové, zápiskům dívky, která se ukrývala v době nacistické okupace Nizozemska před transportem do koncentračního tábora. Její spolužák z lycea Theo Coster se vydal po stopách dalších spolužáků a pamětníků, aby s nimi natočil dokumentární film, a z přepsaných rozhovorů potom vznikla jeho kniha. Ze vzpomínek a příběhů pěti vypravěčů se odvíjí plastický děj v pohnutých válečných podmínkách bez příkras, s přesahy do poválečné doby a dalšími příběhy aktérů vyprávění. Theo Coster má dar postavy charakterizovat a na základě detailu je oživit pro přítomnost. Před čtenářem tak vyvstávají netoliko Anna Franková, její rodiče, sestra Margot a třídní kolektiv, ale i rodiny ostatních spolužáků, lidé, kteří jim poskytovali úkryt před pronásledováním, a třeba i řádně enšpíglovsky navinulý vojín Hendriks. Jistě, čteme příběhy z tragické doby a mnohdy se těžko ubránit dojetí, avšak Theo Coster přimíchává trochu naděje a humoru, takže žalu propadnout nelze. Když se autor vydává z Amsterodamu do Izraele, tak na mopedu, a když vyhledává pamětníky z doby svého ukrývání, cituje následující rozhovor: „Když muži připomenu, kdo jsem a že jsem tu býval jako učitelův synovec, matně si na mě vzpomíná. ‚Je to těžké, kvůli těm vousům, co teď máte, rozumíte? Nebo jste je snad měl už ve třinácti?‘“ A tak je to se vším.
Vít Kremlička
Barbara Kingsolverová
Lakuna
Přeložila Simoneta Dembická
Jota 2011, 528 s.
Barbara Kingsolverová zvolila pro svůj román velice přiléhavé a hravé jméno. V úvodu vplujeme lakunou do brilantně vymyšleného světa, který vlastně není fiktivní. Pozadím a nosnou strukturou jsou Mexiko a Amerika třicátých a čtyřicátých let. Zde se ocitá protagonista, mladík Harrison Shepherd, jehož matka mu svou frivolností umožní poznat širokou paletu pocitů, křivd, míst a zaměstnání. Tato koláž se stává výchozím bodem chlapcovy tvorby, začínající osobními deníky. Ty zachycují zásadní zážitky, ale i „večeři, která je sama o sobě důvodem pro psaní“. Tiše hrající rytmus však ukáže dokonalou sladěnost až časem – k leckterým „zbytečným“ záznamům se autorka vrací a přetváří je svěžími permutacemi, bez patosu a snahy o recyklaci. Román je bohatě zásoben stále novými impulsy, jež se ale namísto divoké jízdy životem vracejí tiše do pracovny nebo do kuchyně, kde je v mládí hrdina zaměstnáván.
Přes trochu rozpačitý začátek, kdy si čtenář i přes dobré postřehy a čerstvé vjemy může klást otázku, kam to vlastně celé vede, se noříme hlouběji do lakuny či podmořské jeskyně Harrisonova dětství. Začínáme si všímat řemeslně dokonale zvládnutého stylu i nadsázky a humoru, které jsou všudypřítomné, aniž bychom měli pocit podbízivosti. Objevujeme vypravěčský postup knihy v knize, jehož plný potenciál oceníme až na posledních stránkách, kdy se obě polarity střetávají a prostupují.
