Režie Olmo Omerzu, ČR, 2012, 65 min.
Premiéra v ČR 29. 3. 2012
Vzorový famácký produkt v pozitivním i negativním smyslu, tak by se dal charakterizovat absolventský snímek slovinského studenta FAMU Olma Omerzu, který si svou světovou premiéru odbyl na letošním ročníku Berlinale. Na jeho zhruba hodinové studii odcizených partnerských vztahů uprostřed depresivních silvestrovských oslav je dobře patrná inspirace nejrůznějšími směry světové artové produkce, od jarmuschovského či gedeonovského minimalismu přes duchovně laděné drobnokresby skandinávské kinematografie a naturalismus Dogmatu 95 po realistický proud české nové vlny. Režisérova sympatická snaha nebýt filmařsky konvenční, ale ani příliš artistní, však bohužel jako u většiny současných (nejen) studentských snímků naráží na značně slabý scénář bez promyšlené dramaturgické koncepce. Film tak místy působí dojmem až příliš chaotického a narychlo spíchnutého díla, jeho délka je zbytečně protahovaná (polovina by bohatě stačila), ba dokonce i pokus hlavních představitelů o zčásti psychologicky hloubavé a zčásti formanovsky bezprostřední herectví působí mnohdy poněkud toporně. Přestože Omerzův talent nelze přehlédnout, s propracovanější látkou a pevnější dramaturgií by mohl dokázat daleko víc. Do hřebejkovinou zatuchlé bažiny českého filmu může v budoucnu přinést jistě velmi svěží balkánský vítr.
Vladimír Tupáček
Čtyři slunce
Režie Bohdan Sláma, ČR, 2012, 105 min.
Premiéra v ČR 8. 3. 2012
Novinka Bohdana Slámy rozkmitává extrémy jeho Venkovského učitele do ještě ostřejších konstrastů. Jestliže jeho předcházející dílo bylo právem ceněné coby jeden z mála českých filmů s vyhraněným přístupem ke kameře a střihu a zároveň samo sebe sráželo až pohádkově schematickým příběhem o tom, jak se zakřiknutý učitel přestal bát, že je gay, pak Čtyři slunce jsou stylově ještě preciznější a z hlediska vyprávění ještě méně soudné. Film až obdivuhodně zručně napodobuje styl bratrů Dardennů, vyznačující se spontánně působícími záběry ruční kamery, střihem uprostřed akce a zvláštním, klopýtavým tempem, založeným na kontrastu dějových elips a „vyprázdněného“ trvání záběrů. Nejpřesvědčivější je snímek ve scénách, kde nedominuje drama, ale vykreslení prostředí. V několika pasážích, například v epizodce v drůbežárně, se mu daří přesvědčivě navodit náladu sociálního zmaru současného venkova. Zejména ve druhé polovině ale nabývá vrch schematické a uspěchaně vyprávěné drama rodinné krize, které se zvrhne v jednoduchou moralitu a nakonec vyústí do naprosto nepatřičného a přiznaně pohádkového finále. Přesto je možné, že se Čtyři slunce přiřadí do rodiny „sympatických“ nových českých filmů, jejichž nepopiratelné nedostatky jsme vzhledem k neuspokojivému stavu ostatní domácí produkce ochotni odpouštět.
Antonín Tesař
Konspirátor
The Conspirator
Režie Robert Redford, USA, 2010, 122 min.
DVD, Bonton 2012
Osmý režijní počin Roberta Redforda se odehrává v době atentátu na Abrahama Lincolna. Obviněné majitelce penzionu, v němž se scházela skupina pachatelů, je přidělen začínající právník. Následuje klasické soudní drama, obtěžkané všemi žánrovými atributy. Jedná se samozřejmě o (zdánlivě) jasný, a tudíž ne(vy)řešitelný případ: obhájce bojuje s větrnými mlýny, sám proti všemu a všem. Nic, co by obeznámený divák nepředpokládal. Typicky je koncipována i záporná postava ministra obrany jako zástupce unionistické politiky, který se díky svým pravomocem stará o průzračnou vykonstruovanost celého procesu. Snímek naráží na konstantní řetězení stále stejně pojatých sekvencí, které nejlépe charakterizuje kolovrátkovité soudní řízení. To se totiž bez jakékoli nadstavby drží jednoduchého schématu: předvolání svědka – podání nezvratných důkazů – obhájcovo zpochybňující vystoupení – „zkrocení” obhájce soudcem. Celkově spolehlivě fungujícímu příběhu tak žalostně chybí moment (žánrového) překvapení. Film byl očividně zamýšlen jako kritika amerického právního řádu. Jenomže jako celek zůstává navzdory poukazování na podvody ze strany státní moci kontroverzní pouze akademicky neškodným způsobem. Přesah do současnosti se sice vysledovat dá, ale v době otevřeně kritických snímků (namátkou od posledních děl Clinta Eastwooda po Borata) zaujme jen stěží.
