knihy

Jiří Pechar

Upilované mříže

Cherm 2011, 247 s.

Próza filosofa a překladatele Jiřího Pechara pochází z roku 1973, byla však odsouzena k samizdatovému vydání v edicích Kvart a Petlice. Důvod je zjevný, hovoří se o poměrech válečných i poválečných na malém městě. Vypráví se tu spletitý příběh mužů a žen, jež spojuje láska, ale i zrada a nepříznivé dějinné okolnosti. Nejvýraznější rys však plyne z onoho „vypráví se“. Pechar (překladatel Hledání ztraceného času a autor monografie o francouzském novém románu) se zjevně inspiroval literárním modernismem. Příběh se před námi odvíjí nesen vševědoucím hlasem, jenž hekticky líčí všechny detaily osudu protagonistů. Ale vypráví se tu vlastně? A pro koho? Hlavní linie totiž plyne jako neregulovaná řeka, nehledí na pauzy, interpunkci a tematickou konzistenci, myšlenky se střídají rychleji, než je paměť schopna je ukládat. A v tom je právě potíž – proud úvah a informací je až příliš přetížený. Než aby se čtenáři tajil dech, spíš se jen zadýchává. „A tak tedy se dítě opravdu narodilo, a tak tedy ta mlynářská dcerka musela přičíst k svému rodu zase dalšího potomka, který nebyl tak docela potomkem jejího rodu, a k němuž cítila teď dokonce ještě méně náklonnosti než k tomu prvnímu, s kterým se už přece jen trochu smířila.“ Dominantní narativní postup pravidelně narušuje dialog jednoho z aktérů s kýmsi dalším o dávné minulosti. Scény, jež se těkavě míhaly před očima, náhle získávají důvěrnost, fotografické portréty jsou i se svým smutkem probuzeny k životu. Výsledek je místy uhrančivý, místy protivně nezdolný, jak už podařené experimenty bývají.

Anna Vondřichová

Irena Dousková

Darda

Druhé město 2011, 193 s.

Je to trochu jiná darda než ty předchozí, ale o nic menší. Budete se bavit od začátku až do konce, i když (nebo snad právě proto, že) k smíchu toho v této knize mnoho není. Lehkost a ironie životního vyprávění Heleny Součkové vás jako vždy vynese až výšinám a pak shodí dolů do reality, tentokráte našeho času. Ani nově zavedená demokracie není pro hlavní hrdinku procházkou růžovým sadem. Ale co naplat, když věříte v morálku, ohleduplnost a toleranci? Co můžete dělat, když si prostě potrpíte na pravdu? Věřit v to nejlepší a čekat to nejhorší – zvlášť když vás potkává rána za ranou. Právě tenhle rozpor drží příběh pohromadě a vnáší do něj velice podařený situační humor, založený na suchém a trefném zkoumání reality. Když Helena zjistí, že na ozařování chodí dokonce i pan Ježíšek, pomyslí si: „Tak to je definitivně v prdeli. Ale pak mi došlo, že je to blbost. Kde jinde by měl bejt?“ V podobně hořkém a zároveň vtipně vypointovaném duchu se nese celé vyprávění. Hlavní hrdinka nakonec zjistí, že Idiota nehraje ona, ale je jím její manžel. Že když máte rakovinu, můžete si říkat, co chcete. A že Mikuláš napravuje hříchy i v červnu. Hlavní je nedělat si iluze, připomínají Heleně neustále její židovské kořeny. V krizi se ocitneme, ani nevíme jak. Tak co se dá dělat jiného než se vysmát skutečnosti života do ksichtu?

Tereza Šnellerová

Krisztián Grecsó

Taneční škola

Přeložila Ana Okrouhlá

Kniha Zlín 2011, 310 s.

