Looper
Režie Rian Johnson, USA, 2012, 118 min.
Premiéra v ČR 11. 10. 2012
V posledních letech se v americké kinematografii žánr science fiction pozvolna vymaňuje ze škatulky popcornové zábavy. Objevují se menší snímky, které se mu snaží navrátit dřívější vážnost a obracejí se k jeho spekulativnímu potenciálu. Světy budoucnosti už neslouží jen vizuálním a designovým orgiím, ale pomocí extrapolace předjímají palčivé etické a společenské otázky. Looper se podobně jako Zdrojový kód, Moon či Správci osudu snaží zkombinovat dynamický sci-fi thriller s přemýšlivější rovinou. Režisér Rian Johnson dává najevo obeznámenost s žánrem nejen pomrkáváním na stejně znalého diváka, ale využívá stylistické i vypravěčské postupy ikonických děl v netradiční kombinaci. Jmenovitě spojuje akční thriller typu Terminátor s atmosférou melancholických osudových „romancí“ hongkongského auteura Wong Kar-waie. Snaha zkombinovat aktivní postavy schopné změnit osud nejen svůj, ale celého světa, s melodramatickou nevyhnutelností, kde nemají ve své moci nic, je jistě obdivuhodná. Stejně jako pokus setřít hranici nejen mezi kladným a záporným hrdinou, ale mezi dvěma osobami vůbec. Problém nespočívá v tom, že pointa není kdovíjak originální, a vlastně ani v tom, že v celé premise jsou lecjaké nesrovnalosti. Nevadí ani, že Joseph Gordon-Lewitt i s pomocí svého já z budoucnosti Bruce Willise postrádá šarm Tonnyho Leunga z Wongových filmů. Celé toto čarování s časovými rovinami a identitou se ale až příliš úporně snaží být zábavné, komplikované i elegantní zároveň.
Tomáš Stejskal
Hasta la Vista!
Režie Geoffrey Enthoven, Belgie, 2011, 115 min.
Premiéra v ČR 4. 10. 2012
Ne že by to bylo zas tak překvapivé, ale belgická komedie Hasta la Vista! vůbec není nekorektní variantou pubertálních „zasunovacích“ komedií typu Prci, prci, prcičky, jak je prezentovaná, ale spíš velmi krotkou road movie se srdíčkem. Příběh slepce a dvou vozíčkářů (z nichž jeden má rakovinu), kteří se vypraví do španělského nevěstince za prvním sexem, v ničem nepřipomíná poťouchlou komedii o postižených Aaltra a dokonce ani mnohem krotší Nedotknutelné. Co na tom, že neukazuje tělesně postižené jako asexuální bytosti, když je místo toho předvádí coby mentálně nedospělé jedince, kteří ve skutečnosti nepotřebují sex, ale poučení o opravdových životních hodnotách! A toho se jim ve snímku, který je naopak hyperkorektní (ani vozíčkáři si nemohou dělat legraci z tlustých), dostává vrchovatě. Povrchně zážitkový snímek střídá jedno předvídatelné klišé za druhým a je spíš sledem veselých chvilek než vyhrocenějších dějových katarzí. Není se čemu divit, když postavy zjevně nemají nejmenší finanční nouzi a jsou schopné se neustále obklopovat luxusem, takže jediné obtíže, na něž narážejí, jsou jejich vlastní fyzická omezení. Hasta la vista! je zkrátka dalším plodem evropského filmařského mainstreamu, který produkuje sterilní a snobská dramata, jež se jemně dotýkají společenských problémů, ale vždy tak, aby si od nich neušpinila prsty a předvedla je ve smířlivé a prosté podobě, byť povinný tragický tón v závěru filmu také, třebaže poněkud dutě, zazní.
Antonín Tesař
Chata v horách
The Cabin in the Woods
Režie Drew Goddard, USA, 2012, 95 min.
DVD, Bontonfilm 2012
Pokud o tomto snímku prozradím, že jde spíše o sci-fi než o horor, vyzradím možná příliš na to, aby si ho divák pořádně užil, těžko o něm však jinak vůbec mluvit. Chata v horách (jakkoliv stojí spíše v lesích, jak říká originální název) je především snímkem fanoušků hororů pro fanoušky hororů. V ději se prolínají dvě linie, jedna hororová a druhá jako jakási metaslupka, kterou až v závěru plně odhalí Sigourney Weaverová ve svém krátkém výstupu. Právě hororová linie je dokonale odvozená z podžánru vyvražďovaček (slasher hororů), a proto je vlastně docela banální: parta teenagerů se jede bavit do divočiny. Divák se na ni může přes postavu „zhulence“ Martyho dívat i jako na parodii žánru, tvůrcům filmu však jde především o vytvoření modelové situace, kterou dále rozvíjejí ve zmíněné metavrstvě. Ta se už mnohem více podobá třeba seriálu Ztracení, na němž ostatně spolupracoval i režisér Drew Goddard. V závěru pak autoři snímku, který se tváří jako nízkorozpočtový, překvapí množstvím trikových záběrů, v nichž oživnou odvěká klišé strachu. A jak se na jednom místě ve filmu říká, nejsou to výplody lidské mysli, naopak, staly se pro ně inspirací. Režisér si vzal k ruce scenáristu Josse Whedona, jehož hvězda se letos zaskvěla v režijním počinu Avengers, a oba se vydali až tak hluboko do nitra žánru hororu i samotného univerza, že oživují i Lovecraftův mýtus Cthulhu. Zdá se, že očekávaný návrat tohoto mistra hororu už hory netrpělivě vyhlížejí.
