Jiří Šimáček
Charakter (taky ještě mädchen, ničema a oskar)
Host 2012, 248 s.
Na Jakubském náměstí v Brně stojí dům. Jeden rohový činžák spojuje tři, na první pohled krajně odlišné postavy. Charaktera, majitele domu, kodetovský typ nerudného staroškolského antikomunisty, citově spjatého výhradně s vlastním mixteriérem Oskarem. Mädchen, třináctiletou dark samotářku s oblíbeným slovem „infernální“ a kapelou The Horrors; spolu se svou matkou obývá jeden z bytů a usilovně pracuje na Oskarově přeměně v kočku. A ničemu – uvnitř vzteklého a velkohubého (právě kvůli němu obálka knihy varuje před mimořádně sprostými slovy) druhořadého gangstera, kterého mafiánský nadřízený donutí otevřít si v přízemí domu hernu. Charakter, mädchen, ničema (a pár dalších) navazují vztahy: někdy účelové, nikdy přiznaně citové. Nahodilé zapletení tří samorostů sice zpočátku vyvolává radostné a především úsměvné chvíle, ale končí až tragicky. I přesto působí většinou nechtěné protínání tří náhodných cest, košatost a svébytnost tří vnitřních světů a střídavé pronikání do tří mozků vtipně. Pobavení vyvolává hlavně dokonalá autenticita všech řečí: situace čteme popsané jednou prudérní, podruhé pubertální a jindy povážlivě sprostou mluvou. Autor si zkrátka hraje s jazykem; tu a tam používá jihomoravský hantec (a k němu trochu spikleneckého brněnského realismu), psa učí mňoukat. Závěr pak spouští podstatnější, doposud spící význam slova/názvu Charakter – protože některá gesta může udělat jedině Charakter.
Johana Kotišová
Sergej Lebeděv
Hranice zapomnění
Přeložil Libor Dvořák
Pistorius & Olšanská 2011, 224 s.
Kvůli škatulce lágrová literatura, do které románový debut jednatřicetiletého spisovatele, žurnalisty, sociologa, filosofa, ale třeba i geologa v zásadě spadá, se kniha pravděpodobně neobejde bez srovnání se Solženicynem a dalšími představiteli tohoto žánru. I proto, že díla předešlé generace a Lebeděvovy Hranice zapomnění mají tak málo společného. Za přímé svědky gulagu a jejich následovníky hovoří holá fakta – v celé své drásavosti a hrůze. Zato Lebeděv nechce minulost vypovědět, ale vztáhnout ke své době a osobě, vyrovnat se s odkazem, který mu koluje v žilách. Při putování ruskou tajgou, mezi pozůstatky pracovních táborů a ozdravnou samotou nezměrné přírody musí dojít nakonec až ke kořenům svého národa a v poslední chvíli se vzdát sebe sama. Jen tudy vede cesta k záchraně, ke smíření a pochopení vlastní přítomnosti. Lebeděv reaguje na zapomenutý, ale v žádném případě ne mrtvý svět gulagu a jeho postav. Sám se stal v dětství nedobrovolně jednou z nich. Vydává se tedy i na cestu slovem do dob dětství, křísí chlapecké pocity a popisuje je řečí dospělého muže, ovšem aniž by jejich infantilnost způsobila stylizační šok. Fascinace syrovým jazykem mu dovoluje znásobit pole možností daleko za obvyklé hranice komunikačních funkcí. Nepřetržitě pracuje s metaforou. Děj plyne líně v uměleckých popisech, někdy ale překvapí a přelije se v drama. Je to konkrétní příběh dvou mužů a zároveň historie týkající se nás všech. Je o tom, jak blízko může být dávná minulost a jak podobné si mohou být dobro a zlo.
Adéla Vyvijalová
Rikki Ducornet
Kabinet
Přeložil Martin Pokorný
Odeon 2012, 128 s.