Krisztián Grecsó je současný maďarský spisovatel. Má za sebou úspěšný debut Buď vítán (Kniha Zlín 2008) a je i nositelem několika literárních ocenění. Taneční škola začíná přesně v momentu, kdy Lajos Szalma uslyší valčík linoucí se z ostřikovače na stromy. Svět se promění, bude rytmem, v němž se Lajos navrátí do minulosti, provede nás svými snovými představami. Už na samém začátku připraví prostor pro mystické obrazy vyvolané z prosté reality, které se budou zjevovat napříč románem, vymodelovány fascinující metaforikou, jazykem zaříkávačů. Lajos Szalma se ujímá svého synovce Jocóa Voitha – najde mu práci, byt, uvede ho mezi přátele a hlavně ho přizve na drogové seance, kde se setká s ďáblem. Obdobně jako mnoho literárních hrdinů před ním i on je lákán. Pokušitel mu nabízí „čas bez pochybností“. Ale v tomto bodě se stává jedinečným, protože se rozhodne zůstat sám sebou, ponechá si lidství a odmítne. Zároveň s tím se mění vztah ke strýci Lajosovi. Mnohem silněji začne vnímat jeho chyby, umělost manifestovanou až perverzní starostlivostí o zevnějšek, a co je nejdůležitější, přestane ho plně následovat. Možná mu zůstane podobný na povrchu, ale uvnitř si zachová něco bytostně vlastního. V Taneční škole jsou důležité právě ty prostory, které je třeba doplnit. „Dopředstavit“ si tělo k uťaté ruce, uvědomit si prázdno v domě po zemřelých. Popisy prostupují vyprávění, jsou protažené do dlouhých souvětí, až splývají v text bez odstavců, vytvářejí opojné obrazy.

Barbora Čiháková

Zoë Jenny

Pokoj posypaný pylem

Přeložila Magdalena Štulcová

Archa 2010, 142 s.

Novela z roku 1997 je autorčinou prvotinou – během prvního roku vyšla kniha hned v osmi vydáních, dodnes je jich pětadvacet. Neboli literární senzace a nová hvězda helvétské literatury. Pokud si Zoë Jenny svou debutantskou zář něčím vysloužila, pak zcela jistě prací s jazykem, jímž protagonistka Jo líčí svůj vztah k rozvedeným rodičům, především k matce, která rodičovskou úlohu odmítá přijmout. V matčině životě pro tuto roli zkrátka není místo, neexistuje. Když se má dcera setkat s jejím novým milencem, řekne jí jen: „Poslyš, Jo, já jsem se Vitovi o tobě nijak nezmínila, víš, on nemá ani ponětí, že mám dceru. Myslím, že bude jednodušší říct mu, že jsi moje mladší sestra.“ Silná a sevřená niterná výpověď, v níž dívčinu citovou deprivaci sledujeme především v disproporci mezi ich­-formou, tedy naším předpokladem jakési privátnosti a intimnosti, kterou tato technika přináší, a jejím nenaplněním ve vyprávění. To je střízlivé, někdy až neosobní a odtažité, místy dokonce působí pouze jako mechanický záznam dění – příznačně především v pasážích s matkou. Jako by mluvčí a účastnice děje byly dvě různé osoby. V Pokoji posypaném pylem procházejí touto perspektivou všichni, kdo dýchají a mluví, což ale není jediná poloha vyprávění. V ostrém rozporu s ní je asociativní a velmi poetické pozorování bezprostředního okolí a proměnlivých jevů, například světla. Zasloužený, dalšími tituly však zatím nepřekonaný úspěch.

Vojtěch Staněk

Natalka Sňadanko

Sbírka vášní aneb Dobrodružství mladé Ukrajinky

Přeložila Rita Kindlerová

Kniha Zlín 2011, 246 s.

Románová prvotina lvovské prozaičky, překladatelky a novinářky Natalky Sňadanko (nar. 1973) vykazuje rysy určitého typu v současné době módního literárního textu. Probírá se to pořád dokola. Stále více mladých autorů píše „paměti“. Vyvstává otázka: proč by poměrně dokumentární záznamy z poměrně nedávné doby měly být pro čtenáře zajímavé?

Na bezmála dvě stě padesáti stránkách má čtenář možnost nahlédnout do výseče ze života hlavní hrdinky Olesji Svačinky (příjmení napovídá, že jde o autorčino literární alter ego). V chronologickém sledu jakýchsi deníkových záznamů psaných ich formou, nacházíme hrdinku v  prepubertálním věku, sledujeme její dospívání, jak napovídá název, s důrazem na romantické vztahy s muži, až do předvídaného, leč pouze naznačeného závěru: hrdinčiny svatby.