Ivo Michalík
Burial
Kindred EP
Hyperdub 2012
Britský hudebník, který si říká Burial a podobně jako jeho kolega Banksy drží svou totožnost v tajnosti, vydal v loňském roce EP nazvané Stolen Dog. K tomu nahrál dvě skladby s Four Tet a Thomem Yorkem a dvě s Massive Attack. Letos přichází s dalším EP – dohromady z toho vychází kratší album (Hyperdub vydal v Japonsku obě nahrávky v jedné kompilaci). Burial je tak jedním z hudebníků, jejichž příchod hudební průmysl a kritici delší dobu předjímali. Místo vydávání dlouhohrajících alb, která vznikla v době nástupu formátu LP, se soustřeďují na singly a EP. V distribuci jednotlivých skladeb už nic nebrání, tak proč se držet zastaralého formátu. Burialův rukopis bezpečně poznáme na první poslech. Temné beaty doplněné zlomky vokálů a silné melodie, které se uvnitř skladby trochu kolovrátkovitě odvíjejí. Z atmosféry postapokalyptického světa se klube naděje světa budoucího. Titulní Kindred ve své téměř dvanáctiminutové stopáži několikrát končí a zase začíná, a to za zvuků praskání staré promítačky filmů nebo přenosky gramofonu zaseklé na konci desky. Asi nejsilnější motiv najdeme ve skladbě Loner, v níž se po filmovém začátku a rozostřených vokálech rozjede smyčka frekvencí podobná větráku. Bohužel je hodně podobný motiv (vedle mnoha dalších) použit i v posledním tracku Ashtray Wasp. Burialova produkce je plná drobných detailů, které můžete objevovat s dalšími poslechy. Je to velké zvukové dobrodružství. A nejlépe si ho prožijete z vinylu s kvalitní reprosoustavou.
Jiří G. Růžička
Spaceghostpurrp
Blvcklvnd Rvdix 66.6
Vlastní náklad 2011
Když se ohlédneme za uplynulým rokem 2011 z pohledu hiphopového fanouška, s tím, co nám nabídl, můžeme být víceméně spokojeni. Vedle dnes již populárních jmen jako ASAP Rocky, Tyler The Creator, Schoolboy Q nebo C.H.I.P.S. se objevila spousta dalších vynikajících projektů, které své ambice držely pevně na uzdě. Mixtape Spaceghostpurrp ambiciózní rozhodně nebyl. Absence jakéhokoli pokusu o master zvuku v sobě uchovala špínu, temnotu a hypnotizující účinek. Tempo je pomalé, blížící se chopped and screw vlně v podání Dj Screw. Obsah textů se točí kolem hiphopových klišé v extrémně nekompromisním stylu. Jde o sex, tvrdé drogy, videohry, misogynství, satanismus. Texty jsou podávány tak svébytně nenávistnou rap-flow, že se dá stěží ubránit jejímu působení a nepřidat se k refrénům jako „Suck a nigga dick for 2011“ nebo „Don’t get ya head bust nigga“. To vše stlačeno do stopáže trvající něco přes hodinu. Čas se však stává při poslechu Blvcklvnd Rvdix 66.6 něčím zcela vedlejším. Sugestivní atmosféra nás vtáhne do míst na samém okraji nevědomí a pak zase vyplivne zpět do přítomnosti. Účinek je podobný drogám. Chce se vám zase zpět do nevědomí. Jistě, mohlo z toho vzniknout album s kratší délkou a kvalitnější produkcí, ale tím by se vytratila jeho heroinová esence. Výsledek by se v takovém případě nejspíš přiblížil Odd Future. Track s názvem Fuck Taylorgang – Not a Diss We’re Just Not a Dick Riders dává jasně najevo, proč se tak nestalo.
Ondřej Bělíček
Nitkowski
Stay In The Home You Love
Function records 2011
Pan Nitkowski má velmi vrtkavou povahu. Nestálou a vznětlivou. Dalo by se o něm mluvit jako o labilní osobnosti. Na druhé straně ale víme, že labilní lidé jsou schopni extrémů. Britové Nitkowski jsou rozhodně materiálem pro hlubší analýzu. Kapela s podivným názvem reprezentuje to nejlepší ze současné alternativní rockové scény. V jejich hubdě se mísí naléhavost kultovních Slint a chaotičnost à la Hella. Do hlukových stěn kytar se zakousává nelítostný řev, jehož účinek je okamžitý. Okamžitý je i ponor do celkového zvuku nahrávky, který je sevřený a nepropustný. Příval energie a hudební agrese cáká z každého tónu. Math-rockové postupy drží celý mechanismus na uzdě, přesto ale máte pocit, že nahrávka musí každou chvíli explodovat. Byť se jedná teprve o druhé album, Nitkowski zní naprosto suverénně a neotřesitelně. Nikoho nevykrádají ani nekopírují, budují si svůj originální vesmír, ve kterém platí pouze jejich zákony. Můžete si myslet, že vás nic nepřekvapí, ale to je omyl. V polovině hlučné desky se objeví píseň Strike The Last Flare, zadumaná, pomalá balada (tedy s ohledem na zbytek alba), obohacená o trubku. Funguje jako místo, kde si posluchač může na několik okamžiků oddychnout a nabrat sil před závěrečnou čtveřicí skladeb. Album je vzácně vyrovnané a konzistentní, čtyřicet minut bez hluchého místa. Stay In The Home You Love je velká a suverénní deska, která má stejný účinek po prvním i desátém poslechu.
Martin Šenkypl