První do češtiny přeložený román americké prozaičky, básnířky i výtvarné umělkyně Rikki Ducornet vskutku připomíná kabinet, ornamentální uzavřený prostor plný alegorických postav podobných leitmotivu příběhu – miniaturám zvaným necuke. Příběh pádu úspěšného psychoanalytika do šílenství a sexuální posedlosti je vyprávěn jak z protagonistovy, tak i z neosobní perspektivy. Jeho poživačná mysl, tělesné touhy i bující sebevědomí jsou tak neustále konfrontovány se strohým pohledem člověka, který stojí vně. Kontrast těchto pohledů plodí i kontrast stylu – bezejmenný hrdina je bezohledně sprostý, přímočarý a mnohomluvný, ale proti němu stojí střízlivé podání, jež ho uzemňuje podobně jako jeho tichá a senzitivní žena Akiko. Líčení vysilujícího krutého sexu se střídá s popisy společných manželských večeří, jimiž prosvítá rostoucí odcizování. Svár duše a těla posilují vedlejší postavy, které muž léčí – sebedestruktivní dívka Jizva signalizuje neustálou blízkost smrti, transsexuál David/Jello představuje nebezpečnou hru s identitou a úskalí vášně, mnohočetné aférky umocňují až božskou povahu protagonisty. A to je právě úskalí Kabinetu: je natolik estetizován, až z příběhu samotného zůstává jen vysušený exotický motýl s přenádhernými křídly přišpendlený pod literární lupou: „Jsem kolo. Loukoť stoupá, lásko, a já tě nesu s sebou v prudké a závratné otočce k libým vodstvům věčnosti. Na planoucích křídlech se noříme do moře lásky. Kéž hoříme navždy jako včely v medu.“
Anna Vondřichová
Olga Tokarczuková
Denní dům, noční dům
Přeložil Petr Vidlák
Host 2012, 271 s.
Ptát se, kdo že je vypravěčem této polské prózy, vydané poprvé roku 1998, by bylo podobně problematické jako tázat se po povaze člověka, který sní. Bezejmenná vypravěčka tu vystupuje jako obyvatelka Kladska, hraničního prostoru sousedícího s Čechami, ale též jako médium zprostředkující další krátké příběhy. „Vznáším se vysoko nad údolím, v neurčitém místě, z něhož vidím všechno, nebo skoro všechno. Pohybuji se a zároveň stojím na místě. Svět, který pozoruji, se mi podvoluje, přibližuje a vzdaluje tak, že mohu spatřit všechno najednou, nebo jen ty nejmenší detaily.“ Stává se tak trpělivou a pečlivou kronikářkou místních mytologií, archetypálních příběhů tamějších podivínů, světců, rodičů i mrtvých. Lidé žijí v pevném sepětí s přírodou, takže není divu, že v těle Marka Marka, jenž se upíjí k smrti, hnízdí velký černý pták a nikdo se tu nebojí povodně, protože může přijít jen z nebe. Ale představovat si prostor propletených příběhů jako idylu by bylo daleko od pravdy. Fikční krajina zde odráží krajinu skutečnou, drsnost osudů souzní s odcizeným krajem, kde pohraničníci přetahují těla mrtvol do sousední země. Přesto však nechybí próze Tokarczukové humor, byť trochu načernalý, či možná načervenalý – dle toho, jakou houbovou lahůdku si podle některého z přítomných receptů ukuchtíte. Je libo muchomůrkový dort?
Jan Švestka
Howard Phillips Lovecraft
Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1927–1930
Přeložili Linda Bartošková, František Jungwirth, Václav Kajdoš, Stanislava Menšíková, Ondřej Neff
Plus 2011 a 2012, 345 a 321 s.
Třetí svazek sebraných spisů amerického spisovatele Howarda Phillipse Lowecrafta (1890–1937), průkopníka žánru weird fiction, oscilujícího na pomezí sci-fi, fantasy a hororu, je rozdělen do dvou knih. Povídky a novely v nich obsažené jsou asi tím vůbec nejdůležitějším, co je k orientaci v Lovecraftově díle potřeba znát. Jak napovídá název, nalezneme zde vše podstatné o mýtu Cthulhu, uznávaném na temných a odlehlých místech naší planety. Mnoho zmínek je zde i o „pověstném Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda“, o planetě Yuggoth, nejbližším místu v kosmu, které je osídleno houbovitými okřídlenými tvory, žijícími ve skrytu na Zemi a vysílajícími na exkurzi do hlubin vesmíru pouze lidské mozky. Dostáváme se do autorova rodného města Providence, do smyšleného Arkhamu a do opuštěných lesů a samot Nové Anglie, nad nimiž se vypínají kopce s primitivními kamennými obětišti. Prostě se to tu hemží temnými rituály pradávných mimozemských ras, jejich zdegenerovanými lidskými spojenci a zlými božstvy, která neváhají vybírat si mezi svými vyznavači kruté daně.
