Don Winslow
Divoši
Přeložil David Petrů
Euromedia Group 2012, 284 s.
Napětí se ve filmu dávkuje mnohem lépe než v knize. Mozek má informace rychleji, než by mnohdy vůbec chtěl. Aby měla moderní (nejen) žánrová kniha věci správně na háku, musí pomrkávat po kinematografických tricích. Don Winslow to ví. Svou třináctou prózu nasekal v opravdu pohodovém stylu. Žádné pomrkávání po Chucku Palahniukovi – tenhle krimi thriller se zabydlel v gangsterkách, kterým vládne rozkošnický a zároveň cynický posttarantinovský vypravěč, vševědoucí, přesto trochu nespolehlivý, a hrozně ukecaný. Věty frázuje jako švihák, přesně odsekává drobná pozorování od hlubokých zamyšlení – právě tak, aby z nich mohly vzniknout kultovní hlášky. Je zvláštním paradoxem tohoto stylu, že rychlost zahlcuje mysl vstupy, čtenář je nucen číst takřka rychloposuvem, a přitom děj je tak sotva na jednu krátkou povídku. Winslowův hybrid mezi cool thrillerem a neškodnými stylistickými hrátkami má podobné vlastnosti jako kříženci indiky a sativy, které pěstují hlavní hrdinové Ben a Čon. Je směsí indické opojné malátnosti a skunkového švunku. Může nabídnout všechno, nebo nic. Nečastější pocit z četby? – Vlastně mě to nudí, ale čtu dál na plné obrátky… Trefné vystižení zhulenecké mentality a slangu není možná zas tak dobře naroubováno na zákonitosti krimi pravidel starého střihu (a tím nemyslíme ani tommygunové třicítky, ani kokainové osmdesátky). Dva oduševnělí huliči ve střetu s mexickým gangem představují natolik absurdní protiklad, že nejvyšším Winslowovým uměním je podat ho tak, že se mu čtenáři rovnou nevysmějí do ksichtu. Tak jako to on dělá jim.
Tomáš Stejskal
Eoin Colfer
Hlubokej průser
Přeložil Pavel Medek
Plus 2012, 294 s.
Debutový román Eloina Coflera Hlubokej průser je kniha určená převážně dospělým, i když hlavní hrdina, vysloužilý irský voják Daniel McEvoy, se někdy chová jako malé a otravné dítě. Obálka láká na skvělou zábavu, na knihu plnou třeskutého humoru a neotřelého vtipu. Ano, některé protagonistovy zápletky jsou opravdu vtipné, ale mnohdy je příčinou jen Danielova hloupost. Autor zvolil pro vyprávění příběhu ich-formu, takže pro čtenáře není moc obtížné se s hlavním hrdinou brzy ztotožnit, i když nemá s jeho způsobem života nic společného – „Přinutím se sledovat, jak Macey Barrett umírá, protože tak to dává alespoň nějaký smysl. Nechci dospět do stadia, kdy někoho zabiju a pak se zavřenýma očima počkám, až umře. Musíte dbát na to, aby byly tyhle věci těžké, protože jinak jim snadno přivyknete.“ Příběh je literárně dobře vykreslen, jednotlivé části na sebe jako ve správné detektivce logicky navazují. Vedlejší postavy vystupují pouze v pozadí, nicméně hrdinovi a jeho problémům skvěle sekundují. Zápletka knihy je velice jednoduchá, rozuzlení se tudíž stává čistě formálním prvkem a předchozí postupná gradace se ztrácí jako pára nad hrncem. Hlubokej průser představuje román spíše pro nenáročné čtenáře, kteří nemají touhu nad příběhem tolik přemýšlet a nemají ani velká očekávání. V opačném případě by totiž dostali jen notnou dávku nudy a zklamání.
Barbora Dušková
Herman Brusselmans
Bývalý bubeník
Přeložil Pavel Englický
Dybbuk 2011, 191 s.
