Eleanor Cattonová
Na scéně
Přeložila Martina Neradová
Kniha Zlín 2011, 329 s.
Vítejte ve světě, kde se úspěch, jinakost, láska anebo jen hloupá pusa nepromíjejí. Nepromíjí se totiž vůbec nic. V hrůzném světě bez nevinnosti a přátelství. Život je boj. Nyní víc než kdykoli předtím, a tím spíše, když je vám šestnáct a jste holka. To poslední se sice více méně uplakaně dozvíte v každém dívčím románku, co však s tímto tvrzením učiní Eleanor Cattonová, je přinejmenším neotřelé. Překračuje hranici naivity a nevinnosti a předkládá svou strohou (čti brutální) verzi dívčího světa. V něm jde pouze o to „být vidět“. Pokud nejste vidět, neznamená nic ani vaše smrt. A tak autorka promění tento svět v divadlo a vše tomu přizpůsobí. Dočteme se jen to, co bychom mohli pozorovat. Psychologie postav zcela chybí. Forma příběhu se neustále mění, až se nakonec skládá v podstatě jen ze scénických poznámek a výpovědí, jejichž kupením se bourá dojem prozaické „opravdovosti“. Samotné postavy jsou redukovány na pouhé duté funkce, paradoxně se snažící demonstrovat svůj bohatý vnitřní život, a snad i proto jsou také tak těžko uvěřitelné a působí absurdně. Jen se nemohu rozhodnout, zda to byl autorčin záměr, anebo ne. Nicméně pokud něco vypadá opravdově, nezáleží na tom, zda je to opravdové či ne – to je ústřední myšlenka díla. A tak jsou všechna naše slova jen alibistickými replikami, které si dopředu připravíme, aby dobře vyzněly, až nadejde naše chvíle a budeme vidět. Pokud autorce uvěříme, že šlo o úmysl, pak to celé zvládla mistrně.
Tereza Šnellerová
Tomáš Přidal
Pikantní poldové
Druhé město 2011, 118 s.
Spojení komiky a poezie je žádaný a nesnadný tvůrčí model, jemuž se Tomáš Přidal věnuje řadu let. V podstatě jde spíš o jistou formu inteligentní neotřelosti než o programovou komiku. Kniha Pikantní poldové je po osmi letech první sbírka groteskně laděných veršů, ale z jakého časového rozmezí texty pocházejí, neuvádí. Není ani zřetelné, proč se autor povídkových miniatur vrátil k verši. Vznikla kniha na klíč? Ovlivněná zájmem o tvůrce, jenž je definován jako autor geniálních nerozumností? Za jednu z jeho předností považuji až digitální schopnost procesuální instalace objektu; vzniklá personifikace pak v epizodě nepůsobí ilustrativně jako bajka, ale velmi realisticky. Autor přináší atraktivní témata, texty nejsou tuhé ani nabubřele monumentální či předpotopně konkrétní. Veršová forma a stavba je až na výjimky (Horor) jednoduchá – „bez ozdob“, místy ale průměrná, v kontrastu s tématy nenápaditá. Vedle zdařilé poetické grotesky (Knihy a psi) najdeme provařené anekdoty (Člověk přemýšlí v autobuse), které zůstanou provařenými anekdotami právě proto, že jim chybí výraznější poetická invence. Tomáš Přidal je i v této knize tvůrcem geniálních špeků, které vynikají především noeticky a budou perlami v každé antologii. Zároveň je i autorem polododělaných a zmařených pokusů o modernější pojetí poezie. Proto se nakonec nemohu zbavit té pitomé věty, která mě napadla, když jsem knihu otevřel poprvé: Jestli Tomáš Přidal nepřidá, tak jednou skončí u poezie jako přidavač.
Kuba Pařízek
Jozef Banáš
Kód 9
Přeložil Petr Mikeš
Euromedia Group 2011, 360 s.
