Pevnost
Režie Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, ČR, 2012, 70 min.
Premiéra v ČR 1. 12. 2012
Dokument dvou studentů FAMU, který vyhrál domácí soutěžní kategorii na letošním filmovém festivalu v Jihlavě, má pozoruhodně schizofrenní strukturu, jež dobře odráží povahu svého tématu. Film je portrétem moldavské oblasti Podněstří, multinárodní enklávy, která vyhlásila samostatnost, již ale uznává jen několik málo států, a která drží pohromadě v zásadě jen silou zdejšího autoritářského režimu. Samotný snímek začíná scénou, v níž místní úředník ve vlaku zakazuje dokumentaristům natáčet jindy než přímo za jízdy, a později narazíme na další podobnou situaci. Samotná vizuální složka filmu po většinu snímku beztak zůstává u zkoumání „oficiálního“ povrchu, byť občas ukazuje bezútěšná podněsterská sídliště zahalená do podvratně ponuré mlhy. Většinou ale vidíme veřejné přehlídky, billboardy či záběry místní televize nasnímané v delších statických celkových záběrech. Podněstersko se tu ukazuje jako rozpadající se skanzen estetiky východního bloku osmdesátých let. Druhý, protichůdný plán filmu obstarává zvuková stopa, na níž místní lidé, obvykle mimo obraz, mluví o atmosféře strachu, represích a státní šikaně. Tyto promluvy vyznívají jako vnitřní monology odhalující skryté tlaky pod spořádaným oficiálním povrchem. Snímek je pozoruhodný i tím, že nezasazuje zobrazené do kontextu a nepředkládá žádné faktografické informace, jen sbírku nahodile působících výjevů a výpovědí, které za zdi podněsterské „pevnosti“ jen opatrně nahlíží.
Antonín Tesař
V temnotě
W ciemności
Režie Angieszka Hollandová, Polsko, 2011, 145 min.
Premiéra v ČR 15. 11. 2012
Válečné drama Agnieszky Hollandové bylo natočeno podle šokujících historických událostí, které se udály v Polsku během posledních let války. Režisérka se sympaticky pokusila svůj film na rozdíl od řady ostatních děl na téma holocaustu, kráčejících ve stopách spielbergovského patosu, vyprávět mnohem civilnějším způsobem. Ostatně sám příběh o Židech skrývajících se v kanalizaci má příliš bizarní rozměr, tudíž by zde spielbergovský či mináčovský sklon k sentimentalizaci děje působil skoro směšně. Bohužel se Hollandová ani tentokrát nedokázala vyhnout chybám, které provázejí její filmografii posledních let. Zásada nebýt citově vyděračský a zbytečně neexhibovat se tak i zde dostává do opačného extrému: film působí až příliš suchopárným až bezduchým dojmem. Takže nakonec i přes nesporně pečlivou práci celého štábu (zaujmou především potemnělé obrazové kompozice) i řadu velmi drastických scén přibližujících nacistická zvěrstva nepřináší V temnotě v oblasti válečných filmů nic nového. Snad až na motiv zachycující dosud spíše tabuizovanou skutečnost, že ani pronásledovaní Židé nemuseli vždy být poctiví lidé bez úhony. Ten však ve filmu není příliš přesvědčivě rozpracován, nemluvě o tom, že zcela zapadá mezi repetitivní scény útrap v kanalizační stoce, které film zbytečně prodlužují. A pokud jde o prostředí kanálů, zde vytvořil formou i obsahem mnohem uhrančivější dílo jistý Wajda před téměř šedesáti lety…
Vladimír Tupáček
Sedm psychopatů
Seven Psychopaths
Režie Martin McDonagh, USA, 2012, 109 min.
Premiéra v ČR 29. 11. 2012
Pravidelným návštěvníkům pražského Činoherního klubu není třeba jméno Martina McDonagha dlouze představovat – v repertoáru divadla již dlouhá léta nalezáte jeho hry Osiřelý západ či Pan Polštář. Dokonalá stylizace dialogů a takřka filmový přístup jej přivedl až na filmové plátno, kde před čtyřmi lety režijně debutoval snímkem V Bruggách. Svět je v autorových divadelních hrách krutým místem, kde neplatí žádné morální ani jiné hodnoty, což se v režisérově aktuálním snímku Sedm psychopatů převrací až v groteskní podobu americké verze Grand Guignol. Tedy poetiku hravé krvavosti a líbivě prostřelených hlav. Když v Hollywoodu prohlásíte, že je váš scénář v přípravě, zpravidla to znamená, že máte prázdný blok nadepsaný názvem filmu. Scenárista Marty je bez inspirace, zato má po boku potrhlého kamaráda a nezaměstnaného herce Billyho. Jeden z Billyho vedlejšáků jsou naneštěstí únosy milovaných psíků z okolí, v nichž „jede“ s pobožným Hansem. Když však unesou „miláčka“ místního mafiána, začnou se pomalu vršit mrtvoly. Srovnání s filmy Guy Ritchieho či spíše Quentina Tarantina je na místě, jednou ze spásonosných rovin filmu je zároveň jeho sebereflexivita, v níž je zábavně zachycen scenáristický blok a továrna na sny, kde je především nutné umět umělecky krást. Film je krvavě hravý, navíc s Tomem Waitsem v roli sériového vraha, který zabíjí jen sériové vrahy. S bílým králíčkem!