Celý příběh začíná vlastně nenápadně – několik lidí se rozhodne, že založí kapelu. Jenže pak do sebe věci pomalu přestanou zapadat, protože bubeník neumí bubnovat, zpěvák šišlá, basista má ztuhlou ruku a kytarista je hluchý. A tenhle počin na začátku knihy člověka naláká. Je fakt, že Brusselmans je schopen vytvořit postavy jednající bez morálky či svědomí. Jediné, co se o nich dá najisto říct, je, že jsou vlastně dementní. Právě to se v textu dokola opakuje, na tom hlavní postava tvrdohlavě staví svůj pohled na svět, kde lidé ve všem šílenství připomínají loutky vyprázdněné cynismem, zdeformované krutostí, labilní, věčně zfetované, opilé a bez zábran. A oproti tomu si buduje prostor určitého klidu, kde žije (či přežívá) ze sledování kolotoče v televizi. Tohle je možné v textu najít, ale pouze za podmínky, že se dostanete za půlku. Protože musíte překousat děj, který v sobě nenese sílu vyprávění, ale jen chaotickou změť historek a šíleností. Navíc začne být po chvíli velmi obtížné snášet jazyk – používat vulgarismy je možné, všichni nějak tušíme, že mají svá platná místa v textu, ale zde je jejich frekvence taková, že posouvá text za hranu nečitelnosti. Začátek zněl docela slibně, to připouštím, byl v tom nádech absurdity, grotesky, jenže jak postupujete knihou, dochází vám, že zde chybí kouzlo, které by strhlo, dalo impuls představivosti a nastavilo pohled jiným směrem.
Barbora Čiháková
Jonathan L. Howard
Nekromant Johannes Cabal
Přeložil Viktor Janiš
Plus 2012, 370 s.
Lákavý „neomyvatelný“ přebal s kostlivcem, staromódní ilustrace nebo ještě staromódnější názvy kapitol (např. „Kapitola 5, v níž si Cabal hraje s panenkami a Horst si rozšíří slovní zásobu“) slibují víc, než nakonec kniha dokáže dát. Jonathan L. Howard se do historie zapsal především jako scenárista ceněné herní trilogie Broken Sword, kterou jste si svého času mohli zahrát na počítači, Nekromant je jeho literárním debutem. Děj vychází z faustovské legendy, kterou autor rozšiřuje o motiv potulného karnevalu. Ten dostane Johannes Cabal na rok do pronájmu přímo od Satana a s jeho pomocí má nasbírat sto duší, aby zachránil tu svou. Cabal vybavený obstarožním vlakem a pár atrakcemi nabere zaměstnance z řad mrtvých (které dokáže jako nekromant oživovat) a objíždí britská městečka. Příběh se odehrává v těžko určitelném čase, tedy spíš v bezčasí. Howard psal román humoristický, určený dospívajícím, a využil v něm soudobou vlnu zájmu o nemrtvé. Přesto je humor v knize obtížně vystopovatelný (snad může někomu připadat zábavná ironie, případně jednotlivé motivy, třeba když z nemrtvých v soubojích opadávají kusy masa). Struktura vyprávění připomíná počítačovou hru či soubor rámcově propojených příběhů, smysl se pak vyjeví až v závěru, kdy Cabal přechytračí Satana fintou, která by mu na berňáku neprošla. Možná by na základě textu bylo možné vyrobit hru, v níž by hráč měl za úkol vymýšlet pouťové atrakce, za které by se mu postavy upsaly. Jako kniha ale Nekromant příliš nefunguje.
Jiří G. Růžička
Grace McCleenová
Skvostná země
Přeložila Kateřina Novotná
Argo 2012, 290 s.
„Na počátku byl prázdný pokoj, trocha prostoru, trocha světla a trocha času. ‚Teď udělám pole,‘ řekla jsem a udělala je z prostírání, koberce, hnědého manšestru a plsti. Potom jsem udělala řeky z krepového papíru, fólie a alobalu a hory z tvrzeného papíru a stromové kůry. A dívala jsem se na pole, na řeky a na hory a viděla, že to je dobré.‘“ Takto omamně začíná debut Grace McCleenové, jenž v Británii okamžitě zvedl vlnu nadšení a přinesl autorce dokonce Cenu Desmonda Ellise.
Judita McPhersonová žije se svým otcem v městě, kde už ani lišky nedávají dobrou noc, ale k vidění jsou zde ptáci bez peří, psi bez ocasů nebo motory na zahradách. Vše nasvědčuje blízkému konci, armagedonu, o němž jsou přesvědčeni všichni členové náboženského sdružení, do kterého patří i protagonistka s otcem. Ani se zdejšími obyvateli to není lepší, Juditu ve škole šikanují, na sbor věřících se div neposílají psi, ale policie zasahuje jen výjimečně. Není divu, že Judita tráví většinu času ve svém pokoji. Tam si buduje model města, jež se podobá tomu, ve kterém žije, pečuje o něj a zabydluje ho.