Za zmínku zde stojí především tři texty, které by se s ohledem na rozsah daly označit spíše za novely. První, zřejmě nejlepší a vlastně i svým způsobem vybočující z Lovecraftových navyklých rámců, je Snové putování k neznámému Kadathu. Snovost je zde místy až surreálně bezbřehá (pozoruhodná je například práce s prostorem) a ze všech povídek se nejvíce blíží k žánru fantasy. Druhou pozoruhodnou novelou je Případ Charlese Dextera Warda, která je podle původního autorova konceptu poměrně rafinovaně rozdělena mezi oba svazky, a konečně třetí povídka Šepot v temnotách, jež na rozsáhlejším prostoru rozvíjí fascinaci temnými lesy Nové Anglie. Lovecraftovo fantazijní univerzum, které má paradoxně mnohdy až bizarně pevná pravidla, je dost specifické a snadno rozpoznatelné. Během čtení zjistíme, že se některé motivy i děje až obsedantně opakují, že kulisy jsou si velmi podobné a po čase se opakují i ustálená epiteta. To je ale součástí utváření mýtu a u tohoto žánru to vlastně ani v nejmenším nevadí. Autor je zároveň pokaždé schopný překvapit a jeho klasicistní, historizující styl je překvapivě živý.
Nutno také zmínit, že Lovecraftovy sebrané spisy vycházejí ve velmi reprezentativní podobě – každý svazek je opatřen doslovem či studií a obsáhlým poznámkovým aparátem. Opravdu vydařené jsou ilustrace Františka Štorma, které mají silnou atmosféru, ale zároveň chytře obcházejí a popírají všechna klišé spojená s žánrovou ilustrací (viz také recenzi na s. 30). Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn!
Karel Kouba
Brian Azzarello, Marcelo Frusin
Hellblazer: Dobré úmysly
Přeložil Štěpán Kopřiva
Crew 2012, 139 s.
Scenárista Brian Azzarello se Hellblazera ujal od čísla 146 po Warrenu Ellisovi a pokračoval až do čísla 174, kterého se zhostil Mike Carey. Dobré úmysly jsou druhou ze čtyř knih sebraných sešitů, jejichž autorem je Azzarello: mág John Constantine se v ní vydává do městečka Whylisz. Děj je po azzarellovsku zasněný, v tomto případě možná spíš zamlžený alkoholovým oparem. Svérázná motorkářská dvojčata se sociálním cítěním se v něm po svém vyrovnávají s problémem nezaměstnanosti v jednom bývalém hornickém městečku. Do toho se vkrádá mytologický motiv lesních duchů, tak jak je známe z Hajazakiho snímku Princezna Mononoke, přičemž oba sourozenci jako by utekli z filmu Fargo bratří Coenů nebo seriálu Strážce pořádku. Zkrátka další popkulturní guláš. Hellblazer je však populární především kvůli Hellblazerovi samotnému, tedy postavě, která v sobě snoubí Fausta, noirového detektiva, alkoholika nebo kerouakovského poutníka a zároveň smrtelníka, který se vymyká klasickým omyvatelným superhrdinským postavám. Frusinova kresba možná až příliš připomíná Eduarda Rissa a nejlépe funguje ve větších obrázcích bez textu, kde si Frusin hraje s nejrůznějším stínováním. Na své si přijdou dokonce i stoupenci alternativní medicíny, která se tu s úspěchem využívá při odstraňování mrtvé tkáně. A té je v tomhle příběhu docela dost.
Jiří G. Růžička
Analogon 67
Sdružení Analogonu 2012, 135 s.