Magickomystický špionážní román, jehož děj probíhá ve Starém světě od Londýna po Peking a jehož hrdina zavítá do Tibetu, Indie, prozře a dojde osvícení, setřese nepřátelské agenty a dozví se i to, v co nedoufal – takovou četbu si nedejte ujít! Hlavní hrdina je Slovák mesianistického založení, který putuje se zájezdem dalších Slováků navzdory čínské fazolové pálence za mystickými úkoly. Jozef Banáš rozehrál „velkou románovou hru“ – zatímco jeho nedávný bestseller Idioti v politice mě nenadchnul (některé historické finesy mohou být nečitelné, anebo ti političtí reprezentanti byli opravdu idioti) – Kód 9 má všechna plus! V některých momentech připomíná klasiky Léona Cliftona nebo komisaře Šidla – nu, a některé záhady vysvětleny nejsou, neboť se jedná i o nadpřirozeno, mystiku, amulety, levitace, parapsychologii a hypnózu. Krom dalšího v příběhu vzdoruje úspěšně manželka hlavního hrdiny radikálními posty rakovině – kéž by tomu tak bylo i v životě! Jozef Banáš namíchal řádně pestrou, opulentní hostinu pro vášnivé čtenáře dobrodružných románů. A protože zboží dělá obal, na přebalu Kódu 9 se skví přilepená mandala s měnlivým obrázkem jinjangu, a když knihou zavrtíte, měnlivý znáček se hýbe jako víření brahma. Velice pěkná kniha, inspirovaná vietnamskými tržišti – žánrově perfektní a čtivé!
Vít Kremlička
Nick Laird
Gloverův omyl
Přeložil Lukáš Novák
Kniha Zlín 2011, 286 s.
Onou osudnou chybou Jamese Glovera nebylo, že se zamiloval do americké umělkyně Ruth Marksové, to by mu jeho přítel a spolubydlící, jinak též náš románový vypravěč David, ještě odpustit dokázal. Neprominutelným přečinem se stalo až to, že Ruth Jamesův zájem opětovala a začala s výrazně mladším Gloverem chodit. Od ironických komentářů, kterými vypravěč zřejmě i sám před sebou zastírá ukřivděné pocity toho „odvrženého“, vede ale přímá cesta k snaze nenápadně nasměrovat vztah svých dvou přátel na kolizní kurs ke katastrofě. Stačí jen tuhle vhodně pošťouchnout, támhle mimochodem prohodit pár slov o bývalých milencích (a milenkách, především pak milenkách, to se zdá na Jamese platit nejlépe). Třeba by měl ještě šanci, nabídne přece rameno k poplakání, postel k zapomenutí? Druhý román britského básníka Nicka Lairda osvěžujícím způsobem staví do svého vyprávěcího ohniska ne zrovna sympatie vyvolávajícího antihrdinu, vztahového škůdce a podvratníka, jemuž bývá tradiční žánrovou formulí romance předepisována povětšinou vedlejší role onoho nakonec neomylně selhávajícího protihráče ústředního páru. Zábavně, stylově elegantně vystavěný (a do české podoby bezchybně převedený) román sonduje mezilidské vztahy (nejen) současných Londýňanů s implicitně přítomným, téměř programově vyjádřeným přesvědčením, že co se osobních vazeb týče, není někdy vůbec obtížné být nakonec slušná svině.
Pavel Kořínek
Michal Sýkora
Případ pro exorcistu
Paseka 2012, 252 s.
Tento text se nepíše snadno, jako se nepíše snadno o tom, že se člověk těší na zámek hrůzy, a místo toho vkročí do špatně osvětlené místnosti, kde ho párkrát pleskne přes tvář navlhlý kapesník, a zaškobrtne na hrbolaté podlaze. Tradice detektivního románu je příliš složitá na to, abychom ji rozebírali detailně – nicméně, ať už zde vystupuje geniální (leč výstřední) velký detektiv nebo drsný Phil Marlowe, plivající tabák i krev, hlavní roli hraje napětí. Nechat se strhnout řízností mysli či pěsti. Literární teoretik Michal Sýkora, jenž vede vysokoškolské semináře o britských detektivkách, tohle nepochybně ví. A právě proto zaráží, jak neuvěřitelný jeho románový debut je.