Jednoho dne holčička uvěří, že je možné vytvářet nejen vlastní imaginární svět, ale i měnit realitu venku. Je možné přivolat chumelenici, způsobit dopravní kolaps a nemuset tak do školy, kde čeká slíbený výprask? Judita to zkusí, popráší své městečko cukrem a moukou, obalí ho gázou, a ejhle – do rána je bílo i za oknem. Protagonistka je přesvědčena, že za sněžením stojí ona, a vrací se jí odvaha i sebevědomí, což podporují i její rozhovory s Božím hlasem. Není jasné, zda Judita umí způsobit zázrak, stejně jako není jasné, zda hlas, jejž slyší, není jen blud probouzející se schizofrenie. Hlas, který k ní promlouvá, však brzy začne měnit svou povahu – je zákeřný, podlý a panovačný.
Autorka zde vytváří paralelní dějové linie – příběh Juditina sebeprosazení a porozumění důsledkům vlastních činů a příběh jejího otce, který se zřekne víry, jež mu velí podvolit se Boží vůli a nebránit se proti útlaku okolí. Teze, kterou McCleeová předkládá, tedy že ztrátou víry se člověk stává samostatnějším, je však poněkud zjednodušená. Proč musí být Bůh natolik krutý, že po holčičce chce její smrt, aby vykoupila nábožensky liknavého otce? Stejně tak je poněkud jednostranně vylíčeno i náboženské společenství.
Spirituální téma vyznívá i kvůli otevřenému konci do ztracena, avšak nesporným úspěchem románu je jeho jazyk a obraznost. Judita, která čerpá z desítek přečtených biblických příběhů, si ve své samotě všímá těch nejtitěrnějších maličkostí. Pozoruje, naslouchá, cítí a zapisuje si všechno s podobnou pečlivostí, s jakou staví svůj model města. Někdy se bohužel trochu opakuje a někdy zazní příliš dospělé slovní spojení, přesto z vyprávění obecně sálá energie, jakou u debutů příliš nezažíváme.
Jan Švestka
Grant Morrison, Andy Kubert
Batman a syn
Přeložil Petr Zenkl
BB art 2012, 200 s.
Grant Morrison patří k nejuznávanějším scenáristům spojeným s edicí Vertigo nakladatelství DC Comics, jež se specializuje na komiksy pro dospělé. Na rozdíl od vynikajícího komiksu Arkham: Ponurý dům v ponurém městě, na kterém pracoval s Davem McKeanem, mu u nás právě vydaný Batman a syn reputaci nejspíš nezajistí. Zápletka spočívající v tom, že se Batman po letech setká se svým synem, kterého počal s dcerou mysteriózního zločince Ra’s Al Ghula v době, kdy se coby mladý Bruce Wayne zacvičoval u jeho ligy asasinů, má nepochybně svůj potenciál. Ve druhé polovině komiksu ale tato dějová linie rozbředne do překombinovaného vyprávění o třech zlých Batmanech, které je utnuto, aniž by uspokojivě uzavřelo řadu svých rozehraných motivů. Nejbezradněji však působí prozaická mezihra, jež je vložena doprostřed celého komiksu a doprovází ji počítačově renderovaná grafika. Text sledující samostatnou dějovou linii o Jokerovi připomíná svým stylem hysterickou pubertální povídku hýřící nadsázkou a expresivními metaforami, které se vyžívají v ponurosti a morbiditě. Méně proslulí autoři už napsali mnohem lepší batmanovské komiksy a Morrisonův scénář nikam neposouvá ani konvenční kresba Andyho Kuberta, přebírající plastickou barevnost a rozbité uspořádání panelů na dvoustraně.
Antonín Tesař
Claudia Hunt
Čaj o páté
Přeložil Petr Kyncl
Motto 2012, 157 s.
