„Tvoříme přírodu a podřizujeme se jejím zákonům a silám. Tento nový stav vyžaduje, aby se diskurs designu jako tvorby nezavíral jen do zasedacích místností a nebyl držen v omezených disciplínách.“ Citát kanadského designéra Bruce Maua je vhodným výchozím bodem k úvaze o roli designu v současném světě. Je třeba, aby design přijal aktivistickou roli a stal se katalyzátorem společenských změn.
V posledních dvou staletích bylo možné tvrdit, že se design opájí svou vlastní kulturností a mocí, kterou mu propůjčují komerční zájmy, a akcentuje svou nepostradatelnost v životě spotřebitelů. Hlavní funkcí designu bylo a stále je utvářet formu pro konkurující si průmyslová, spotřební a informační hospodářská odvětví, jež jsou všechna propojena do rozsáhlejší globalizované ekonomiky. Design převádí materiální výdobytky těchto hospodářských soustav do kulturně přijatelné podoby. To neznamená, že by se nestavěl altruisticky k širším společenským zájmům nebo že by ignoroval vliv, který tyto materiální výtvory mají na přírodu. Avšak podíváme-li se na artefakty a životní prostředí vytvořené lidskou rukou a výrobní a veřejnou infrastrukturu, jejich estetický vzhled představuje kolektivně prosazované vize „krásy“, jež se ukázaly jako ekonomicky úspěšné. Mnohé další představy o kráse nepřežily, protože se jednoduše neslučují se současnou ekonomickou kulturou.
Opravdová podstata této „krásy“, od auta k iPodu, od moderního bydlení po supermarket, spočívá v tom, že nereflektuje „ekonomii skutečné hodnoty“, tj. odráží jen cenu na trhu, ekonomický růst ve formě HDP a akumulaci ekonomického kapitálu ve velmi mocných nadnárodních společnostech – což jsou příklady, které všechny určitým způsobem představují pouze finanční pohyb. Tato ekonomická měřítka nijak neodrážejí opravdové ekologické a společenské náklady výroby. Svou realizací ideálů modernity, čistoty, svým výběrem a samozřejmě svým vzezřením představuje supermarket ztělesnění kapitalistického úspěchu. Obal vábí kupujícího, oslavuje značku a ujišťuje spotřebitele, že bude s produktem spokojen, ačkoli o skutečnostech jeho vzniku pojednává jen střídmě. Ať jde o dopady dodavatelských řetězců, pracovní podmínky zaměstnanců a dělníků, ničení životního prostředí nebo narušování jeho schopnosti obnovy, spotřebu vody a energii potřebnou k její úpravě, uhlíkovou stopu včetně „potravinových mílí“ (vzdálenost, kterou jídlo urazí za spotřebitelem), chemické přísady prodlužující trvanlivost a zatraktivňující vzhled jídla, a nakonec potenciální choroby, kterým je spotřebitel vystaven v důsledku nadměrného obsahu vysoce nasycených tuků, soli a cukru v řadě polotovarů. Naši současnou představu krásy je nutné podrobit diskusi, protože je do budoucna neudržitelná.
Vize krásy
Potřebujeme novou vizi krásy, již bychom mohli nazvat „krásnou jinakostí“. Potřebujeme krásu, která není zcela povědomá, krásu poutavou, okořeněnou novostí a mnohoznačností, jimiž zaútočí na náš vrozený smysl pro zvědavost. Krásu, jež neulpívá jen na povrchu, krásu nedočkavě vyhlíženou celou společností. Současná verze krásy je totiž z velké části diktována velkými korporacemi a vládami. Potřebujeme krásu, která bude sloužit každému ve společnosti, překlenovat společenské propasti související s majetkem, zdravím, vzděláním a přístupem k digitálním a jiným technologiím. Potřebujeme krásu, jež se bude umět přizpůsobit budoucím změnám výchozích podmínek. Potřebujeme krásu, která „nedefuturizuje“ (tj. nepřipravuje lidstvo o budoucnost – termín zavedený Tonym Fryem), ale nechává možnosti otevřené i pro naše vnoučata. Potřebujeme krásu, jež bude povzbuzovat nové ideály, hodnoty a podporovat představu rozvoje lidstva, opravdového společenského rozkvětu (to, co Řekové nazývali eudaimonia), daleko za omezeným chápáním pokroku jako ekonomického růstu.
Chceme-li být dnes a v budoucnu progresivní, měli bychom možná vnímat tzv. ekonomický nerůst, slovy Hermana Dalyho, jako oslabení vlivu ekonomie a vložení sil do jiných společenských hodnot. Daly cituje viktoriánského autora, umělce a reformátora Johna Ruskina: „To, co se zdá jako bohatství, může být ve skutečnosti pouze hluboký úpadek zakrytý pozlátkem.“ Tímto výrokem se vracíme zpět k odpůrcům historických změn v první polovině devatenáctého století, kteří byli svědky a odvážnými kritiky odvrácené strany průmyslové revoluce, avšak nedokázali zastavit smršť průmyslového „pokroku“. Neudržitelnost naší současné produkce a spotřebních vzorců, endemický a prohlubující se rozkol mezi bohatými a chudými a opravdová nejistota ohledně klimatických změn jsou varovné signály dneška. Žijeme v odlišném světě než Ruskin, světová populace je více než šestinásobná oproti padesátým letům devatenáctého století a společnost nepochybně složitější. Avšak máme také k dispozici mnohem více prostředků demokratické participace, které by mohly pomoci ovlivnit výsledek, o němž hovořil Ruskin a jeho následovníci.
