Jiří Weil, Alena Wagnerová
Štrasburská katedrála / Co by dělal Čech v Alsasku?
Burian a Tichák 2011, 66 s.
Geniálně vystavěná povídka Jiřího Weila se odehrává v předvečer druhé světové války v Alsasku. Dva Češi tu pátrají po dílech českého sochaře z 18. století Josefa Brože a přitom se setkávají s místními obyvateli. Blízkost hitlerovského Německa, originální patriotismus Alsasanů, nebezpečí pronikání nacistického myšlení na území Francie, to vše spolu s historickou zkušeností samotných Čechů vytváří v povídce neobyčejné napětí, jež však nepostrádá prvky absurdního humoru a paradoxu. V závěru pak přichází katarze v podobě sblížení mezi Čechy a bodrými alsaskými venkovany. Weilova povídka i na malé ploše vzbuzuje silné emoce. Není tedy divu, že zaujala Alenu Wagnerovou natolik, aby se po šedesáti šesti letech vypravila po stopách příběhu i reálné postavy dávného umělce. Wagnerová rovněž vychází od štrasburské katedrály a rovněž se setkává s alsaským obyvatelstvem. Hovoří s pamětníky druhé světové války a zachycuje další příběh setkávání německého a francouzského živlu na pomezí těchto států. Reálie srovnává s Weilovým přebásněním skutečnosti. V závěru knihy je připojen Brožův pozoruhodný životopis včetně přílohy s fotografiemi jeho soch. Mimo jiné ukazuje, že se vyučil jako Braunův pomocník v Kuksu. Alena Wagnerová ve svém textu rozpřádá zajímavé teorie o původu Weilovy inspirace. Její variace na Weilovu povídku nepostrádá poezii a stojí za přečtení – vždyť její zkoumání je téměř detektivní!
Kamila Míková
Gunter Geltinger
Člověk Anděl
Přeložila Jitka Nešporová
Kniha Zlín 2011, 218 s.
„Problém (…) spočívá v tom, že veškerý život, co se po něm plně, dychtivě a vábivě natahuje, jako těžké, zralé plody letního stromu, právě v momentě, kdy je lačně a radostně a vděčně otrhá, se v jeho rukou kazí (…) jako kdyby nikdy předtím žádný plný, dychtivý, vábivý život nebyl…“ V tomto duchu se postupně rozvíjí příběh mladého číšníka z Frankfurtu. Hrdinovo vyprávění začíná téměř idylicky v gymnaziálních letech, kdy Anděl přijme svou homosexualitu. Klid však narušuje zjištění, kterému bude věrný po celý život: nikdy nepocítí skutečnou náklonnost, cit hlubší než prostý chtíč. Vyrovnává se s tím po svém – řezné rány, sebevraždy, analgetika. Kapitoly zastupují období života, kompozice je však pružnější. Ve vyprávění se mísí retrospektiva, přítomnost a možné, vzápětí zpochybněné verze vzpomínek. Místy je však falešných vodítek a digresí snad až příliš, přitom nejsou ani mcewanovsky souzvučné. Vypravěč svůj deník neustále analyzuje, sám po sobě příběh opravuje a hodnotí z hlediska jazykového či lyrického: „Pravlastní nepodstatnost, jaký blábol, pomyslí si…“ Dalším zpestřením je odstínění spontánního a vědomého psaní, různé jazykové hříčky a dobře rozrůzněná atmosféra. Člověk Anděl (jméno je cynicky výmluvné) je trochu rozpačitý, svým zaujetím nicméně plnokrevný příběh. Snaží se vidět nově, nebýt klišé, a to jej posouvá do hlubších vod.
Miroslav Bárta
Elsemarie Maletzke
Jane Austenová. Životopis
Přeložila Jana Zoubková
H&H 2010, 267 s.