I am afraid. Pathetic. Pardon. – To všechno jsou anglické výrazy, jejichž překlad kupodivu stále působí Čechům spoustu potíží, jak dobře vědí nejen překladatelé, ale i učitelé angličtiny. Podobných spojení, ale i nejběžnějších idiomů si všímá Claudia Huntová na své cestě napříč Londýnem, Anglií i angličtinou. Poněkud stereotypně se zde nejvíc mluví o čaji, londýnských památkách, sendvičích, typech piva a cideru, ale naštěstí se nepředstírá, že jde o sociologickou studii, byť se občas objeví historický výklad o královské rodině či bostonském pití čaje. Autorka mluví s imaginárním posluchačem a společníkem a její snahou je ho zabavit, tu a tam přidat vtipnou historku z anglického doubledeckeru, ale především naučit skutečně mluvit a rozumět. Přestože jsou její rady opravdu poučené a fráze použitelné, zaráží při čtení forma textu. Huntová vede konverzaci tu česky (v originále německy), tu anglicky, někdy přidá fonetickou transkripci, a to i v rámci jedné věty. Výsledek takového mísení bohužel připomíná pidgin, který pozorné vnímání jazykových specifik spíš narušuje: „Protože prošel jen krátkým fermentačním procesem, je, otevřeně řečeno – to put it plainly – nepoživatelný – unpalatable – nebo prostě: undrinkable.“ Jakýsi protilék na tuto chaotičnost představují krátké kontrolní otázky na konci lekcí a závěrečný seznam těch nejdůležitějších idiomů.
Anna Vondřichová
Brian Greene
Skrytá realita
Překlad Luboš Motl
Paseka 2012, 360 s.
Fyzika a popularizátora Briana Greena znají čeští čtenáři už od vydání Elegantního vesmíru před více než deseti lety. Skrytá realita je jeho v pořadí již třetí česky vydanou knihou. Greene tentokrát předkládá čtenáři různé pohledy na koncept „paralelních vesmírů“. Ukazuje, jak různými způsoby můžeme v moderní fyzice paralelní světy chápat: jako větve při kolapsu vlnové funkce, vedlejší „inflační bubliny“, virtuální světy nebo i formální matematicko-logické abstrakce. Dojde i na souvislost tohoto tématu se superstrunami či myšlenkou bránových světů a na představu vesmíru jako hologramu. Greene při tom všem pochopitelně musí zkoumat také, nakolik se jednotlivé koncepce dají ověřovat, respektive jaký je vztah mezi moderní kosmologií a experimentem, a to zejména s ohledem na jeho oblíbenou teorii superstrun. Přitom netají, jakou koncepci vědy preferuje – dobrá teorie by podle něj měla nejen souhlasit s experimentem, ale poskytovat nám i porozumění. Na knize lze ocenit, že neopakuje (nebo jen minimálně) vyprávění xkrát omletá v jiných populárněvědných textech. Hezky naopak ukazuje, jak zdánlivě zcela odtažitá matematika a její porovnávání různých nekonečen může hrát roli i při ověřování fyzikálních teorií; některé verze paralelních světů totiž pracují nejen s tím, že „někde“ se realizuje každá možnost, ale že každá se též zopakuje hned nekonečněkrát. A pak to dejte dohromady s pravděpodobnostmi nebo antropickým principem…
Pavel Houser
Čestmír Císař
I kapky proděravějí kámen. Samizdatová memoranda a jiné texty z let 1975–1989
Národní archiv 2011, 324 s.
S trpkostí si Čestmír Císař v roce 1987 připomínal, že středověcí kazatelé směli přibíjet na vrata chrámů traktáty, zatímco on je musel vyrábět ve špatně čitelných kopiích na vysloužilém psacím stroji a šířit je tajně jen v úzkém kruhu přátel. Nestor mezi českými politiky (nar. 1920), vzdělaný absolvent francouzského lycea v Dijonu a Univerzity Karlovy v Praze, byl vždy bytostně politickým člověkem a zůstal jím i po odchodu z vrcholných funkcí v roce 1970. V uveřejněných dokumentech se označoval za marxistu a socialistu. Toto přesvědčení mu však nemohlo zabránit protestovat proti nepravostem, objevujícím se v „normalizované“ společnosti. Zastal se i signatářů Charty 77, ač sám nebyl touto iniciativou zpočátku nadšen. V memorandech a dopisech adresovaných čelným politikům se vyjadřoval k politické situaci, problémům školství i k pokusům o ekonomické reformy, s jejichž nositelem Lubomírem Štrougalem si zachoval lidsky korektní vztahy. V Císařových textech nechybějí historické reminiscence a mezi nimi hlavně obhajoba Pražského jara. Svědčí o nadějích, jež spojoval s Gorbačovovou perestrojkou. Císař nechtěl vidět svět „z žabí perspektivy svého ponížení“, promýšlel nápravná opatření, ale už v roce 1985 si položil otázku, zda režim není jen „absurdním provizoriem“ a zda lidé již neztratili víru v reformovatelnost socialismu. Ti, kdo dnes promýšlejí podobu levicového konsensu, by se měli dokázat vyrovnat s dědictvím „osmašedesátníků“.