Právě teď
Při hledání „krásné jinakosti“ je třeba se vyhnout dalším nástrahám, které mnohdy design ohrožují. Design se snaží zaměřovat na vize a konstrukce budoucnosti, soustředí se na koncepty, prototypy, scénáře a virtuální 3D vizualizace. Což sice vždycky budou užitečná cvičení, ale udržitelnost si žádá, abychom se více starali o přítomnost než o budoucnost. Americký architekt Bruce Goff mluví o „kontinuální přítomnosti“ jako o něčem, co můžeme ovlivnit, zatímco minulost je pryč a budoucnost se o sebe může postarat sama. Stewart Brand tvrdí, že „teď“ je možné ovlivnit, a definuje je takto: „Období, v němž lidé cítí, že žijí a jednají, a mají určitou zodpovědnost. Pro většinu z nás je ,teď‘ třeba týden, někdy rok. Pro některé původní kmeny na americkém severovýchodě a v Austrálii sahá ,teď‘ sedm generací nazpět a dopředu (sto sedmdesát pět let oběma směry).“
Teď, přítomnost, lze změnit snáze než minulost nebo budoucnost. Tvrzení Anne-Marie Willisové, že design se zabývá „předběžným nastavením a budoucím směřováním“, a naléhavost debat o udržitelnosti napovídají, že bychom se měli víc věnovat výchozímu nastavení přítomnosti, abychom jí dodali zbrusu nové směřování. Rozhodnout se, co přednastavit, znamená přivést design do širšího společenského kontextu, protože podniky a vláda mají sklon používat design jako strategický nástroj pro směřování vlastní, a ne společenské. Nové výrobky, budovy a služby jsou vymyšleny a vytvořeny o mnoho měsíců dříve, než se dostanou k maloobchodníkům a na trh, a tehdy už zároveň splňují legislativní a regulační kritéria daná vládou. Zatímco čtete tento text, vytváří se nová generace artefaktů a budov, která nahradí ty současné. Jinými slovy, skutečné rozhodování už udělali jiní. O zastaralosti „starých“ artefaktů a do nich vloženém směřování (a tudíž ekologické zátěži nebo prospěšnosti) bylo již rozhodnuto předem. Tato pozorování napovídají, že je třeba demokratizovat roli designu, aby se rozšířily řady těch, kteří rozhodují, aby byla reflektována společnost jako celek. Z toho plyne, že by měl design jménem společnosti a životního prostředí zastávat aktivističtější roli.
Design jako katalyzátor změn
Čas rozšířit působení aktivismu v designu, zdá se, dozrál. Pokud designéři chtějí přispět k novým vizím pro udržitelný rozvoj, jako je například teorie pozitivního rozvoje Janis Birklandové nebo výše zmíněný ekonomický nerůst, pak musejí být připraveni zhostit se role designových aktivistů. Designéři by měli zvážit, zda jim záleží více na „teď“, či „potom“. Budoucí designoví aktivisté musejí být také připraveni na různé role – budou nestrannými společenskými vyjednavači a prostředníky, pomocníky, autory, spolutvůrci, spoludesignéry, obecně těmi, kteří něco uskutečňují (happeners). Tímto se pro design rozevírá mnohem širší oblast oblast působení, než jak ji definoval Tim Brown, výkonný ředitel a prezident jedné z největších designových společností IDEO, v červnu 2008 na stránkách Harvard Business Review. Brown postuloval způsob uvažování prostřednictvím designu jako šanci změnit způsob, jak jsou vyvíjeny produkty, služby, tržní procesy a strategie, a naznačil, že design zaměřený na lidské potřeby lze využít pro hledání nevyužitých tržních příležitostí. Nezmiňuje se vůbec o designu jako strategickém nástroji obchodu pro řešení otázky udržitelnosti a společenské zodpovědnosti. Design musí překonat omezené hledisko byznysu.
Výzkum a vzdělání v oblasti designu jsou naštěstí o krok dál než jeho praxe. Ve stejné době, kdy vznikl Brownův text, vytvořili účastníci konference Changing the Change (Změna změny) v Turíně značně inspirativní model pro globální designovou komunitu a výsledky evropského projektu nazvaného DEEDS ustanovily soubor dvaceti čtyř základních pravidel o využití designu pro udržitelnost. Konference Changing the Change představila nový program, jehož základ zní: Cílem každého jednání v oblasti výzkumu designu musí být udržitelnost. Udržitelnost je chápána jako systémová změna prezentovaná jak na lokální, tak globální úrovni. Bude jí dosaženo široce zaměřeným procesem vzdělávání, jenž přeorientuje současné neudržitelné transformace k udržitelné společnosti vědění. Výzkum na poli designu musí dodávat společenské výchově k udržitelnosti potřebné povědomí o svých výsledcích. To znamená informovat o představách, návrzích, nástrojích a reflexích, které umožní, aby mohli nejrůznější zúčastnění spolupracovat a následovat konkrétní kroky k udržitelné společnosti vědění.