Německá novinářka a spisovatelka Elsemarie Maletzke je autorkou biografií George Eliotové, Elizabeth Bowenové nebo sester Brontëových. Svou erudici v oblasti britských autorek 19. století a také schopnost fabulace dokazuje i v životopisu Jane Austenové. V něm popisuje složité rodinné vazby, osudy jednotlivých členů rodiny Austenových, rovněž ale historické, společenské a ekonomické pozadí doby. Právě tento element je na knize snad nejzajímavější – vytváří náčrt Anglie předminulého století (pochopitelně zejména vyšších venkovských vrstev) a spisovatelku staví do intimního světla komplexním, a přitom elegantním způsobem. Kromě této pozornosti k dobovému „pozadí“ však biografie sleduje také osobní, lidskou tvář anglické prozaičky, včetně negativních stránek její osobnosti. Navíc pomáhá objasnit vznik a vývoj jednotlivých děl. Tím se životopis diametrálně liší od nepříliš zdařilého filmu Vášeň a cit s Anne Hathawayovou v hlavní roli. Autoři ho sice označili jako životopisný portrét spisovatelky, film je však přesným opakem tohoto termínu, jelikož si jeho tvůrci pouze vypůjčili jednu epizodu z autorčina života a její osobnost i život zásadně zbagatelizovali. Elsemarie Maletzke naproti tomu věnuje prostor všem nuancím i konotacím, popis osudů opírá o vyjádření konkrétních členů rodiny, a to vše čtenářsky činí přitažlivě a do detailu, důkazem čehož je i chronologický životopisný přehled a rejstřík. Pečlivý přístup tak ústí v portrét ucelený, věrohodný i poutavý.
Martina Blažeková
Leanne Shapton
Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise. Knihy, oblečení, šperky atd.
Přeložil Petr Eliáš
Kniha Zlín 2011, 129 s.
Proč nemá Leanne Shaptonová ráda sentimentální blamáž románů citu? Když má něco stránky, ještě to neznamená, že jde o knížku. Třeba modrá knížka (oblíbený průkaz nevojáka) byla toliko přehnutým listem papíru, ale získat ji do vlastnictví a naplnit ji svým příběhem vzdoru, neohroženosti a lásky byl vpravdě úkol všelidský, jenž přetrvává! Leanne Shaptonová složila knihu pro dyslektiky na způsob komiksu. Vhodným seřazením fotografií do asociativní řady a slovním doprovodem jako z aukčního katalogu vytvořila syžet jednoho banálního milostného příběhu o vztahu dvou lidí, jejich setkání a rozchodu. Očekává se, že se bude líbit, doprovázely ji nadšené recenze, zabývá se těmi obyčejnými zajímavými a ideálními lidmi, povah sice normalizovaných a subalterně konvenčního chování – ale vem to nešť! Většina lidí taková bývá, tak proč se nepodřídit jejich vkusu? Svým způsobem se jedná o knihu pro dospělé ve formě knihy pro děti, leporela s významnými obrázky a doplňujícím textem. Je to nejsnazší a nejhorší cesta. Autorka vůbec nevzala v potaz artikulaci myšlení prostřednictvím slov, jde vstříc průměrnosti bez fantazie a intelektuálních schopností, na odiv staví obrázky, jež má čtenář asociativně stavět do řetězce příběhu – ale to není kniha! Co dělá knihu knihou od nepaměti – slovní invence, metafory a následnost vyprávění, završeno rozkošnou lyrikou slov – přišlo v katalogu Leanne Shaptonové prachsetsakra zkrátka.
Vít Kremlička
Boris Širjajev
Věčné světlo
Přeložila Jiřina Miklušáková
Pavel Mervart 2011, 374 s.
Že „ruskost“ a „sovětskost“ rozhodně nejsou dva identické pojmy, se v tomto díle, dopsaném již v roce 1950, snaží vnitřně obhájit ruský publicista Boris Širjajev (1889–1959). Jde o dva zásadní vlivy, které se v člověku jeho doby neustále perou. A mnohá autorova vyprávění odhalují, že „sovětskost“ nemusí vždy vyhrávat.