Příběh otevírá brutální vražda zinscenovaná jako rituální obřad přímo na oltáři venkovského kostela. Paralelně sledujeme aktéry případu, jejich minulost se odkrývá bez vypravěčského přičinění, detaily plynou hlavně z přímé řeči. Tento postup vytváří prostor pro čtenáře, aby si ve spleti vztahů akademiků olomoucké univerzity, bodrých vesničanů i vyšetřovatelů udělal jasno. Správný detektivní příběh má mít falešnou stopu, tou je zde domnělé pozadí exorcistických obřadů a jeden vyšinutý fanatik. Román by se vlastně četl jako celkem milé guilty pleasure, jen nebýt jeho žánrového zasazení.
Zdá se totiž, že autor dokáže vzbuzovat napětí střihy mezi scénami a hrdiny, ale chybí mu přesvědčivý příběh. Tým detektivů v čele s Marií Výrovou, jejíž libůstkou je luštění zločinů při poslechu Boba Dylana (ale motiv je to nefunkční, svědčí jen o autorově znalosti nahrávek, v příběhu se s ním nepracuje), jen čeká, až mu někdo kolem cosi sdělí, případně až někoho zabijí, aby se eliminoval zas jeden podezřelý. Zločinci na tom nejsou o moc lépe – jejich motivace působí přinejmenším rozpačitě. Ano, žárlivost, bolest ze ztráty dítěte i zraněná hrdost se mohou stát pohnutkami k pomstě. Avšak proč ne v okamžiku, kdy se člověk dozví o jisté zradě, ale až za tři měsíce, když náhodou uvidí osobu, již ze všeho viní? V realitě lidé jednají iracionálně, ale v detektivce se takové chování spíš blíží berličce, zjednodušenému řešení (v thrilleru nás psychopatologické projevy děsí, ale tam jsou ukazovány přímo a pátrání nefunguje jako hlavní linie vyprávění). Stejné zklamání vzbuzuje i provedení zločinu – opravdu lze pracovat s tím, že někdo přesvědčí během týdne svého milence a souseda, aby oběť znásilnili a nakonec zabili, v dalším případě pak tvrdit, že vrah potká vyhlédnutou oběť jakousi šťastnou náhodou (objíždí snad kolem bloku, dokud nevyjde z domu)? Tolik ceněná logika detektivek se ztrácí a vypadá to, že i autor se dostal ve svém příběhu do úzkých. „‚Proč ji zabili?‘ zeptal se Karel Karas. ‚Oni sami nevědí. Prostě to udělali. Po tom všem to prostě udělali.‘“ Na dobrou českou detektivku si budeme muset počkat, tahle bohužel nutí hloubat ne nad zločinem, ale nad zmařeným očekáváním.
Anna Vondřichová
Daniela Doubková
Zistisito sama – moje učitelské dny
Drvoštěp 2011, 102 s.
Drobná knížka zachycuje v různě dlouhých fragmentech autorčiny zážitky z učitelování na zvláštní škole. Doubkové se rozhodně nedá upřít schopnost své zkušenosti zhutnit a dodat jim výraznou pointu. Jako učitelka však působí málo empaticky a občas jako by byla vůči svým svěřencům i trochu škodolibá („Jak si profesionálně počínat, když je ve škole víc diagnóz než žáků?“). Její zápisky jsou mnohdy neuvěřitelné a zároveň potvrzují to, že škola a především autorita učitelů, v dobách komunismu ještě utvrzená autoritou režimu, se ostře změnila. (Jistě, na zvláštní škole jde o radikálnější posun než na běžné základce.) V průběhu čtení se ze třídy vynořují různé osobnosti, protože Doubková vypráví chronologicky a často se k některým tématům vrací. Třeba Markéta, která soustavně vyžaduje dodržování lidských práv, a to třeba i práva na mlácení spolužáků, ospravedlněného tím, že je nenávidí. Nebo takový David: je mu dvanáct a stále pláče a dožaduje se maminky. Když však maminka přijde a sedne si do vedlejší lavice, aby bylo dítko klidné, pláč i žadonění pokračují. To Pepa je zas skoro léčitel: na výletu do Prahy ukradne slepému a beznohému žebrákovi klobouk s almužnami, a ten se za ním rozčileně rozběhne. Kniha vzdáleně připomíná klasická díla dětské literatury, jako je Malý Mikuláš nebo Bylo nás pět. Rozhodně není úplně vyvážená a u některých historek se člověk diví, proč byly do knihy vůbec zařazeny. Občas ale při četbě až mrazí – například když se František přijde zeptat, zda má mít i nadále rád svého opilého tatínka.
