Režie Martin Scorsese, USA, 2011, 208 min.
Premiéra v ČR 25. 10. 2012
Martin Scorsese si pro portrétování vybral George Harrisona, nejnenápadnějšího člena Beatles, který však v počátcích svou brilantní hrou na kytaru značně ovlivnil zvuk slavné skupiny a v druhé polovině šedesátých let měl zásadní zásluhu na jejím duchovním vývoji. To jsou však fakta, která jsou i průměrnému „beatlologovi“ dobře známá. Je tedy trochu nadbytečné, že se téměř polovina velkorysé stopáže snímku věnuje právě kapitole před rozpadem skupiny. Zajímavější je část, kdy už sledujeme Harrisonovu sólovou dráhu. Protože film spoluprodukovala Georgeova druhá manželka Olivia Harrisonová, měl Scorsese přístup i k množství neznámých záběrů. Díky nim získává střihový dokument se vstupy „mluvících hlav“ místy až časosběrný charakter. Například scény, kdy muzikant kloktá med s octem, aby uprostřed turné udržel ztrácející se hlas a následně se stáhne do meditativního klidu své zahrady, odkrývají divákovi Harrisona, jak ho pod závoji několika desetiletí už nemůže znát. Cenné jsou i výpovědi syna Dhaniho či přátel z Monty Pythonova létajícího cirkusu, kteří nemohli dostat prostor v šestidílném seriálu The Beatles Anthology z devadesátých let. Nejpodstatnější jsou sdělení týkající se jeho duchovních postojů – ostatně k tomu směřuje i titul snímku, odkazující k názvu jedné z Harrisonových desek. V závěru jako by dokument ani nebyl o slavném hudebníkovi, nýbrž o západním člověku, který našel rovnováhu mezi tělem a duší.
Jakub Pech
Obchod pro sebevrahy
Le magasin des suicides
Režie Patrice Leconte, Francie, 2012, 85 min.
Premiéra v ČR 8. 11. 2012
Kdyby animovaný muzikál Obchod pro sebevrahy zůstal u toho, že nejlepším lékem na špatnou náladu je šmírování vlastní nahé sestry, mohl by to být docela sympatický snímek. Naneštěstí ale tohle poselství najdeme jen v jediné scéně, která navíc trčí z celého filmu jako nepatřičně perverzní výhonek. Zbytek francouzského snímku vypadá jako nešťastná kombinace Addamsovy rodiny a reklamy na palačinky. Ve svém vyznění je navíc příběh o rodině provozující obchod s pomůckami pro sebevrahy nečekaně cynický. Nejde přitom o zábavnou stylizaci do cynické pózy, ale o prostou necitelnost vůči jemnějším emocionálním nuancím, k nimž patří například ironie. Film se naopak smrtelně vážně propracovavá k banálním zjištěním, že když je někdo mrtvý, tak už nemůže mít dobrou náladu, a když je někdo smutný, měl by se rozveselit. Na začátku filmu máme přehlídku sebevrahů, kteří působí jako tupá uniformní masa skleslých mátoh, na jeho konci pak veselou písničku o tom, že když se budeme cpát palačinkami a poslouchat přihlouplou taneční hudbu, tak už nikdy nebudeme tesknit. Kreslený snímek animovaný pomocí počítače byl českým distributorem uvedený v titulkované verzi. Je ale těžké říct, zda je spíš pro děti, nebo pro dospělé. Děti by se mohly divit tomu, jak lehkovážně nakládá s motivem smrti, dospělé by zase mohl znechutit příliš naivní konec. A infantilní dospělí, nejvděčnější publikum dnešních animovaných filmů, by nad ním mohli oprávěně mávnout rukou s tím, že není moc zábavný.
Antonín Tesař
Dva nula
Režie Pavel Abrahám, ČR, 2012, 108 min.
Premiéra v ČR 25. 10. 2012
Pavel Abrahám s Tomášem Bojarem ve svém druhém společném díle opět vydávají detailně promyšlený koncept všanc nahodilosti reality a sofistikovanou formou zkoumají další lidový fenomén. Po snaze o filmovou obdobu hiphopového alba v nedoceněném dokumentu Česká rapublika vytvářejí dokumentaristický obraz jednoho fotbalového utkání. Zatímco součástí původního konceptu byla série střetů se skutečností, v nichž se stejně jako v rapu pracuje s improvizací a neučesaností, tentokrát tvůrci vymysleli mnohem sevřenější přístup. Mezi striktní formální pravidla patří především dvaadvacet nehybných úhlů pohledu filmových kamer na různá zákoutí stadionu během jednoho derby Sparta-Slavia. Na všechna místa kromě samotného trávníku. Výsledná sociologická sonda s dobrovolnými aktéry přináší zamyšlení nad národní povahou, obecnými antropologickými atavismy i konkrétními pohnutkami jedince, který ví, že je natáčen. Fotbal je tu pouze úběžník, přesto díky kongeniální práci střihu vzniká dynamické dílo přesně odrážející atmosféru zápasu. Na dokumentech Bojara s Abrahámem je nakonec nejvíc fascinující, že dokážou různým divákům dávat to, co si od díla i dané problematiky žádají, a přitom otevírat konkrétní i obecné otázky zároveň. Tento projekt je pečlivěji promyšlený a – nejen vizuálně – působivější než Česká rapublika. V sofistikované variantě reality show, na rozdíl od jejich předchozího snímku, možná místy převládá manipulace nad subverzí, ale i to může patřit k pravidlům hry.
