Mazel
Teddy Bear
Režie Mads Matthiesen, Dánsko, 2012, 93 min.
Premiéra v ČR 11. 10. 2012
Stárnoucí outsider není schopen navázat plnohodnotný vztah, zato je neustále omezován pečovatelskou matkou. Jednoho dne se však rozhodne svůj neutěšený status změnit. Toto dějové schéma se už objevilo v nepřeberném množství komediálních snímků různé provenience. Ve svém celovečerním debutu Mazel, oceněném na festivalu v Sundance, se dánský režisér Mads Matthiesen pokouší o jinou interpretaci daného žánru. Svůj snímek o svalnatém hromotlukovi s neobyčejně nízkým sebevědomím, složitě hledajícím svou pravou lásku, pojímá coby trpkou psychologickou tragikomedii, narativně i formálně volně navazující na hnutí Dogma. Navzdory aplausu z řad filmové kritiky i festivalových porot lze však Mazla sotva označit za jednu z filmových událostí roku. Pokud pomineme všechny větší či menší chyby typické pro debutantský projekt (od povrchně vystavěného scénáře až po nepříliš funkční kameru a střih), největším negativem filmu zůstává už samotný záměr využít sdělného tématu pro evropský artfilm. Mazel se tváří jako cosi nesmírně hlubokého, ale ve skutečnosti žádnou přesvědčivou sondu nepřináší. Ani křečovité použití ruční kamery a rádoby dokumentaristických výjevů ze života neposouvá snímek mimo rozměr banálního příběhu, stokrát omletého druhořadými romantickými komediemi. Filmu příliš neprospěl ani hlavní představitel, v civilu skutečný kulturista Kim Kold, jehož tlumené vystupování působí často až bezradně a zpomaluje již tak utahané tempo filmu.
Vladimír Tupáček
Kletba z temnot
The Possession
Režie Ole Bornedal, USA, 2012, 92 min.
Premiéra v ČR 4. 10. 2012
Na „židovskou“ verzi Vymítače ďábla, pojednávající o dívce posedlé hebrejským démonem dibbukem, je nejzábavnější se dívat jako na fantazii hlavního hrdiny, čerstvě rozvedeného otce, který si představuje, že počínající problematická puberta jeho dcery je ve skutečnosti dílem nadpřirozených zásvětních sil a že on jakožto hlava rodiny dovede tyto monstrózní entity zažehnat, a stmelit tak rozvrácenou rodinu. Film Ole Bornedala k takové interpretaci vybízí neobyčejně snadno a v tom je možná až příliš přímočarý a snadněji čitelný než jiné nedávné horory o „posedlých dětech“, ať už famózní snímky Děti Toma Shanklanda a Sirotek Jaumeho Collet-Serry, nebo průměrný Případ číslo 39 Christiana Alvarta. Přesto Kletba z temnot rozhodně není špatný film, pouze se pevně drží zavedených žánrových konvencí. Vynikne obzvlášť v konkurenci současného mainstreamového hororu, protože nespoléhá na módní laciné triky, jako jsou efektní „lekací“ prostřihy mezi scénámi, počítačově generované morbidity nebo stylizace „found footage“, často jen maskující nedostatek dramaturgických i režijních schopností. Ve svém pomalém tempu a důrazu na vykreslení vztahů mezi postavami je to skutečně asi nejpoctivější současný návrat k Vymítačovi a vůbec k poetice amerických mainstreamových hororů sedmdesátých let. Do té ostatně plynule zapadá i zmíněná paranoia z pubertálních hysterických záchvatů a rozvrácených rodin.
Antonín Tesař
Divoši
Savages
Režie Oliver Stone, USA, 2012, 131 min.
Premiéra v ČR 27. 9. 2012
Když jsem psal recenzi na knižní předlohu Divochů, netušil jsem ještě, jak si s ní Oliver Stone, veterán násilných moralitek, poradil. Každopádně se potvrdilo podezření, že nejde o ideální materiál k tomu dostat se zpět do formy. Zatímco Don Winslow na půdorysu jednoduché krimi zápletky uniká stylisticky i vypravěčsky z jednoduché žánrové tůňky, Stone v ní zůstává stát a kotníky má obalené bahnem. Kniha je založená na digresích, postřezích a „moudrech“ upovídaného cynického vypravěče, Stone naproti tomu zahazuje všechny komentáře, ale i původní vypravěčskou optiku a svěřuje roli vypravěče postavě O. Ta je navíc, stejně jako její kumpáni Ben a Čon, ve filmu silně nesympatická, ale pochybuji, že jde o experiment na mladistvém divákovi. Zatímco knihu lze jednoznačně nejlépe vychutnat jako experiment s žánrovým čtením veskrze nežánrového materiálu, film zavrhuje celou nosnou perspektivu, v níž je vše dáno, nic se neděje a nic se nestane. Je dějově dynamičtější, mění původně pasivní či osudem předurčené postavy na aktivní hybatele, po stoneovsku z postav dělá hrdiny postižené morální volbou, což místy vyznívá až křečovitě směšně. Udělat z filmu o trávě, Kalifornii a mexických gangsterech nejnudnější biják sezony je možná vrcholný podfuk na divácích, ale celá podívaná je nakonec stejně upatlaná jako závěrečný narativní fígl, patřící mezi nejdebilnější zvraty v dějinách moderní kinematografie.