Jiří Křesťan
Jiří Kocian, Jaroslav Pažout, Jakub Rákosník
Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu VII.
Dokořán & Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2012, 333 s.
Sedmé pokračování souborů statí, jež mají sloužit jako podklady k chystaným dějinám KSČ, tentokrát obsahuje opravdu různorodou směs textů. Tři z nich se týkají KSČ v letech 1948 až 1989, tedy jako strany u moci, pět potom Komunistické strany Slovenska v letech 1939 až 1989. Zajímavý je zvlášť velký podíl prací slovenských historiků o dějinách KSS, které v české historiografii není věnována taková pozornost, i skutečnost, že jejich autoři se takřka všichni více než o obecně totalitární diskurs zajímají o politickou nerovnováhu mezi Slovenskem a českými zeměmi. Dělicí osu tedy nevedou mezi představou utlačující strany a utlačované společnosti, ale mezi centralistickou a převážně pročesky se profilující KSČ a marginalizovaným Slovenskem, resp. KSS. Toto téma se v pětici slovenských kapitol neobjevuje jen v textu Marka Syrového, který se vrací do doby represe slovenských komunistů v Slovenském štátě, a v práci Norberta Kmetě, jež je sociologicky laděným pohledem na skladbu členstva KSS v letech 1969 až 1985. Z článků věnovaných KSČ pak stojí za pozornost politologická analýza Jakuba Charváta o důležitosti fantomového fenoménu voleb v předlistopadovém Československu a příspěvek Martina Štefka o dynamice ve vrcholných patrech politických elit KSČ během let 1985 až 1989, kdy docházelo k přebírání Gorbačovova konceptu přestavby socialismu.
Matěj Metelec
Pavla Státníková
Povodně a záplavy
Paseka 2012, 190 s.
Poněkud nezvyklý svazek z cyklu Zmizelá Praha, který vyšel k desátému výročí velké pražské povodně, je věnovaný destruktivní síle vody. Úvodní text předestírá historický rámec osídlení pražských břehů, regulace řeky jezy a také rekapituluje všechny větší minulé povodně. Dočteme se i například o tom, že v oblasti Malé Strany a Starého Města byly břehy uměle navyšovány už ve 13. století a že většina rizikových oblastí byla osídlena až v 19. století. Jistý ekologický podtext má pasáž týkající se falešné iluze bezpečí, jež se upevnila v návaznosti na regulaci a především po vybudování vltavské kaskády. Ničivá povodeň z roku 2002 totiž jednoznačně ukázala, že člověk se svými radikálními zásahy do krajiny, jimiž se snažil jednou provždy zkrotit sílu přírody, neuspěl. Jak je u knih z této řady zvykem, jejich těžiště spočívá v obrazové příloze. Nejstarší ze zachovaných zobrazení z roku 1582 zachycuje povodeň spíše menších rozměrů, avšak s fatálními následky – měla údajně přes sto padesát obětí: „Převozníci prožili bouřlivou noc a příliš pili, ráno situaci podcenili a prám s dělníky a dalšími lidmi se na jezu převrátil.“ Kromě několika dřevorytů a mědirytin, které zpodobňují koryto řeky zacpané kmeny nebo ledovými krami, na nichž se často zoufale snaží zachránit tonoucí postavy, publikace přináší v první řadě fotodokumentaci záplav v letech 1890, kdy byly strženy tři oblouky Karlova mostu, 1940 a 2002. A z dobových vyobrazení židovské Libně se dozvíme, že nebezpečná nebyla jen Vltava, ale také Rokytka.
Jan Gebrt