Je možné, že se neudržíte smíchy při čtení revue Analogon věnované fenoménu palimpsestů: tak jsou nazývány záznamy překrývající místo záznamů předešlých a odstraněných. Osobně jsem se smíchy neudržel a je to jistě dobře – pro smích osvobozující (viz fotky a scénáře z Večerů Analogonu po divadlech vlastí českých a moravských), resp. smích rozpoutávající gordické uzly mysli, kde by jiný už dávno sáhl po železe k rozetnutí. V rybářství se takovým uzlům na vlasci říká „pavouk“ – při smekání spirál vznikne soustava zdánlivě nerozpletitelné motanice a toliko trpělivé rozplétání smyček dovede k rozpletení. Každý „pavouk“ udice je jedinečný – a stojí za to jej rozplést, sice rybolov skončil, než začal. Palimpsesty se týkají obvykle papyrů aneb pergamenů z kůží. Původní texty lze číst ve speciálně modifikovaném světle archeologů a kriminalistů tam, kde by našinec užil cár kozinky leda k hygieně – tak zřejmo, že mají přírodní materiály své opodstatnění. Z hledisek patafyzických došlo k ozřejmění hledisek genitálních, přičemž kritérium anální má již své nezastupitelné místo ve fylogenezi rodu Homo; lišejníky i střevní bakterie mají zkušenost jinou; hle, jak se kategorie snoubí! Kolik je v dějinách tuzemského státu palimpsestů? Čin, aneb slovo jaksepatří ošoustané, na srdce pravdy rána! Zkusíme to přežít.
Vít Kremlička
Stanislav Komárek
Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech
Academia 2012, 264 s.
Čím jsme si, lidé a zvířata, navzájem? Jsme „nahými opicemi“, nebo jedním z pólů vztahu člověk – zvíře? Je lidská přirozenost stejná jako zvířecí? Umějí zvířata mluvit, mají smysl pro humor? Vířivý lidsko-zvířecí brainstorming Stanislava Komárka se bez hranic rozbíhá do všech směrů. S nakažlivým zaujetím se věnuje jak některým jednotlivým, symboly nejzabydlenějším druhům, vlkům, červům či netopýrům, tak obecnějším fenoménům v průřezu kultur rozmanitých časů i prostorů. Roztomile chaotická mozaika zoologických, antropologických i jiných poznatků a zajímavostí vypovídá hlavně o člověku; za vyzdvižení stojí třeba kapitoly o setření hranice mezi lidmi a zvířaty v „zoofilní“ Třetí říši, o české zabijačce coby totemické hostině („Jsme s vepři propojeni víc a nepříjemněji, než by se zdálo…“), o sémantice masa. V kontextu současného nakládání se zvířaty si přečtěme též kapitolu o velkochovech a jejich potupení mateřského principu. Občas, pravda, značně provokativní kniha – například v pasáži vedoucí paralelu mezi Hitlerem a Gándhím – překvapí hustotou informací a pobaví vtipnými asociacemi, které vyniknou v Komárkově malebně expresivním stylu. Za taháním pozoruhodností z klobouku ale najdeme zásadní téma: vyrovnávání se s antropocentrismem, přeneseně s etnocentrismem. Jak ke zvířatům přistupovat? Inspirativní odpověď podává celek knihy, oslavující různost i podobnost, blízkost i vzdálenost lidí a zvířat.
Johana Kotišová
Gottfried Schramm
Dějiny a řády života. Pět rozhodujících zlomů světových dějin
Sociologické nakladatelství 2012, 219 s.
Podtitul knihy velmi přesně charakterizuje její téma. Schramm analyzuje roli důležitých „převratů“, kdy došlo k rozvětvení vývoje a vzniku nových společenských formací a kultur. Jde o Mojžíše a cestu k monoteismu, Ježíše z Nazaretu a vznik křesťanství, nástup reformace jako východiska protestantismu, odtržení amerických kolonií a vznik zastupitelské demokracie či počátek ruského revolučního hnutí. V nich autor nachází jedinečnou strukturální podobnost, která tkví především v celospolečenské potřebě obnovy a zlepšení stávajícího řádu. „Rozhodující zlomy“ vždy přinášejí koexistenci nového a starého, rovnostářský étos a patos, „nutkání expanze nového“ (známé šíření revoluce či vývoz demokracie) a vznik normativních textů, které se vztahují k novému řádu. Významná část knihy je věnována ruskému revolučnímu socialismu 19. století a jeho důsledkům – revoluci (1917) a konci „experimentu“ (1991). Schramm dokládá, že „silné stránky bolševiků“ ve skutečnosti skrývaly systémové slabiny ruského socialismu. Ruský převrat se od ostatních čtyř liší – přinesl radikální změnu situace, která však měla vzhledem k „životnosti“ ostatních nových řádů jen omezené trvání. Lze jistě diskutovat výchozí premisu knihy a výběr zvolených převratů, kniha ale v každém případě podává osobitou konzistentní historickou konstrukci a provokuje k novému promýšlení základních souvislostí vývoje euroatlantické civilizace.