U nás vychází Věčné světlo poprvé a je anoncováno jako střípek doplňující podstatným způsobem obraz česky vydávané literatury o sovětských gulazích. Boris Širjajev byl jeden z prvních, který tento vynález nového sovětského režimu okusil na vlastní kůži – na počátku dvacátých let minulého století zde strávil sedm roků. Nicméně Věčné světlo se zdaleka nevyčerpává svědectvím o hrůzách komunismu, jak by se mohlo zdát. Daleko výraznější je motiv protichůdný: touha zachytit věčného ruského člověka a dokázat, že ten s bolševickým režimem nemizí. Autor v duchu svého tvrzení „Umím vyprávět jen o tom, co jsem viděl“ ustupuje do pozadí a hovoří o jiných. O obyčejných lidech s výjimečnou silou, kteří si i za nelidských podmínek dokázali udržet velkého ruského ducha. V jeho jazyku se snoubí poetično s ústní lidovou slovesností, příběhy ze Soloveckého tábora zvláštního určení se proměňují v řadu podobenství. Dílo tak spíš než vzpomínkovou prózu připomíná sbírku zkazek či dokonce bylin (především oddíl Letopis mužického carství), a to i kompozicí členěnou na jednotlivé příběhy.
Průhledná religiózní metafora věčného světla nepředstavuje pouhou naději do budoucna a oporu v trýznivých okamžicích – neboť stále ještě existují lidé, kteří si toto světlo nesou v sobě a jejichž duch je neuhasitelný. Zároveň jde o odkaz k dříve nedotčeným Soloveckým ostrovům a ke slavnému klášteru, který zde byl vystavěn. Na toto poutní místo, z něhož se stalo centrum nově zřízeného koncentračního tábora, od pradávna proudili dělníci, aby se vykoupili ze svých hříchů. Nyní sem proudí dál a není jim konce. Většina z nich nebyla ani řádně odsouzena. V roce 1923 bylo v Soloveckém táboře internováno kolem 3 000 vězňů, v roce 1929, kdy z něj odcházel Boris Širjajev, jich zde bylo 57 325. Kontrast mezi realitou a způsobem, jakým o ní autor vypráví, je až zarážející, nikoli však nepůsobivý. Solovky pro něj neznamenaly místo konečného zúčtování s milovanou Rusí, ale pouhou překážku na její slavné cestě. Podívat se touto optikou na místo, jež Solženicyn přejmenoval na polární Osvětim, dokáže patrně jen hluboce věřící člověk, pro čtenáře však takové smíření může být obtížně pochopitelné.
Věčné světlo tak není hrozivým autentickým svědectvím z gulagu, ale panychidou za Širjajevovy přátele i ty neznámé, kteří se ve jménu slavné carské Rusi a jejího ducha obětovali.
Tereza Šnellerová
Frank Miller, John Romita jr.
Daredevil. Rok jedna
Přeložil Martin D. Antonín
Crew 2011, 161 s.
Daredevil je trochu podivný superhrdina, a to proto, že je slepý. V dětství ho srazil na přechodu nákladní automobil, zrovna když zachraňoval slepce, a přitom se mu do očí dostala jakási radioaktivní tekutina. Frank Miller se v devadesátých letech v komiksu Rok jedna jako scenárista vrátil k jedné ze svých profilových sérií a pojal Hell’s Kitchen, tedy newyorskou čtvrť, kterou má Daredevil na starosti, trochu ve stylu Sin City. Spolu s kreslířem Johnem Romitou juniorem tu oprašuje legendu o zrození superhrdiny a ze široka se pouští do líčení smrti Daredevilova otce, jeho výcviku v bojových uměních nebo románku s Elektrou. Nezapomíná ani na Kingpina, hlavního záporáka téhle série, kterého do ní sám před lety přivedl ze Spidermana. Romita pojal kresbu velkolepě, s políčky na stránku šetří, někdy nechá vyniknout jen jeden obraz, jindy musíte knihu přetáčet, protože se rozhodne využít hned dvě stránky jako jedinou. Upovídaný začátek z Daredevilova dětství, v němž Miller hodně dovysvětluje, vynahrazuje mnohem akčnější závěr, plný soubojů. Kromě dialogů autor často využívá vnitřní hlas hrdiny, který dotváří noirovou atmosféru. Skvělý začátek pro všechny, kteří se chtějí s Daredevilem seznámit. Nakladatel nakonec chytře změnil původní podnázev Muž beze strachu na Rok jedna, protože Daredevilovu přezdívku využilo pro zatím dvojdílné omnibusové vydání nakladatelství BB art.