A konečně, nacházíme další význam slova lakuna: mezera v pramenech. Neběží jen o prameny osobní, tedy deníky, ale také o koketování s kontrafaktuální historií. Hrdina se setkává s Diegem Riverou, Fridou Kahlo či Lvem Trockým. Tady se začíná zajímavá hra – velikáni historie vstupují do Harrisonova života, ale také on utváří jejich osudy. V literárním prostoru pak společně, nikoli jeden na úkor druhého, tvoří příběh. Není to snaha zalíbit se milovníkům historických románů, ani je naopak bagatelizovat. Kniha začíná nabývat hrozivějších rozměrů, vynáší na světlo dějiny, o kterých se nemluví: například poválečnou xenofobii či protikomunistickou demagogii zaměřenou proti komukoli, koho chtějí média či politika zničit. Román ale není politickou zpovědí, zůstává osobním příběhem o touze po naplnění a malých věcech na velkém plátně. Jsou zde úvahy o umění a novinové výstřižky, deníkové záznamy i poznámky „autorky rámce“. Postupně se příběh láme a spěje ke konci, který koncem není. Kulminuje i mistrovské řemeslo plné přesahů a zámlk, které nechají hovořit subtilnější a hlubší roviny díla. Lakunou se neplave snadno, ale nebudete chtít dělat nic jiného, dokud se nevynoříte na druhé straně podmořské jeskyně. Tam možná začnete nový život s vědomím, že jiné lakuny, chybějící místa, to, co neznáme, jsou „tím, na čem skutečně záleží“.
Miroslav Bárta
Stephen Weeks
Daniela
Přeložila Dagmar Štěpánková
Kniha Zlín 2011, 451 s.
Bojišti druhé světové války prošly miliony lidí, avšak nic nás nedokáže oslovit tolik jako příběh jediného člověka. To ví i Stephen Weeks. Daniela je román sledující osud jediného hrdiny, který však putuje téměř celou východní a střední Evropou, a aby přežil, všemu a všem se přizpůsobí. Ukrajinec Nikolaj je v boji o holý život neobyčejně vynalézavý, často mu ale pomůže štěstí. Sám o sobě říká, že je „hanebný přeživší zrádce“. Pohřbil své židovské kořeny, ukrajinskou národnost, vystupoval jako Rus i Němec. Nyní se píše konec roku 1944, blíží se konec války a on je důstojníkem ROA působícím v Praze, užívá si své vysoké postavení a zároveň se smiřuje s osudem. Je si vědom, že zradil a první umírají pěšáci. Takový je, zdá se, základ příběhu, ačkoli milostná zápletka je poněkud více akcentována. Ostatně, podle Nikolajovy femme fatale se jmenuje i celý román. Daniela je prostitutka, se kterou se Nikolaj setkává v osudových chvílích, a jen to z ní činí osudovou ženu, což je poučné. Kniha je psána ich-formou a je koncipována jako osobní zpověď smířeného starce. Autor v sobě ovšem nezapře scenáristu – grafické členění textu a dialogů a kompozice díla (prolog a dělení na knihy) činí příběh napínavější a udržuje čtenáře neustále ve střehu. Daniela je prvním dílem avizované volné historické trilogie zlomových událostí dvacátého století, jejichž společným jmenovatelem je Praha. Nezbývá tedy než se těšit na další díl.
Tereza Šnellerová
Mark Millar, Dave Johnson, Kilian Plunkett
Superman: Rudá hvězda
Přeložil Martin D. Antonín
BB art 2012, 150 s.
Ideologie a superhrdinové. Dlouho zapovězené téma, jakkoli se právě superhrdinové stávali superzbraněmi ve studené válce. Aspoň na stránkách komiksových sešitů. V poslední době se diskutuje, zda jsou superhrdinové jen obránci zfašizovaných režimů. Brání Superman s Batmanem jen klid na práci spokojených, systému dokonale podřízených občanů? Možná. Scenárista Mark Millar ovšem udělal z nejproslulejšího superhrdiny Supermana bojovníka za práva dělníků a ideologicky ho tak zcela přepóloval. Kosmická loď s ním totiž nedopadne do USA, ale do stalinistického Ruska. Pro Millara je to především hra s postavami ze supermanovského univerza. Lex Luthor zůstává záporným hrdinou tím, že se stává americkým prezidentem. Lois Laneová pak sice kdesi uvnitř Supermana miluje, ale vzhledem k tomu, že se narodila na špatné straně oceánu, stává se partnerkou právě Luthora. Také Batman se proměňuje v padoucha a se Supermanem se utká přímo v prostoru sovětských lágrů (které samozřejmě Superman zachovává). Jen Brainiac se stává Supermanovým spolupracovníkem. Superman pak střídá řadu prvních tajemníků ÚV KSSS, když po náhlé Stalinově smrti stane v čele země. Příběh sám o sobě není v ničem příliš zajímavý, jde o komiks, který je určen především fanouškům. Svým domýšlením konce komunistické utopie by však možná mohl zaujmout i pár historiků.