Rudolf Michlík
Návrat byl nežádoucí. Příběhy pétépáků z Blanenska
Sestavil František Voráč
Barrister & Principal 2012, 294 s.
Jako pomocné technické prapory – PTP a později TP – byly v padesátých letech minulého století označovány vojenské jednotky, v kterých sloužili odvedení branci tzv. politicky nespolehliví. V podstatě to byly oddíly využívané k otrockým pracím, v těžkém průmyslu, zemních a stavebních oborech a hornictví, přičemž mnohdy „pétépáci“ ještě museli platit armádě za ubytování a stravu. Mimo to pracovali na vojenských utajovaných stavbách na západní hranici ČSR. Sborník Návrat byl nežádoucí na osobních příbězích jednotlivců i celých skupin (sedláci, úředníci, ale i dělníci) ukazuje mrzkost režimu totalitárního státu. Vojáci byli nuceni přesluhovat, ubytováni byli v provizorních a nevyhovujících objektech, při službě docházelo často ke smrtelným úrazům a úmrtím. Po propuštění ze služby si mnozí vojáci dále nesli kromě zdravotních postižení také stigma tzv. politické nespolehlivosti a bylo jim téměř vždy znemožněno vykonávat jejich dřívější profesi. Zřejmo, že skutečnost se výrazně lišila od pokleslého humoru Černých baronů. Jednalo se svým způsobem o sociální degradaci mnohdy do konce života. Dnes lze sotva pochopit, jak si mohl stát zahrávat s důvěrou mladých mužů a jejich rodin. Jednotkami PTP a TP celkem prošlo v rozmezí let 1948–1954 přes šedesát tisíc branců.
Vít Kremlička
Vratislav Košťál, Renata Košťálová
Historická sídla Středočeského kraje
Barrister & Principal 2012, 300 s.
První díl zamýšleného středočeského cyklu o historických sídlech si klade za cíl „zdokumentovat stávající stav“ vybraných tvrzí, hradů a zámků. Přes vyřčenou snahu o aktuálnost jsou jednotlivé portréty budov z jedné poloviny dějepisné (tradiční seznamy vlastníků, které neomylně uspávají při každé zámecké prohlídce) a z druhé popisné. Nabízí se otázka, komu je publikace určena. Ve výčtech rysů a prvků jednotlivých objektů zarazí množství odborných pojmů. Věty typu „Balkón nesou kanelované volutové krakorce a ústí do něj dvojice pravoúhlých oken v profilovaných šambránách“ turista zrovna nehltá, znalec zase pouze jednostránková shrnutí architektonických znaků ve vzletných větách neocení. Knihu sice doplňuje slovník, ale co je kanelovaný krakorec, se z něj nedozvíme; o římse, která tu definována je, má zase celkem jasnou představu i laik. Zamrzí nevalná kvalita fotografií – kvalitní tisk je drahý, ale aspoň by nemusely být rozpixelované. Tím spíš, že se jedná o fotky poskytnuté přímo obyvateli budov nebo o originály autorů knihy. Nejcennější jsou tak na knize „dopisy“ majitelů nebo uživatelů staveb, v nichž přece jen něco z hledaného genia loci probleskuje. Knihu lze proto doporučit jen fandům historické architektury, kteří chtějí mít na výletě po ruce kapesní příručku, nebo těm, kteří uvažují stát se vlastníkem podobné stavby – ti zde najdou inspiraci, jak s podobným majetkem naložit.
Marta Svobodová