Cloud Atlas
Režie Tom Tykwer, Lana Wachowski, Andy Wachowski, USA, 2012, 172 min.
Premiéra v ČR 22. 11. 2012.
Ve filmu Atlas mraků nejde o nic menšího a méně abstraktního než o tematizování radikálního vztahu jednoduchosti ke složitosti – vztahu, v kterém jsou mimo jiné vepsány i dějiny kinematografie. Na prostoru této recenze bychom si mohli vystačit jen s výčtem opozic, které z filmu dělají předmět lásky či zatracení a které se přitom k sobě nemají tak, jak to běžně od protikladů očekáváme: epizodické vs. epické, hollywoodské vs. experimentální, komplexní vs. triviální, newageové vs. marxistické, evoluční vs. mytické… Adaptace románu Davida Mitchella, mísícího šest příběhů z různých dob, od otrokářství přes polovinu 20. století až k neurčité postapokalyptické budoucnosti, dosahuje malého zázraku už tím, že skládá jednotlivé příběhy, roztříštěné na fragmenty, do jednolitého celku, aniž by je však propojovala jakýmkoli běžným způsobem. Navzdory odlišnému dobovému i žánrovému zasazení, navzdory přítomností tří režisérů a dvou kameramanů se daří pomocí mistrovského užití střihu a síťovité skladby jednotlivých dějů od počátečního chaosu dospět do sevřené podoby. Jednotlivé části jsou jednak variacemi a permutacemi stejného příběhu a jednak příběhem jediným. Samy o sobě by tyto dějové linie byly zábavnými pastiši, u zlých jazyků pak pseudoduchovními pohádkami či naivními revoltami vůči autoritám ve všech možných podobách. Způsob, jakým se spojují a jakým se díky tomu spojuje forma a obsah, však patří k nejprovokativnějším kinematografickým tvarům.
Tomáš Stejskal
Kuře na švestkách
Poulet aux prunes
Režie Vincent Paronnaud, Marjane Satrapiová, Francie, 2011, 93 min.
Premiéra v ČR 29. 11. 2012
Komiks Marjane Satrapiové Kuře na švestkách je obdivuhodný mimo jiné v tom, jak elegantně pracuje se sentimentalitou a melodramatem. Melancholii a smutku, které provázejí celé pohádkové vyprávění, je postavena pevná hráz už strohým černobílým kresebným stylem. Scénář pak vede děj nepředvídatelnými cestami, které se vyhýbají přehnaným a konvenčním slzopudným postupům. Filmová verze, kterou se Satrapiovou natočil režisér Vincent Paronnaud, ovšem s předlohou zachází podobně jako jejich předchozí společná filmová adaptace autobiografického komiksu Persepolis. To znamená, že utopí všechnu pečlivou eleganci předlohy v těch nejpovrchnějších diváckých atrakcích, totiž v pitvořivém humoru a laciném dojetí. Filmové Kuře na švestkách je naneštěstí zcela standardní francouzský filmový kýč oplývající infantilní hravostí, vznešeně znějícími, ale prázdnými prostopravdami a líbivými barevnými obrázky. Pro syndrom Amélie z Montmartru, který stále ovládá výraznou část francouzské mainstreamové kinematografie, bylo Kuře na švestkách vhodným soustem i vzhledem k jeho rozbíhavé naraci, jež hlavní dějovou linii o muzikantovi, který se rozhodl, že zemře, a po sedmi dnech letargie to také splní (což víme od začátku), prokládá odbočkami do budoucnosti i minulosti. Namísto nejednoznačné a svým způsobem bezútěšné pohádky o krutosti života a klidu smrti nám filmová verze servíruje jen rozjívené leporelo, které se občas, naprázdno, zatváří důstojně.
Antonín Tesař
Lovci hlav
Hodejegerne
Režie Morten Tyldum, Norsko, Dánsko, Německo, 2011, 100 min.
DVD, Levné knihy 2012
Norský režisér Morten Tyldum u nás prorazil v roce 2003 snímkem Kámoš, který získal cenu diváků na karlovarském festivalu. Jeho zatím poslední film je o poznání temnější už proto, že vznikl podle románu Jo Nesbøa. Jde spíše o kriminálku než o detektivní příběh – autor knihou vybočil ze svého cyklu románů, které spojuje postava vyšetřovatele Harryho Holea. Snímek sleduje souboj dvou bezcharakterních postav, z nichž jedna se k charakteru propracovává právě skrze novou zkušenost. Jeden z protagonistů je lovcem hlav ve smyslu hledání zaměstnanců pro určité firmy, ale na vedlejšák také zlodějem uměleckých děl, ten druhý je lovcem hlav doslovným – vycvičeným zabijákem. Tyldum volí pro snímek až ocelové zabarvení, které je metaforou jejich charakteru. Aby se divák aspoň částečně identifikoval s postavou Rogera Browna, tedy s tím, kdo je loven, použije režisér hned v úvodu vnitřní monolog, kterým se hrdina divákovi představí a uvede ho do svého pragmatického vidění světa. Snímek je sestříhán v rychlém tempu, jen občas zaškobrtne (zejména ve scénách, v nichž se objevují ženské hrdinky). Pro lepší pochopení snímku je formát DVD dobrou volbou, protože divák je nucen se tu a tam vracet. Některé scény, především ta v kadibudce, pak mají šanci zapsat se do paměti. I v době, kdy jsou televizní obrazovky plné žánru kriminálního filmu, jsou Lovci hlav dobrou volbou, byť přes hranice žánru příliš nepřečnívají.