Román, jenž je formálně členěn do sedmi kapitol, by se dal podle obsahu rozdělit do dvou částí. V první části sledujeme hrdinčin život v rodném lvově, její platonické školní lásky, první kluk, člen deathmetalové kapely, „se kterým se dokonce líbali“, první vážná známost.  Zlomovým bodem je moment hrdinčiny pohlavní iniciace, zřejmě bezprecedentní v krásné literatuře popis deflorace pomoci násady od šroubováku. Krátce nato následuje rozchod a Olesina cesta do zahraničí. Její příhody na kapitalistickém západě tvoří druhou část románu. Zaujetí pro marockého hudebníka Maria, ze kterého se vyklube homosexuál. Nepěkně končící soužití s deprimovaným Italem Bertem. Živelný vztah se zchudlým německým šlechticem…

Již zvolený námět implikuje stylistiku červené knihovny. Autorce se ale daří uniknout jinam. Místo dívčího románu zde máme jistou obměnu bildungsrománu. Výchova dívek na západní Ukrajině aneb báječná léta v sajůzu pod psa. Možná, že se jedná o poněkud jednodušší čtivo, rozhodně to však není čtivo patetické. (Jak může být výše popsaný způsob straty panenství patetickým? Spíše je pragmatický. Stejně jako veškeré Olesino počínání na její cestě za štěstím.) Dalším autorčiným kladem je její smysl pro humor, kterému neunikne nic. Kousavě  popisuje ukrajinské reálie přechodového období, nešetří sarkasmem na adresu Olesiných rodičů a milenců, utahuje si ze „západního“ způsobu života, zlehčuje svoje literární alter ego a její vztahy. Jde tak daleko, že dokonce zlehčuje znásilnění hlavní hrdinky.  

Svým černým humorem demaskuje četné stereotypy. Představa hladovějících západoněmeckých dětí ze střední vrstvy, které kvůli racionálním stravovacím návykům, jež se jim její rodiče snaží vštípit už odmalička, jsou nucené vybírat popelnice a snědí vše, na co přijdou je vtipná a děsivá zároveň. Popis německého vysokoškolského systému představuje parodický až antiutopický protějšek k Hessově Kastalii. Přerod totalitní ukrajinské společnosti ve společnost netotalitní se nese ve znamení často nekritického přebíraní západního lifestyle, jehož atributy jsou magazíny pro mládež, populární hudba a prezervativy a v němž sexuální konformizmus (a konformizmus obecně) je zaměňován se skutečnou svobodou.

Boj o abstraktního „masového čtenáře“, který ukrajinská literatura svádí na svém domácím hříští s literaturou ruskou přináší řadu zajímavých textů a situací. Na sklonku roku 2011 tak např. Polský institut ocenil Natalku Sňadanko cenou Josepha Conrada, určenou ukrajinským autorům. Jen stěží si lze představit, že by podobně prestižní ocenění získala v českém prostředí třeba Halina Pawlovská, jež občas vykoukne za všemi těmi Sňadančinymi vtipky, klepy, pletkami a radami do života.

Kniha Sbírka vášní nabízí nenáročné čtivo, kterému přesto nelze upřít vážnější přesahy a jistou výpovědní hodnotu o světě, v němž žijeme a který společně sdílíme. 

Alexej Sevruk

Miroslav Olšovský

Průvodce krajinou

Dauphin 2011, 152 s.

Estetika klade otázku, co hledá člověk v přírodě, kde nejsou restaurace. Bedekry nabízejí relaxaci, odpočinutí od stresu stísněných velkoměst. Sbírka Průvodce krajinou Miroslava Olšovského nabízí metaforu vnitřního já. Přesněji řečeno: „tiché skučení větru, sesuté zdi, stromy bez listí“ (iLiteratura.cz). Kdo zná autora víc než zběžně, ví, že křehkost této melancholie je zdánlivá. Z kratičkých textů, psaných na počátku devadesátých let, vyrůstá specifická vůle, držená při síle tvarem, jenž se vzpírá jakékoli redundanci, což je zřejmě i autorův programový kód. Nechává mizet písmena slov – ze stínu se v přesmyčkách syntaxe stává stí – a rozehrává tím významovou hru, která možná v časopiseckém otištění zcela nevyzněla, ale v knize je její sevřenost sugestivní. Sympatické je, že tvůrčí přístup koresponduje s realitou, vždyť v lese nevidíme celý stín stromů, jen část stínu vrženého do úbočí, a ten, částečně zakryt, ztrácí se v přítmí lesa. Ve skutečnosti tak vidíme jen stí…. Pokud se nejedná o listí. Kratičké básně, podobně jako haiku omezené jen na určitý počet nezbytných předepsaných znaků, jsou autorem označovány jako kóany. Cenné je, že postoj autora k poezii nemusí být podbízivý ani útočný nebo zjednodušující, jak k tomu, poněkud hloupě, vybízí někdy sama literární kritika. Texty rezonují i v samotářově doupěti, ale v krajině jsou nepostradatelné.