Jiří G. Růžička
Alberto Pez, Roberto Cubillas
Tajný život blech
Přeložila Markéta Pilátová
Meander 2010, 31 s.
Ach
Běh
Cech
Čech
Dech
Ech
Fech
Gech
Hech
Iech
Jech
Kech
Lech
Mech
Nech
Oech
Pech
Qech
Rech
Sech
Tech
Uech
Vech
Wech
Xech
Yech
Zech
Vít Kremlička
Petr Janeček (ed.)
Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti
Národní muzeum, FHS UK 2011, 135 s.
Jako dodatek či opožděný katalog k výstavě Nové pověsti československé, která byla na podzim minulého roku k vidění v Brně a předtím pod názvem Nové pověsti české v Národním muzeu v Praze, vyšel soubor textů, který se snaží vdechnout nový život české folkloristice. Už nemá jít o obsedantní sbírání kuriozit či dokladů podporujících národní mýtus a mytologii „původní lidové kultury“. Mrtvé pole, které již společnost nyní, zdá se, nepotřebuje, nahrazují úrodnější lány. Někteří z autorů (Dana Bittnerová) přitom výraz folklor ještě nezavrhují, ovšem spolu s objevováním současného folkloru dětí u nich přetrvávají sklony ke shromažďování, katalogizaci a popisnému oprašování. Nedostatek teoreticky založeného kritického přístupu by se dal vytýkat i průkopnické kapitole o kultuře vojáků základní služby (Adam Votruba) či trampů (Jan Pohunek). I oni se absenci konceptu či jasných východisek pokoušejí kompenzovat přibližováním barvitých vzorků vizuální a písemné kultury a zaznamenáním zvláštností jazyka, hudby, rituálů a v případě trampů i architektury. Takový přístup potěší pamětníky připomínkou jejich zkušeností, nezasvěcence pobaví nebo dokonce překvapí a i sociální vědec si přijde na své – může materiál použít pro sociální analýzu. Poněkud jiný přístup zvolili ve sborníku Martin Heřmanský a Hedvika Novotná. Na materiálu českých hudebních subkultur posledních čtyřiceti let demonstrovali přehled aktuálnějších společenskovědních pojmů a teorií.
Filip Pospíšil
1001 piv, která musíte ochutnat, než umřete
Ed. Adrian Tierney-Jones
Přeložila Iva Adlerová et al.
Volvox Globator 2011, 960 s.
Další z edice knih, které se nám snaží doporučit, co bychom měli vyzkoušet, než zemřeme, se věnuje pivům. Mnozí čtenáři budou o něco klidnější, když zjistí, že už pár kusů z téhle publikace jistě urazili. Českých piv je tu totiž až překvapivě hodně (celých padesát), ještě překvapivější je jejich výběr. Dostalo se na téměř všechny značky považované u pivních labužníků za nepitelné. Většinou jde však o varianty ležák, případně tmavé. Najít ale v Gambrinusu „trávovou stopu a citrónový podtón“ vyžaduje značnou dávku imaginace. Řazení podle pivních stylů editorovi přišlo „příliš náročné a potenciálně rozdělující“, a tak zvolil dělení podle barvy (!) na piva jantarová, světlá, bílá, tmavá a speciální, což je nepřehledné a o pivu to příliš nevypovídá. Škoda, že se autoři nerozhodli oddělit alespoň spodně a svrchně kvašená piva. A tak vedle sebe najdeme klasický tmavý ležák, stout a porter. IPA je rozházená snad všude. Nejvíce u sebe drží piva bílá, která většinou obsahují pšenici, a do speciálů se sesypalo to, co jinde barevně moc nesedělo (z českých třeba kaštanové od Rambouska). Vytknout by se knize dal místy i překlad. Pivo třeba bylo „vypuštěno do pravidelné nabídky“, Kaori Oshita pak „říká, zda si nebyli jisti, že by se prodávalo“. Trochu překladač Google. Nevýhodou publikace mimoto jistě je její váha a nemožnost do ní zapisovat vlastní poznatky. I tak je to ale pro pivaře-gurmána tak trochu povinná četba.