Jiří G. Růžička
PLAV č. 9/2011
V tomto čísle PLAVu hořím, letím, hrabu se a plavu, neb věnováno jest poezii živelné: člověk jest živel, zato živel člověk ne – tak sebe hýčkáme, sobě vládnem, a neví o tom v světě žádnej? Nechť živly bujně žijí, života když jsou podmínkami! Buďme živly – jsme na živly vzpomínkami! Na lůžku z mořských pěn jsme spali, podobni vyplaveným dřevcům nasáknutým solankou a ohlodaným řádně kytovci gejzírovzdyšnými, a jenom vítr hnal nás ku spásné pevnině vstříc berňáku, sociálnímu zabezpečení a smečce obvyklých starostí běžných dní našich. Potom spáleni byli jsme plamenem bujným, který šplhá vzhůry podoben sluneční liáně k temnotám, a sežhnuti, vítr nás roznes přes ostny útesů a s deštěm jsme v popelech padali k Zemi, vpíjela nás lačně a nová pokolení vstávala zas – tolik nevydrželi ani úhoři: Josef Hrdlička, Edward Thomas, Kajetan Kovič, António Ramos Rosa, Lucian Blaga, Wallace Stevens, Manuel de Barros, Nikos Gatsos, Georgios Seferis, Kuno Raeber, Philippe Jaccottet, Myrto Azina Chronidesová, Nataša Krombergová, Vratislav Kadlec a další jsou překladatelé i autoři, jakož i překladatelky, též autorky. Jsou mezi nimi profíci, ale i kantorky. Z balkónu řádně zamávej, prchavé almužny rozdávej – rým občas medem sladký, tím však se nenajíš, když fára kolem svištějí a včely do pankejtu padaj neřádu podobny.
Vít Kremlička
Zdeněk Nešpor
Republika sociologů
Scriptorium 2011, 304 s.
Výzkumy Zdeňka Nešpora se v posledních letech ve stále větší míře zaměřují na historický vývoj české sociologie. Výsledkem je i kniha Republika sociologů s podtitulem Zlatá éra české sociologie v meziválečném období a krátce po druhé světové válce. Jde o užitečnou publikaci, shrnující dosavadní znalosti historického vývoje české sociologie před rokem 1948, která konečně nahrazuje dnes již těžko použitelné normalizační dějiny z pera Antonína Vaňka. Zvláštní důraz autor klade na souvislosti domácího a zahraničního vývoje. Příjemné je, že knihu koncipuje podle jednotlivých směrů, a nikoli podle osobností. Lépe tak postihuje osobní vazby i příbuznost teoretických a metodologických východisek autorů. Rámcově Nešpor vymezuje tři okruhy tehdejší sociologie: pražskou školu, brněnskou školu a tradici křesťanské sociologie. Další výhodou knihy je její široké tematické rozpětí. Autor si nevšímá jen vlastních univerzitních pracovišť, nýbrž i souvisejících institucí, jako byl třeba Sociální ústav, vybudovaný pod záštitou ministerstva sociální péče. Kniha také výstižně ukazuje, jaké cesty mohly vést vynikající a renomované prvorepublikové sociology ke kolaboraci s nacismem (Jan Mertl) nebo k ochotě podílet se na likvidaci sociologie jako buržoazní pavědy po roce 1948 (Karel Galla). Republika sociologů je především profesionálně zpracovaná příručka, kterou by neměl přehlédnout nikdo, kdo má aspoň elementární zájem o sociální vědu.
Jakub Rákosník
Alain de Botton
Náboženství pro ateisty
Přeložil Pavel Bakič
Kniha Zlín 2011, 269 s.
Náboženství pro ateisty od filosofa-popularizátora Alaina de Bottona je tak trochu nakladatelskou kuriozitou. Copyright uvedený v knize pochází z roku 2012, kniha přitom byla vydána již koncem roku 2011. Je to tím, že vyšla netradičně v českém překladu dřív než v originále (v němž vychází až letos v únoru). Botton se zabývá náboženstvím v trochu jiných souvislostech, než bývá zvykem. Nestýská si nad tím, že náboženství pomalu vyklidilo své místo vědě, ale nelíbí se mu ani odosobněná západní společnost. Na náboženství se dívá ze sociologického a zejména psychologického hlediska a snaží se na něj navázat především v oblasti rituálů a péče o duši. To může být blízké i českému čtenáři-ateistovi. Vždyť vánočních svátků se držíme jako klíště, aniž bychom museli ve zrození Ježíše věřit. Botton jde ve svých úvahách ale dál. Na univerzitách by třeba zrušil výuku literatury, místo ní by chtěl učit o tom, co může literatura říct k situacím, které prožíváme. Podobně jako Bible věřícím by nám měla literatura poradit, jak se zachovat. Místo kostelů by zase stavěl chrámy rozjímání (v lůnu přírody) nebo perspektivy (zde by byl znázorněn čas vesmíru, který by měl kontrastovat s naší vlastní pomíjivostí). Naštěstí je Botton dostatečně nad věcí a nesnaží se o stvoření nového náboženství. O tomto nadhledu svědčí i závěrečná kapitola věnovaná osobnosti Augusta Comta, mimo jiné zneuznaného zakladatele humanistického náboženství.