Kuba Pařízek

Revolver Revue No. 85, zima 2011

Revolver Revue No. 85, svým obsahem určená čtenářům s nedostatkem olova v organismu, přináší pestrou literární a výtvarnou přehlídku pro nadcházející zimní čas. Řádnou porci klasické poezie nandali například Vratislav Färber či z Walesu Štěpán Kuchlei. Svébytnou grafickou složku tvoří reklamní a inzertní stránky, informativní a vkusné. Umění výtvarnému je věnována stať Karla Halouna o grafické podobě obalů na vinyly zdejších i cizozemských hudebních skupin od poloviny šedesátých let do nynější doby, rozhovor s knihtiskařem Pavlem Pechem alias Koudelkou, výběr z autorské knihy Jesus Gym Jana Čumlivského, ukázky z autorské knihy koláží Mirka Kaufmana k básním Ivo Vodseďálka, fotoreportáž Jana Klosse z New Yorku, rozhovor Petra Vaňouse s výtvarníky Danielem Hanzlíkem & Pavlem Mrkusem o digitálních technologiích, pohled do ateliéru tentokrát Jiřího Kovandy. Ze současné prózy zaujmou absurdní povídky Renaty Bellingerové, úryvek z románu Jiřího Hájíčka, aforismy Ivany Myškové a studie Lucie Merhautové o rakouském spisovateli Hugo von Hofmannsthalovi s ukázkami. Připojený couleur obsahuje kritické reflexe a glosy k současnému kulturnímu dění. Čtivé!

Vít Kremlička

Claude Lévi­-Strauss

Smutné tropy

Přeložil Jiří Pechar

Rybka Publishers 2011, 474 s.

„Cestovatelství a cestovatele nenávidím, teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách!“ Rozporuplnost i rozhořčení úvodní věty prostupuje všech devět částí cestopisu jednoho z nejslavnějších antropologů 20. století. Lévi­-Strauss však není turista, kamkoli jde, nezapomíná na to, co už viděl, zažil, cítil. Lehce a věcně srovnává New York, Săo Paulo a evropská města, hodnotí Brazílii i akademické prostředí Sorbonny. Vzpomínky z roku 1955 (česky poprvé 1966) v sobě nemají ani stopu vědecké nadřazenosti, o etnografii se mluví jako o profesi pro vyvolené, ale autor přiznává, že zde rozhodně nelze hledat dobrodružství. První dvě části se spíše než cestopisu blíží eseji o smyslu poslání vědce a francouzského způsobu vzdělávání. Většina knihy odráží Lévi­-Straussova putování Brazílií, a tu je třeba ještě zbystřit: kupí se detaily etnografického rázu, cestovatel až poeticky líčí mohutné stromy, západy slunce, keramiku kmene Kaďuvejů, sociální genderové role domorodců, tradiční pokrmy z tlustých červů. Plurál a prézens evokují dojem, že jsme přímo u toho, plavíme se po řece Paraná, sledujeme s indiánskými dětmi čtvrcení býčka a s ženatými Borory odpočíváme v Domě mužů. Lévi­-Strauss není vždy z dnešního pohledu politicky korektní, neskrývá nechuť nad cizími zvyky, ale to se netýká jen domorodců, je stejně kritický ke Kaďuvejům jako k Francouzům. Smutek, jenž se ho zmocňuje při pohledu na mizející civilizace, je nakažlivý – o to víc po šedesáti letech.

Anna Vondřichová

John D. Barrow

Vesmírná galerie. Klíčové obrazy v dějinách vědy

Přeložil Jan Novotný

Argo/Dokořán 2011, 543 s.