Jiří G. Růžička
Jan Konvalinka, Ladislav Machala
Viry pro 21. století
Academia 2011, 144 s.
Kniha je na pomezí populárního a odbornějšího textu; není to učebnice, ale přece jen se nevyhne např. mechanismům fungování různých enzymů. Koho to nezajímá, může ovšem tyto části klidně přeskakovat a bavit se třeba i příběhy – kupříkladu o tom, co se stalo, když pacient po diagnóze viru HIV začal ignorovat požadavky finančního úřadu. Virové epidemie se nás týkají celkem bezprostředně i dnes, alespoň s přihlédnutím k sezonní chřipce. Pak tu je ovšem AIDS, SARS i choroby „pralesní“ (Ebola apod.). Virové pandemie mohly v minulosti stát za vymřením široce rozšířených druhů, což je jistě hrozba i pro současné lidstvo. Některé z virů (neštovice, obrna) jsme dokázali efektivně potlačit. Protože viry jsou ale útvary krajně jednoduché, dnes je víceméně lze připravit i laboratorně. Jedním z témat knihy jsou tudíž i biologické zbraně. Další okruh probíraných otázek představují viry, které jsme přes veškeré obří vynaložené prostředky porazit nedokázali (HIV) – co je na nich tak specifického? K tomu se přidávají náměty výbušnější, jako jsou všemožné spiklenecké teorie nebo spory o povinnost očkování, ale třeba i nemoc šílených krav či vyhlášená pandemie prasečí chřipky (kde končí rozumná opatrnost a začíná třeba i záměrně vyvolávaná panika?). Informace získávané z obecných médií se jistě hodí doplnit o pohled lidí, kteří v oboru pracují.
Pavel Houser
Frank Wilczek
Lehkost bytí aneb Bytí jako světlo
Přeložil Jan Fischer
Paseka, Argo, Dokořán 2011, 298 s.
Kniha nositele Nobelovy ceny za fyziku (2004) si klade základní otázky po povaze hmoty a časoprostoru způsobem, který překračuje hranice jeho oboru, tedy fyziky. Celý text je koncipován jako triptych, pojednávající o hmotnosti, gravitaci a sjednocené teorii. Z jistého hlediska čtenář získá osobitý dějinný přehled fyziky od newtonovské klasické mechaniky až po současnou chromodynamiku či teorii silné interakce. Oba jeho dějinné exkursy nejsou výkladem Newtonových gravitačních zákonů a zákonů o zrychlení ani Einsteinovy obecné a speciální teorie relativity, ale jejich důležitým „převrácením“, což Wilczek formuluje jako „nulové zákony“. Newtonovou hlubokou chybu a „nulový zákon“, zákon o zachování hmotnosti, popřely například výsledky z velkého elektrono-pozitronového srážeče v laboratoři CERB u Ženevy. Výstupní hmotnost po reakci byla třitisícekrát vyšší než vstupní před reakcí. Z Einsteinovy přesnější teorie gravitace vyplývá, že „částice mají hmotnost a svět má energii“. A energie se stala ústředním pojmem současné fyziky. Wilczekovi však nejde o výklad starších i nejnovějších výsledků poznání fyziky, ale o novou formulaci hmoty a prostoru. Kvůli opuštěné představě prostoru jako prázdného stejnorodého prostředí zavádí Wilzcek pojem Grid (Tkanivo). Právě zde ovšem nastávají obtíže. Nevrací se nám představa prázdného prostoru, okázale vyhnaná dveřmi, zpátky oknem v podobě prostoru vyplněného prvotní ingrediencí, Tkanivem? Je však fyzik povinen vyvozovat filosofické důsledky?
Michal Janata