K nové roli designérů se Changing the Change vyjádřila následovně: „Designéři jako spojenci a prostředníci, tvůrci kvalitních výrobků, vizionáři a vizualizátoři, jako budoucí budovatelé (či spolutvůrci). Designéři jako předkladatelé nových obchodních modelů. Designéři v roli katalyzátorů změn.“
Tyto a další ambice jsou obsaženy v základních pravidlech projektu DEEDS pod zkratkou SCALES, jež zahrnuje zvláštní dovednosti, vytváření prostředků změn, uvědomění, společné učení, etickou zodpovědnost, synergii a společnou tvorbu. Výzkum a vzdělávací komunita kolem designu tedy vznikly a fungují. Otázka je, co tento program znamená pro širší designovou komunitu, zejména pro její aktivní tvůrce.
Participativní demokracie
Jsme si vědomi toho, že pokud si aktivismus v designu za svůj cíl vezme udržitelnost, může design posílit přítomnost a nastavit nový směr, na jehož konci je udržitelná budoucnost. Pokud tuto premisu přijmeme, kde pak mohou mladí designoví aktivisté začít?
Mohou přispět do dialogu o nových společenských cílech, a tím vytvářet nové společenské hodnoty. Pokud se touto cestou vydají, musí si rychle uvědomit, že design se, zejména při rozvíjení nových přístupů, stává politickým a demokratickým aktem. Jak si všímá Alvin Toffler ve své polemické knize Future Shock z roku 1970, potřebujeme nové formy budoucí demokracie: „Musíme zkrátka podnítit neustávající referendum o budoucnosti.“ Tato „shromáždění pro společenskou budoucnost“, která by vznikla v každém národě, městě či čtvrti, by se zabývala určením společenských cílů a jejich důležitosti. Dnes můžeme dodat, že demokracie v takových shromážděních by měla spojit všechny občany v přímé spolupráci, v kontrastu s tradičními zastupitelskými demokraciemi, jež ovládají systém současné politiky. Participativní demokracie podle některých patří do sféry občanské společnosti, komunitních aktivit a je nepochybně i principem zelené politiky. Tato shromáždění by také měla podporovat skutečnou demokracii, která „znamená, že všechny hlasy, vyjádřená uvědomění a kontexty jsou podstatné“, a vítá většinové i okrajové hlasy. Designéři jako zprostředkovatelé a podněcovači mohou kolaborativní povahu designových procesů využít k vytváření participativních a pevně zakořeněných forem demokracie. Tato shromáždění by se zaměřila na proměnu přítomnosti a její nasměrování k udržitelné budoucnosti. Tím by se na budoucnosti přímo podílela, dávala jí směr.
Existují již taková nebo podobná shromáždění založená na participativní demokracii? Ano, ve společenstvích „marae“ Maorů na Novém Zélandě, která najdeme i mezi ostrovními kulturami Tichého oceánu, na Cookových ostrovech, Tonze, Samoi nebo Havaji. Existují i historické příklady, jako třeba sekulární prostory pro setkávání nebo evropské dvory, jejichž vznik se datuje do devátého století. Zde byly součástí anglosaského úředního systému, setkání a schůze stovek lidí se konaly venku, na určených místech, například na pahorcích. Tyto živé i minulé tradice ukazují designu cestu k nové představě demokratického prostoru. Můžeme jej označit jako „MootSpace“, diskusní prostor, v němž každý občan (nebo občan-designér) ví, že jeho hlas bude vyslyšen.
Kde by takové diskusní prostory byly umístěny? Všude, kde by bylo třeba. Mohou být dočasné, pomíjivé nebo vybudované – křídový kruh na náměstí, vysekaný kruh na trávníku ve vesnici nebo značka v písku na pláži. „MootSpace“ může fungovat v již postavené budově nebo může obydlet novou modulární konstrukci, která je střižená na míru přímo místní skupině, komunitě a prostředí. Může vzniknout na konkrétním místě za pomoci dostupných zdrojů v kombinaci s pronajímatelnými modulárními jednotkami. Ať už tento diskusní prostor vypadá jakkoli, měl by být majetkem skupiny či komunity, v němž může každý říct otevřeně vlastní názor a podílet se na podobě své přítomnosti i budoucnosti. Třeba je právě toto aréna, odkud může aktivismus v designu rozběhnout participativní demokracii, společenský rozkvět a obnovu životního prostředí.
Z anglického originálu Adaptive Capacity: Design as a Societal Strategy for Designing „Now“ and „Co-futuring“ (in: Alastair Fuad-Luke: Design Activism. Earthscan, London 2009) přeložila Anna Vondřichová. Text je publikován s laskavým svolením nakladatele, redakčně kráceno a upraveno.