Kniha anglického kosmologa, matematika, filosofa vědy a dramatika J. D. Barrowa nám přibližuje, jakým způsobem se ve vědě ustavila vizuální kultura. Dnes například dokáže počítačová technika krásně barevně přikrášlit vzdálené vesmírné objekty, a tak nám přiblížit obrazy mlhovin a galaxií, jež nás pak uchvacují stejně jako obrazy přírody od romantických malířů a básníků. Různé přírodní děje a struktury lze tedy obrazem zaznamenávat a vytvářet tak první průhledy do tajemství. A nejde jen o vesmírné obrazy: v knize se v krátkých a výstižných kapitolách ukazuje, jak je lidská mysl pomocí různých kreseb, obrazů a diagramů s to pronikat k samé podstatě přírody. Podobně jako do hlubin vesmíru dnes pronikáme kvantovým mikroskopem do nanosvěta a dokážeme pořídit fotografie z oblasti jednotlivých atomů. Na vlastní oči tak lze spatřit v obrazech krásu kvantového světa, kde o přenášené informaci rozhoduje vlnový charakter elektronu. Autorova práce výstižně ukazuje, jak obraz pomáhá přiblížit strukturu naší galaxie, jak může být třeba pomocí Koperníkovy heliocentrické kresby znázorněn celý nový obraz. Pomocí náčrtu se dá nahlédnout i kvantový základ hmoty. Barow také pěkně ukazuje, jak se dosažený stupeň poznání může zračit i v portrétu tvůrce nějaké nové teorie. Tak je třeba Einstein jakoby ztělesněním nového relativistického obrazu světa: jeho fotografie ze zralého období se stává symbolem fundamentálního myšlení.

Jiří Olšovský

Petr Pokorný

Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí

Dokořán 2011, 370 s.

Podtitul vystihuje obsah knihy celkem přesně. Knih o krajině dnes vychází celá řada, tato se snaží spíše o podrobné popisy a výklady než o mystická rozjímání. Čtenář se zde seznámí se škálou informací různého stupně obecnosti či detailnosti, od obecných charakteristik české krajiny v určitém období přes popis zarůstání mokřadů olšemi po rozbor zániku kulturní krajiny kolem konkrétního hradiště. Mění se i styl vyprávění. Techničtější popisy pylové analýzy (text má být použitelný víceméně i jako učebnice paleoekologie) přecházejí až k pomezí fejetonu. Věděli jste, že stromy ve střední Evropě rostly asi i v době ledové? Zajímá vás, jak vlastně vypadala neolitická pole, zda šlo o rozsáhlé lány, nebo spíše o zahrady? Proč se stromová skladba v některých oblastech vyvíjela postupně od listnáčů k borovicím – mohl za to člověk, klima nebo vnitřní dynamika příslušných ekosystémů? Dokáže bobr zabránit, aby krajina kompletně nezarostla? Proč se kosy objevily až v době železné – znamená to, že se předtím nesklízelo seno a dobytek se krmil jinak? Odpovědi na tyto otázky přirozeně odrážejí současný stav poznání, proto je cenné i to, že autor předkládá nejen závěry, ale především dedukce, které za nimi stojí, tedy „proč si myslíme, že se to odehrálo právě takhle“. Kniha je plnobarevná, na rozdíl od řady titulů se zde ovšem fotografie snaží mít hodnotu nejen estetickou, ale také informační – kupující nezaplatí za přehlídku romantických západů slunce.

Pavel Houser

Monika Elšíková (ed.)

Aby radost nezmizela. Pocta Magorovi

Monika Vadasová­-Elšíková 2011, 175 s.

Sborník Aby radost nezmizela editorky Moniky Elšíkové ukazuje ve svědectvích současníků osobnost Ivana Martina Jirouse. Svým dopadem byl Magor možná nejvýznamnější básník uplynulých třiceti let – jako reprezentant kulturního undergroundu, básník a myslitel osobně ovlivnil několik pokolení občansky i umělecky. V době totality byl za své názory vězněn celkem osm a půl roku. Proslul také jako nehrající člen, umělecký a ideový vůdce hudební skupiny Plastic People of the Universe. Zanechal po sobě patnáct básnických sbírek, knihu pohádek a básní pro děti, sborníky esejů a dopisů a klíčovou studii Pravdivý příběh Plastic People aneb Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Je laureátem Ceny Toma Stopparda, Ceny Revolver Revue a Ceny Jaroslava Seiferta. Krom dalšího byl Ivan Martin Jirous iniciátorem několika kulturních festivalů, často mezinárodního dosahu. Na jeden život toho bylo dost. Příznivci dobré hudby, literatury či samotného Magora mohou být rádi, že uplynulých dvacet roků znamenalo pro odpůrce totality aspoň určité životní zadostiučinění. Já pak mohu dosvědčit, že Ivan Martin Jirous vařil opravdu výtečně, jenom jednou se poněkud utnul: v bytě u paní H. P. se jal škvařit sádlo v prádelním hrnci, ale když odběhl pro pivo a zanechal sádlo bez dozoru, chytlo prudkým plamenem a sazemi vyčernilo celý byt, že tam potom bylo jako v noční jeskyni (prostě underground). Doporučená četba!

Vít Kremlička