Petr Hamšík
Anaal Nathrakh
Vanitas
Candlelight Records 2012
Anaal Nathrakh nelenili a po rok starém albu Passion přicházejí na scénu s novou, v pořadí sedmou deskou Vanitas. Jestliže předchozí počin se odlišoval od dřívější přímočaré tvorby rozvláčností a experimentováním, Vanitas je krokem zpět. Skupina stejně jako na starších deskách vsadila na osvědčenou kombinaci hystericky agresivních slok, zvučných a čistě zpívaných refrénů s často jednoduchými, o to však silnějšími melodiemi, a houpavých, drtivých bridgů. Z alba sympaticky vyčnívá osmá skladba, Feeding the Beast, která se pět minut valí jako zrezavělý tank. Další pozoruhodnou písní je You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying, ve které zpěvák Dave Hunt (aka V.I.T.R.I.O.L.) dostává svůj hlas do poloh typických pro black metal, které jsme u něho ještě neslyšeli. To je po zhruba čtrnácti letech existence tohoto black/grindového uskupení příjemně osvěžující změna. Skladba překvapí i elektronickými prvky a zhruba v polovině téměř punkovou mezihrou. Závěr alba tvoří vynikající Of Fire, and Fucking Pigs, jež vyšla už dříve jako singl, a melodický opus A Metaphor for the Dead. Vanitas lze tedy charakterizovat jako živelnou desku vracející se k postupům, které přinesly Anaal Nathrakh hordy fanoušků. Zlí jazykové ovšem můžou celkem pravdivě tvrdit, že skupina už nějakou dobu vykrádá sama sebe. Vanitas tento argument ještě ustojí. Uvidíme, jak se s ním vypořádají další nahrávky.
Jan Pánek
Robert Piernikowski
Się żegnaj
Few Quiet People 2012
Sólový debut Roberta Piernikowského, hlavní postavy polských avantgardních hiphoperů Napszykłat, se rozpíjí do nejistých poloh elektronické abstrakce a svérázně se vypořádává s obecným přesycením rytmem. Ačkoliv je na albu zřetelná spřízněnost s tvorbou jeho skupiny, je Się żegnaj výrazně abstraktnější, rytmy jsou rozvolněnější a někde úplně chybějí. Jediný opravdový hit alba, který se především díky rapovanému textu blíží tvorbě Napszyklat, je titulní skladba Się †, z níž ulpí především hypnotická slovní smyčka „Się bój, się bój, się bój, się żegnaj“, tedy výzva k tomu, abychom se báli a křižovali. Jinak převládá hudba, která se podobá spíš rapperově čistě elektronické spolupráci s Przemysławem Etamským. O duchu alba mnoho vypovídá i to, že bylo nejdříve nahráno analogově na magnetofon a až později převedeno do digitální podoby. Piernikowski svou tvorbu popisuje jako ryze introvertní činnost: „Jde mi o takovou náladu, kterou jsem měl v dětství, když jsem si sám v klidu hrál na válku mezi různobarevnými fazolemi nebo jsem fascinovaně sledoval vzory na kanapi a na tapetě. A s tím souvisí i kříž v rámu okna, který mě strašil, když jsem měl horečky.“ Základ alba tvoří lehce rozmazané beaty, jednoduché ruchy a intimní samply a celek osciluje mezi ambietním zklidněním (Smutny) a snadno čitelnou melodičností (Marchlewskiego). Bojme se, křižujme se a těšme se na avizovanou spolupráci Napszykłat s MC Dälekem.
Karel Kouba
Pražský filharmonický sbor
Bernstein – Kodály – Janáček
Radioservis 2012
Pražský filharmonický sbor, v jehož čele dnes stojí mladý sbormistr Lukáš Vasilek, patří mezi nejlepší evropská sborová tělesa. Je zván ke spolupráci s předními orchestry i dirigenty, podílí se i na operních produkcích, je velmi flexibilní a má rozsáhlý repertoár. Na svou novou nahrávku vybral díla 20. století, atraktivní, ale náročná a nijak podbízivá. S tímto programem se těleso může zaskvět v celé kráse a plnosti sborového zpěvu. Ten totiž není zastíněn orchestrem. Nejprve zazní slavné Chichesterské žalmy pro sóla, smíšený sbor, harfu, bicí a varhany Leonarda Bernsteina z roku 1965. Skladatel si vybral několik biblických žalmů a zhudebnil je v hebrejštině. Je to dílo velmi přístupné, živé, moderní, radostné, melodické, ale i melancholické. Až dojímavý je výkon Tobiáše Fanty v chlapeckém sólu ve druhé části třídílné skladby. Z tvorby maďarského skladatele Zoltána Kodálye byla vybrána Missa brevis pro sóla, smíšený sbor a varhany z roku 1944, skladba ctící polyfonii, lidský hlas i tradice církevní hudby. Nejstarší ze tří děl je Janáčkův Otčenáš pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany z roku 1901. Janáček ho původně složil jako scénickou hudbu pro večer s živými obrazy, které byly ve své době velmi populární. Je to křehká, pětidílná skladba, velmi niterná, chvílemi až mystická, jindy oslavná. Nahrávka pořízená v Dvořákově síni pražského Rudolfina má výborné zvukové a technické kvality a Pražský filharmonický sbor předvádí vynikající výkon.
Milan Valden