Tomáš Stejskal
HTRK & Tropic of Cancer
Part Time Punks Radio Sessions
Ghostly International 2012
Pro společnou desku původně australské skupiny HTRK a amerického projektu Tropic of Cancer platí to, co provází leckteré nevyhnutelné setkání: představy, které je předcházejí a které vzbuzují velká očekávání, skončí zcela přirozeným zdvojením, na němž už nic tak velkolepého není. Ovšem Jonnine Standish a Camella Lobo, dvě zpěvačky provokující svým chladem, se zřejmě setkat musely. Dvě polohy společné syntetické melancholie se liší jen málo. HTRK, jejichž souznění s romantickými protagonisty postpunkové éry je patrné, reprezentují nově zmraženou, kdysi mrazivou novou vlnu, která pochopitelně sama už dávno zteplala. Tropic of Cancer lze popsat jako gothic rock zbavený gotických kulis. Jak je patrné z názvu, split se skládá z dvou živých nahrávek pro rádio – konkrétně pro pořad Michaela Stocka v losangeleském univerzitním rádiu KXLU, přičemž L znamená Loyola, což společně s povahou kampusu „jako z filmu“ (ideálně Tokyo Decadence) pro zúčastněné samo o sobě údajně představovalo jisté zadostiučinění. Samotný vinyl, složený výhradně ze starších skladeb, je pak stěží něčím víc než připomínkou jednoho deštivého večera a zkrácením čekání na nová alba obou skupin. Nejpůsobivější je zřejmě nová verze skladby Fascinator z debutu HTRK, zrcadlící současnou tvůrčí fázi skupiny. Někdejší popově nasládlá směs noise rocku a shoegaze zde jednoduše prošla novým zmrazením. Poselství: šetřit síly, chránit city před teplem.
Billy Shake jr.
Kendrick Lamar
Good Kid, M.A.A.D City
Interscope Records 2012
Dlouho očekávaný debut nedávno oceněného, podle Bet Hip Hop Awards nejnadanějšího textaře roku až legračně potvrzuje hiphopový trend posledních let, tedy točit skvělé mixtapy a potom podstatně slabší oficiální alba. Bohužel. Některé netradiční rapové skladby, jako jsou Cartoon & Cereal nebo A.D.H.D., byly svým experimentálním zvukovým pojetím velmi působivé. Podobně silné ani objevné skladby nová nahrávka neobsahuje. Album, které začíná skupinovou modlitbou, má nicméně výraznou narativní linii. Vypravěčský talent a schopnost popisovat problémy a osudy svých hrdinů je u Lamara nepopiratelná. Reprezentativní ukázkou jeho lyrických dovedností je skladba Swimming Pools – slovní asociace popisující problémy s pitím jsou za doprovodu sugestivně temné hudby silným zážitkem. Nicméně i tato skladba naplňuje parametry popové písně. Refrén začíná po dvaapadesáti vteřinách. Největším problémem alba je především hudební umírněnost až nevýraznost a s tím související náladová jednotvárnost. V některých recenzích se objevuje pojem „konzistence“. Pokud jde o nízkou míru různorodosti nálad a nedostatek překvapení a zvratů, je to v pořádku. Album minimálně ve smyslu odborného přijetí doslova triumfuje, jedenadevadesátiprocentní hodnocení na serveru Metacritic je naprosto výjimečné číslo. Kromě nesporného verbálního nadání je přesto tentokrát těžké najít nějaký další výrazný rys. Dřívější mixtapy Kendricka Lamara byly slibnější. Snad příště.
Ondřej Korhoň
Master’s Hammer
Transgalaktický řezník / Barva kosmu
Vlastní vydání 2012
Po albu Vracejte konve na místa vychází nejrespektovanějším českým blackmetalistům sedmipalcový singl inspirovaný morózními světy H. P. Lovecrafta, jehož dílo nyní frontman kapely František Štorm ilustruje pro nakladatelství Plus (viz recenzi na s. 28). Inspirace Lovecraftem byla zřejmá už na předchozím albu a vzhledem k celkem krátkému odstupu mezi vydáním obou nosičů asi nepřekvapí, že singl není ani tak předzvěstí nové desky, jako spíše doplňkem k té minulé. Nicméně doplňkem, který potěší solidní dávkou drog, hnisu a infernálních vesmírných hrozeb. Téma obou písní je zřejmé už z jejich názvů. Štorm si pro své texty z Lovecraftova díla vybral slizem obalené návštěvníky z dalekého kosmu, transgalaktické řezníky, kteří mají problém: „Kosmos není nekonečný, není z čeho vařiti/ intellectus podměrečný musí mu tak stačiti.“ Způsob povznesení lidské rasy do astrálních výšin je pak zřejmý: „Odpadky se zaklínáním mění v hřivny zánovní/ národy když pasíruje masomlýnek záhrobní.“ Master’s Hammer tedy sice stále pracují s dědictvím žánru, ale činí to sofistikovaně a především se značnou dávkou žánrové sebeironie. Ta v případě tohoto ani předchozího alba nespočívá v experimentování s hudební složkou jako třeba u Mantras (na webu kapely se píše: „Nějak se nám to zase zvrtlo do jakési odporné formy astrálně-hekatombického senilního gay-metalu…“), ale v tom, jak se staví k blackmetalovým kulisám, stylizaci i k samotným slovům.
Karel Kouba