Jiří G. Růžička
Circle of Ouroborus
Abrahadabra
Kuunpalvelus 2012
Finská dvojice Circle of Ouroborus se již sedm let bez zřejmého cíle, jako loď mrtvých, pohybuje v různé vzdálenosti od přístavu black metalu. Svým dvanáctým dlouhohrajícím albem (jak je vidět, dva se často dohodnou snáz než lecjaká početnější parta) opouští postpunk a neofolk, s nimiž pracovala na předchozích deskách. Eleven Fingers (2011) a The Lost Entrance of The Just (2012) ovšem vznikaly ve stejnou dobu, takže odlišnost je daná spíš výběrem materiálu než skutečným žánrovým posunem. Teď kurs obrací ke znatelně pomalejším, až dronově rozpitým kytarám, z jejichž zvuku stloukají bytelnou podlahu pro charakteristické prvky své tvorby. Pro bicí vyvolávající dojem, že bubeník potřebuje pomoci spíš s otevřením další láhve než s podáním odhozené paličky, a pro „zpěv“. Antti Klemi svým hlasovým projevem všem příznivcům talentových soutěží vzkazuje, že slovo čistý nemá nic společného s intonací, znamená prostě jen bez zkreslení. Při jeho exaltovaných recitacích si nelze nevzpomenout na Iana Curtise, cover She’s Lost Control se ostatně coby milostné doznání objevuje hned na debutu Shores. V každé písni je použitý jiný dechový nástroj, obsluhovaný multiinstrumentalistou Atvarem, který je mnohdy těžké identifikovat (pozoun? foukací harmonika? trubka? sopránová flétna?), přesto ale vytváří nezvykle zřetelnou a chytlavou melodickou linku. Právě díky její neustálé přítomnosti na palubě se plavba na opilém korábu stává překvapivě příjemným zážitkem.
Martin Zajíček
Land
Night Within
Important records 2012
To, čo robí z debutu zoskupenia Land hedonistickú obživu pred príchodom jesenného almanachu, nie je ani tak hosťovanie exkluzívnych mien (Bena Frosta a hlavne Davida Sylviana), ale v prvom rade aktívny prvok poslucháča, na ktorom stojí rozhodnutie, akým smerom si nahrávku ponesie. Geografická determinácia je teda spolu so smerom chôdze dôležitým prvkom postupovania industriálnym labyrintom. V čele Land s podtitulom Killer noir jazz ensemble (ako sa môžeme stretnúť v niektorých poetických opisoch), stojí Daniel Lea a Matthew Waters. Aktívny prvok – chôdza s duchovným rozmerom, pôžitok z chodenia, ktorý poslucháč v nočnej zástavbe prežíva – dokresľuje hudba, nie však v podobe soundtracku k potulovaniu. Je to presnejšie poctivo kreovaná atmosféra mažúca svetelné rozmery, ponárajúca sa do typickej noir hmly. Ako keď niekto pootvára všetky okná na miestnej krčme, v ktorej ten večer hrajú Bohren & Der Club of Gore. A dym sa valí z okien, olizuje obrubníky, postupuje v pravých uhloch pulzujúceho srdca, mesta, metropoly. V konečnom dôsledku je jedno, či hovoríme o umení chôdze Henryho Davida Thoreaua, Apollinairovom Pražskom chodcovi alebo o Noého plachtení Tokiom. Podmienkou albumu Night Within je nočné chodenie so slúchadlami, len tak sa objavia pravé „nuansy“ – Frostove pulzujúce basy, industriálne tepy a úvodom sprevádzajúci Sylvian.
Jakub Juhás
Elīna Garanča
Romantique
Deutsche Grammophon 2012
Lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča dnes patří k nejzářivějším operním hvězdám. Zlom v její kariéře nastal v roce 2006, kdy natočila pro Deutsche Grammophon první album Aria Cantilena. Po CD Belcanto následovalo zatím nejoriginálnější album Habanera, jež natočila se svým manželem, dirigentem Karlem Markem Chichonem. Nová deska je v porovnání s temperamentem a španělskými inspiracemi nabitou Habanerou poklidnější, ale také emocionálnější a dramatičtější. Přináší devět árií, z nichž většina je zpívána ve francouzštině, jedna v ruštině (z Čajkovského málo uváděného díla Panna orleánská) a jedna v italštině (zcela neznámá opera na téma Romeo a Julie od zapomenutého italského skladatele Nicoly Vaccaiho). Na úvod zní překrásná árie z Donizettiho Favoritky a pak následuje nejspíš vrchol celé nahrávky – slavná árie svůdné Dalily z opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila. Škoda, že se nedostalo i na další dvě Daliliny árie – na album dlouhé jen šedesát minut by se klidně vešly a velmi by mu slušely. Ne zcela využitá stopáž je ale zřejmě jedinou možnou výtkou tomuto skvěle sestavenému CD. Další perlou je pak nepochybně árie Markétky z Berliozova Faustova prokletí. Jak v případě Dalily, tak i v případě Markétky se nelze než těšit, až tyto party zařadí Garanča do svého repertoáru v plném rozsahu. Její hlas je lahodný, plný, znělý ve všech polohách, čistý, s vynikající dikcí. Navíc pěvkyni doprovází Filarmonica del Teatro Comunale di Bologna v čele s operním specialistou, dirigentem Yvesem Abelem.
Milan Valden