Jiří G. Růžička
Vladimíra Dvořáková
Rozkládání státu
Universum 2012, 176 s.
Útlá knížka Vladimíry Dvořákové vznikla dle slov autorky „z potřeby hledat odpovědi na řadu otázek (…), vysvětlit, co se v této zemi děje“, neboť nabývá dojmu, že „česká demokracie stále více připomíná slavné Potěmkinovy vesnice“ – že se jedná pouze o její zkarikovanou formu. Názvem Rozkládání státu vědomě odkazuje na Peroutkovo Budování státu a popisuje období po roce 1989, kdy „,budování‘ státu jaksi nebylo na pořadu dne“. Publikace je rozdělena do čtyř částí. První dvě se zaměřují na samotné fungování státu, jeho institucí, politickou kulturu, roli médií a soudů, třetí je jakousi případovou studií, v níž autorka na příkladu Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni ukazuje, jak v praxi dochází k vytváření klientelisticko-korupčních sítí, které zasahují i nejvyšší patra státní správy. Závěrečná kapitola nabízí možnosti řešení současné krize státu v době jeho privatizace. Vladimíra Dvořáková se dokáže na malém prostoru stručně a jasně vyjadřovat, a kniha je tak přístupná nejen odbornému publiku, ale i široké čtenářské obci. Přesto se některé autorčiny teze o zdroji současného marasmu v období socialistické diktatury zdají být poněkud zavádějící. Pokud by tomu tak skutečně bylo, museli bychom přiznat, že demokracie tu nikdy nebyla nastolena, že společnost má stále „ohnutá záda“ vlivem ideologického působení monopolně vládnoucí strany. Avšak mnohem pravděpodobnější je fakt, že demokracie v Československu (České republice) přece jen zavládla, ale v průběhu času – nejen díky prorůstání byznysu do politiky – zchátrala a nadále vadne.
Jan Gruber
Korespondence Janouch/Vaculík
Mladá fronta 2012, 224 s.
„Víš, já si tě skoro neumím fyzicky představit: jak jsi tlustý? Kolik vážíš? Máš nějaké dioptrie? Atd. bych se mohl ptát,“ pojmenoval Ludvík Vaculík v prosinci 1986 jednu z potíží svého dopisování s Františkem Janouchem. Listy, procházející od konce roku 1978 různými cestami skrz železnou oponu, pendlovaly mezi muži, kteří se nesměli setkat, ale kteří byli naladěni na stejnou vlnovou délku. Nemuseli si nic složitě vysvětlovat, byť sdílnější Janouch někdy sepsal dopis „dlouhý jako Lovosice“. To vychází z jeho ambice přesně dokumentovat události i z jeho neúmorné preciznosti. Díky této vlastnosti mohla koneckonců také vzniknout neuvěřitelná společnost zasilatelská (dodávání techniky pro disidenty), zprostředkovatelská (pro vydávání jejich děl na Západě) a podpůrná. Dotace proskribovaným umělcům a vědcům usnadňovaly tvořit, pocit solidarity jim snad občas dodal onu potřebnou „skleničku z nebe“, jak podle Janoucha Švédové říkají inspiraci. Praktické problémy, jejichž řešení se ujímala Nadace Charty 77, dopisům dominují (stejně jako tomu je v případě nedávno vydané korespondence Františka Janoucha s Václavem Havlem), ale dovíme se také mnohé o literární tvorbě Ludvíka Vaculíka (a mnoha dalších) a jejím uplatnění v zahraničí, o jeho nakladatelství Petlice, o dění kolem udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi a v neposlední řadě i o vztazích mezi lidmi v exilu a v disentu („kdo s kým peče a nepeče“). Najde se myslím pěkná řádka čtenářů, kteří si po seznámení s recenzovanou knížkou uznale řeknou s Vaculíkem: „Přečetl jsem to, a žasnu.“
Jiří Křesťan
Rudolf Brázda / Jean-Luc Schwab
Cesta růžového trojúhelníku
Přeložila Zuzana Dlabalová
Paseka 2012, 172 s.