Tomáš Stejskal
Ab-Soul
Control System
Top Dawg Entertainment 2012
První kontakt s albem zprostředkoval singl Terrorist Threats s hostujícím Dannym Brownem. Produkce této skladby, o kterou se postaral Dave Free z Digi+Phonics, přináší tak progresivní zvuk, že sliboval revoluci v žánru. Tyto ambice album Control System nenaplnilo. Výše zmíněný singl, sám vyzývající k revoluci a nepokojům, z poměrně konzervativní nahrávky opravdu výrazně vyčnívá. Nejen svým nekompromisním zvukem, ale také zvláštním proměnlivým rytmem. Ostatní části alba tvoří kompaktnější celek: charakteristické je pomalejší tempo, melancholické rozpoložení písní a střídmá produkce, preferující zvuk klasických nástrojů před elektronickými podklady. Na albu tak uslyšíte nasamplovaný klavír a dechové nástroje. Místy je patrná inspirace soulem. Poměrně umírněné jsou také texty písní, vyjma skladby SOPA s hostujícím Schoolboyem Q, ve které rappeři sdělují svůj postoj k známému zákonu Stop Online Piracy Act. Tento zákon, ačkoli byl nakonec stažen z projednávání kongresu, pro oba tvůrce představuje způsob, jak dostat internet pod kontrolu vlády, a je tedy inspirátorem názvu celého alba. Kromě již zmíněných hostů, spadajících společně s Ab-Soulem do volného seskupení umělců Black Hippy, hostuje na albu také zpěvačka Alori Joh, která spáchala několik měsíců před dokončením alba sebevraždu. Nejvíce prostoru dostává v něžné písni Empathy. I když Control System nakonec revoluci v žánru nepřináší, jedná se o velmi dobré album, obsahující několik silných hiphopových okamžiků.
Ondřej Korhon
Bersarin Quartett
II
Denovali Records 2012
Bersarin Quartett na Denovali Records? Celkem logické propojení dvou spřízněných světů. Německý label věnuje svou pozornost temným výhonkům současné hudby a nebrání se ničemu, od ambientu až po zadumaný hardcore či postmetal. Určující je spodní proud hudební dekadence. Namátkou zmiňme pár interpretů: Dale Cooper and The Dictaphones, Hidden Orchestra, Celeste, Omega Massif. Pokud si tedy pod jménem Bersarin Quartett představíte čtveřici starších hudebníků oděných do manšestru, jste na omylu – koneckonců také proto, že za projektem stojí jen jedna vůdčí osoba, německý hudebník Thomas Bücker. Bersarin Quartett debutoval v roce 2008 dlouhohrající nahrávkou se stejnojmenným názvem. Směs dark ambientu, jazzové zadumanosti a špetka německé preciznosti vytvořila silný základ pro jeho budoucí tvorbu. Skutečný průlom ale přišel až letos. Oproti první desce ubylo jazzových dozvuků a převládá ambient tvořící celé zvukové krajiny, samozřejmě notně potemnělé. Jazz nevymizel, jen se transformoval do atmosféry celé nahrávky. Bücker si přizval doprovodné hudebníky a výsledek zní jako introvertnější Cinematic Orchestra za doprovodu Tima Heckera. Stvořený svět plně podléhá svým zákonitostem a svému vlastnímu řádu. Nejedná se o studiovou onanii, ve které jde pouze o vytvoření co nejkrkolomnějšího novotvaru. Máme co do činění se subtilní a introvertní hudbou, která má přes veškeré nároky na poslech posluchače také uspokojit a naplnit.
Martin Šenkypl
Marcel Kříž & Tomáš Vtípil Noisechestra
Buskers Burlesquers
Indies Happy Trails 2012
Marcel Kříž je zajímavý hudebník s vokálem, který nesedne každému. Jenže Marcel Kříž je taky hudebník, který má v zádech muzikanta mazanějšího než liška/mefisto. Tomáš Vtípil postavil pro tentokrát uskupení s názvem Noisechestra – živá podoba s otazníkem, protože kde je Vtípil, tam je i nástrojová přehlídka osobností (Jiří Jelínek, Mike Hambrook, Pavel Všianský). Ale to není nejdůležitější, stejně jako není zásadní Křížův background, jehož kořeny jsou ve folkbluesových písničkách a spolupracích s Žofií Kabelkovou nebo J. H. Krchovským, v akcích typu Zahrada písničkářů. Vtípil z Křížových hlasových dispozic ubral civilní polohy, přidal přidušeně exaltovanou stylizaci a všechno zalil, zahrabal, zaklel špinavým elektroakustickokabaretním lákem na boty/chlast. Jak to jde k sobě… Podivně. Křížovy vypjaté bajky plné tajuplných femmes fatales dostávají ještě vypouklejší hudební zrcadlo, ve kterém se potkává rozbitý pouliční šraml, postfolkové kvílení, útržkovitá alternativa a rytmické elektronické muchláže s touhou po industrialu a vyjetém jazzu či snovém krautrocku. Tím pádem a naštěstí jsou nenápadné aluze na křehkoněžnou poetiku Bří Orffů ty tam, jakkoliv si nejsem jistý, nakolik se na Buskers Burlesquers povedla zamýšlená fatalita. Dlouhé podzimní večery mám obsazeny. Dvacátý poslech je jako první. (Soulož.)
Maxim Horovic