Jiří G. Růžička
ÉL-G
Mil Pluton
Hundebiss 2012
Že na ojedinělou eponymní desku skupiny Ike Yard z roku 1982 těžko naváže v roce 2011 obnovená sestava s albem Nord, bylo jasné. Pravděpodobné také bylo, že se daleko subtilnější, nevědomá návaznost vynoří v některých počinech současných projektů, které by podle blogerů „byly jednoduše ohromné, kdyby vyšly v osmdesátých letech“. Ta subtilnost může mít i podobu afektovaného vokálu a nervózní rytmiky, se kterými přichází ÉL-G na vinylu Mil Pluton. Klíčová postava frankofonní scény kolem labelu Tanzprocesz, člen dua Opéra Mort a také Les Reines d’Angleterre, kde se setkává s Ghedaliou Tazartésem, se vlastní tvorbě věnuje od roku 2006, od začátku v blízké spolupráci s pařížskou hudebnicí Charlene Darling. Nebyla sice jedinou inspirací, ale sólový zvuk Laurenta Gerarda se posunul od temných úzkostí kmenového dua do sféry elektronického „jiného šansonu“, aspoň na předchozí desce Tout Ploie („všechno se ohýbá“), která byla dokonce poměrně brzy reeditována v Americe. Svým způsobem se ony nevědomé impulsy vrátily zpět v převrácené podobě. Z letošních nahrávek ÉL-G jednoznačně vyniká album, k jehož mimoběžnému zvuku přispěl druhým hlasem TG Gondard, a také samotný fiktivní jazyk Gerardova kybersvěta, především ale resuscitovaná estetika chladu a neosobnosti, spadající spíš do období postpunkového přístupu k syntezátorové taneční hudbě. Jedním z historických odkazů Mil Pluton bude určitě i pozapomenutá tvorba producenta raných Suicide Craiga Leona.
Head in Body
Swans
The Seer
Young God Records 2012
U nového dvojalba Swans je na první poslech patrné, že bylo myšleno jako opus magnum, a leader skupiny Michael Gira byl v tomto smyslu explicitní: „Album se připravovalo třicet let. Je vyvrcholením všech předešlých desek a promítla se do něho i veškerá ostatní hudba, kterou jsem kdy napsal.“ A přestože tvrdí, že jde přitom stále o dílo nedokončené, nahrávka dokáže možná až trochu nepříjemně každou svou částí připomínat, že Swans jsou instituce – stát, kultura, náboženství i nejvyšší soud dohromady. Když bylo v roce 2010 ohlášeno album My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky, očekávání bylo veliké a bylo v něm i dost prostoru pro případnou škodolibost. Gira ale jednoduše napsal dobré písně, a byť je skupina obalila do majestátního zvuku, výsledný tvar působil ještě docela civilně: posluchač neměl pocit, že před ním někdo staví pyramidu. The Seer je naproti tomu velikášské od samého začátku. Způsob prezentace demonahrávek, Girova interpretace alba, délka některých tracků i celého alba, výběr hostů (například Ben Frost, Jarboe, Karen O, Akron Family), to všechno odpoutává nahrávku od její prosté existence a dělá z ní monument, pro který v tomhle klaustrofobním světě už nemusí být místo. Některé skladby jsou natolik působivé a v dobrém slova smyslu anachronní, že se jim skoro nedá odolat, ale u těch nejdelších – titulní The Seer trvá půlhodiny – mám chuť jít si na pár století zdřímnout a probudit se, až bude stavba hotová. A bohužel se tento pocit přenáší i na album jako celek.
k!amm
Please the Trees
A Forest Affair
Starcastic 2012
Mediální prostor se články o skupině a její nové desce jen hemží a všechny vyjadřují tichý obdiv. Opravdu, zdá se, že tito tuzemští alternativně rockoví hudebníci nikdy neuklouzli, nikdy to nevzdali a nikdy se nepřestali vyvíjet. Jejich aktuální úspěch a rozruch, který kolem nich nastal, je tedy zasloužený. Album A Forest Affair, které se nahrávalo v kalifornském studiu Magnolia Records s producentem Jonathanem Burnsidem, je plné zvukově okouzlujícího intimního materiálu. Možná, že desce – překvapivě – prospěl také odchod zakládajícího člena Zdeňka Kadlece. Jak aspoň tvrdí ústřední postava skupiny Václav Havelka, opakované personální změny vždy zafungovaly očistně a stimulačně. Jde o nahrávku bez příkras. Tělo oholili, nechali nahé, viditelně osvětlené. Všechno zůstává v přirozeném stavu. Běžně takovou odvahu nevidíme. Burnside navíc dokázal dodat zvuku signifikantní čelné kytary vyznění, jež je dokonale magnetické. Melancholicko-reflexivní skladby, rozmýšlivé tempo a vyzrálé texty jsou i na třetí desce prosyceny nezbroušeným životem. Jediná možná námitka může mířit proti občasné těžkopádnosti. Kdo má rád efektní produkci, koncepci založenou na drobných detailech a jen mírně rozechvělém feelingu neuvítá. Přesto by toto album klidně mohlo být vrcholem kariéry Please the Trees – oni však hovoří o novém začátku.
Veronika Mikulová