Jiří G. Růžička
Martin Vítek
Pod koly se zvedá Evropa
Oftis 2011, 224 s.
Což bicykl, ale monocykl – to je jako rozdíl mezi binoklem a monoklem. Martin Vítek na kole procesoval všechny evropské velehory a svým velocipédem zbrázdil kontinent křížem krážem. Při četbě jeho knihy mi ale maně napadlo, zda mu nebylo někdy smutno v oněch pustinách? V pražské metropoli jsou k pronajmutí pivní kola – cyklistické stoly s pivním soudkem a pípou: společnost se usadí kol kulatého stolu, nohy zapře do pedálů a v průběhu jízdy si čepuje pivo k občerstvení a posile; toliko řidič musí být střízliv a znalý dopravních předpisů. S takovým pivním šlapohybem lze cestovat v jakémkoli počasí, neboť cestující jsou kryti stříškou, která nabízí i možnost uložení cestovních zavazadel, případně domácích zvířat. Načrtněme si v hrubých obrysech takovou cestu kolem světa na pivním kole za 700 dní: První den vyjíždíme z Plzně a míříme na jih přes německá pivovarská města; dvacátý den se před námi zjevují Pyreneje, které přejíždíme v pivní bravuře; třicátý den se naloďujeme a plavíme do Ceuty, legendárního města přístavního – před námi je Afrika s vyprahlou pouští Saharou, kterou musíme doslova pivně prosvištět, jinak supi oklovají naše ubohé kosti; tam někde v dáli nás čekají pralesy mašukulumbské, mohutné proudy Zambezi, věhlasný Zululand a Kapské Město – a potom dál, zase dál za dalšími pivními dobrodružstvími…!
Vít Kremlička
Pavel Fojtík
Zmizelá Praha. Tramvaje a tramvajové tratě, 3. díl
Paseka 2011, 203 s.
Nevšední fotografie, pečlivě vypracované plánky a informativní popisky jsou už konstantními přednostmi edice Zmizelá Praha. Další svazek této obrazové série, věnovaný tramvajovým tratím severu pravobřežní Prahy, není jen nostalgickou sbírkou fotek pro nadšence a pamětníky dob, kdy po Praze jezdily tramvaje linky 13 nebo 42. Jeho tématem ostatně není jen proměna mapy tramvajové sítě a vozového parku. Z pečlivě vybraných fotografií vyčnívá zeitgeist a životní styl předměstí a periferií rostoucího města – ať už v podobě nenápadné bosé holčičky v rohu fotky na obálce, výskytu (tak mála) dobových aut, výřečných vývěsních štítů, sovětské vlajky zastrčené v čele vozu zahajujícího provoz na nové trati či dlouhé fronty na autobus do zoologické. Další reflexe knížky je stejně jednoduchá: dějiny české a československé materiální kultury 20. století jsou potěšitelně plynulé a nepřerušené žádným výraznějším ničivým živlem. Nedotčené válkou se proto dochovaly i tramvaje (s výjimkou té zničené na barikádě u Vychovatelny) a úctyhodně životné předválečné vozy vesele cinkaly po Praze skoro do poloviny sedmdesátých let. Zdokumentované proměny prostoru mají tedy dynamický, ale přitom stupňovitý ráz. Nevznikají v důsledku náhlé destrukce, ale postupnou přestavbou. Blažený svět, kde je andělem zkázy jen městský urbanista. Brzy vyjde svazek mapující jižní část.
Joanna Derdowska