Německý homosexuál s českými kořeny, ročník 1913, pokrývač, je na obálce knihy o „nacistické likvidaci homosexuálů ve vzpomínkách posledního pamětníka“ uveden jako spoluautor. Kniha nicméně čerpá i z mnoha jiných zdrojů než z pamětníkových vzpomínek a jeho příběh je koneckonců vyprávěn ve třetí osobě. Přes první zdání tedy nejde o memoárovou četbu, ale spíše o životopis, jehož protagonista – v době prvního vydání knihy sedmadevadesátiletý stařec vyznamenaný francouzským řádem Rytíře čestné legie – se stává jakýmsi maskotem všednodenní historie jedné z utlačovaných minorit. Vrcholem tohoto útlaku byla perzekuce v době nacismu a následná deportace do Buchenwaldu. Větší roli než nacisti a koncentráčnické memento však v dlouhém životě jednoho homosexuála hrály drobné radosti, a právě ony, ačkoli je text nijak neakcentuje, jsou tím, o čem nevíme skoro nic. Půvabné je líčení bezstarostných večírků z počátku třicátých let, kdy se Brázda i jeho přátelé převlékali za ženy, přičemž jeden z nich vcházíval do místnosti s dámskou cigaretovou špičkou a slovy: „A tu přichází slavná Susanne Gaska.“ Paní domácí zatím svým rozjařeným podnájemníkům nosila obložené chleby. Jindy pro sebe dva mladíci uspořádali „svatební hostinu“ a jídlo bylo opravdu queer: vepřová pečeně s knedlíkem a se zelím. Rudolf se přejmenoval na Inge, jeho milenec, který později zahynul na frontě, si nechal říkat Uschi a na hostinu přišla celá maloměstská famílie. Der Herrgott hat ihnen das Homoleben geschenkt.
Billy Shake jr.
Vesmír 9/2012
Zářijové číslo časopisu Vesmír je věnováno šedesátileté existenci Matfyzu, což je popravdě trochu nuda. Nejraději mám ale úvodní stručné aktuality. Zaujalo například: Archeopteryx bol čierny – vědcům se podařilo „spozorovať vo vnútri buniek tyčinkovité, pigmentované organely zvané melanozómy, ktoré sú zodpovedné za tmavé sfarbenie vtákov“. Nebo: Šimpanzi a orangutani mají osobnost podobnou té lidské, protože je lze „vcelku rozumně popsat na pětirozměrovém modelu osobnosti, který zahrnuje otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost, extroverzi, přívětivost a vyrovnanost“. Vesmír také dále pokračuje v seriálu Společnost naší doby, který pro něj připravoval Miloslav Petrusek. Tentokrát je text věnován výročí pětasedmdesáti let od úmrtí TGM. Rozsáhlý článek v čísle je věnován kvantitativním výzkumům v lingvistice. Dozvídáme se v něm například, že na Matfyzu je celé pracoviště, které se lingvistice spojené s matematickou statistikou zabývá – Ústav formální a aplikované lingvistiky. Cílem tohoto ústavu je zdokonalit umělou inteligenci skrze porozumění přirozenému projevu, případně dokázat, aby umělý systém zvládl „sám v tomto jazyce správně tvořit jednotlivé věty a jejich posloupnosti“. Možná nás v budoucnu čeká éra umělých spisovatelů. Docela blízko může být také doba, kdy budeme využívat elektřinu z organických materiálů, podobně jako získávají energii rostliny fotosyntézou. Už dnes existují vlákna, která se dají využít v textilním průmyslu, v budoucnu by si takovou baterii mohl každý vytisknout na tiskárně. K úplně energetické soběstačnosti by pak stačilo těmito elektrárnami pokrýt necelou polovinu střech v ČR.
Jiří G. Růžička