Zkrat
Haywire
Režie Steven Soderbergh, USA, 2011, 93 min.
Premiéra v ČR 8. 3. 2012
Kariéra režiséra Stevena Soderbergha stojí na pohrávání a možná i zahrávání si s publikem. V jeho tvorbě lze sice vysledovat určité střídání ambicióznějších a „odpočinkových“ projektů, vždy však napadá zažité konvence – ať už formální, žánrové či vypravěčské. Zkrat představuje po sérii Dannyho parťáků návrat do oblasti nejčistších žánrových lákadel. Soderbergh se na akční půdu rozhodně nevydává poprvé, ale formát vážně pojatého akčního thrilleru se silně béčkovými kořeny je nové teritorium. Zkrat je snímkem vyžívajícím se v kontrastech. Soderberghova potměšilost začíná už u základního napětí mezi naprosto precizním stylovým uchopením a zcela béčkovou zápletkou, jež v sériích flashbacků odhaluje, kterak ušili boudu na bývalou vojandu, co teď působí jako tajná agentka operující na pokraji legality. Samotné pojetí akčních scén snímaných klidným, nepřerušovaným způsobem přináší do adrenalinové oblasti nedramatickou až meditativní polohu, díky přehlednosti však zároveň umocňuje požitek z akce. Výběrem protagonistky z oblasti mixed martial arts pokračuje Soderbergh v práci s neherečkami bez talentu, kterou započal obsazením pornohvězdy Sashy Grey do Dívky na přání. Interakce Giny Carano s mužským hereckým výkvětem Clooney, Douglas, Fassbender by stály za samostatný rozbor specifik hereckého projevu. Napětí mezi brakem a stylovostí je ale až moc stavěno na odiv – do elegance nejstylovějšího thrilleru poslední doby Drive je tu daleko. Byť nejspíš záměrně.
Tomáš Stejskal
Lorax
The Lorax
Režie Chris Renaud, Kyle Balda, USA, 2012, 86 min.
Premiéra v ČR 15. 3. 2012
Dětský animovaný film Lorax je generačním snímkem, který se ovšem zmýlil v generaci. Přízraky dvou generací vykořisťovatelů, z nichž první zdecimovala životní prostředí a druhá na tom vydělává, podezřívavost vůči rodičům, kteří jsou ve filmu buď naprosto nechápaví, nebo zneužívají své potomky, paranoia z všudypřítomných sledovacích zařízení, hrůza z davu ovládaného proměnlivými přesvědčeními – to všechno v Loraxovi promlouvá nikoli k dětským divákům, ale spíše k mladým dospělým, kteří sami ještě vlastní děti nemají. Příznačné je také, že tahle ekologická agitka byla natočena pomocí 3D animace, která ovšem estetice umělé hmoty vděčí téměř za všechno, a že neposkvrněný přírodní ráj díky tomu vyhlíží jako ňuňavý výběh pro plyšová zvířátka, která nejraději ze všeho jedí marshmallows. Počítačové modely se sice podobají kresbám v původní knize Dr. Seusse, ale tam vyzněly jako skicovité dětské malůvky, zatímco detailnost 3D grafiky je připodobňuje realistickým hračkám. Stejně výmluvné je i to, že jeden z hrdinů zachraňuje životní prostředí na cool motorce, zatímco druhý cestuje krajinou s elektrickou kytarou v rukou. To, že si snímek sám pod sebou podřezává plastovou větev motorovou pilou, je jistě způsobeno nedůsledností tvůrců, jež ale zároveň dodává celému dílu zvláštní podtext. Jako by útěk z umělého města do „přírodního hájemství“ kníratého ochránce stromů Loraxe nebyl přechodem z dystopie do utopie, ale pouze výměnou jedné iluze za jinou.
Antonín Tesař
Miláček
Bel Ami
Režie Declan Donnellan, Nick Ormerod, Velká Británie, 2012, 120 min.
Premiéra v ČR 22. 3. 2012
Román Miláček je asi nejčastěji adaptovanou knihou naturalisty Guye de Maupassant. Po bok řady filmových a televizních zpracování se nyní zařazuje nový snímek, který si plně zaslouží přízvisko „hvězdně obsazený“. Velký herecký ansámbl se dostal do rukou dvojici celovečerně debutujících režisérů. Se zkušenými herci, jak se zdá, nebyl problém. Obzvláště ústřední trojice žen, po kterých Georges Duroy šlape jako po schůdcích společenského žebříku, je velice přesvědčivá. Christina Ricciová propojuje naivní křehkost s oddanou vášní, Uma Thurmanová je svůdná i chladně vypočítavá a Kristin Scott Thomasová zas plynule vystřídá usedlost, omámení a zatrpklost. Vyniká zde také nenápadné herectví Colma Meaneyho. A právě vedle jeho nenápadnosti nejvíce bije do očí, o co se zde pokouší představitel hlavní postavy Robert Pattinson. Jako kdyby se snažil rozhýbat obličej, který má zatuhlý po letech strávených v nehybné upíří škrabošce v sáze Twilight. Ve výsledku je jeho mimika natolik přehnaná, že na plátně vidíme pouze snažícího se herce, nikoli postavu. Možná by to fungovalo na divadle, aby i diváci v zadních řadách rozpoznali určitou emoci nebo pohnutku, ale v kině se arogantně ohrnutý pysk přejí už asi po půl hodině. Možná se nejedná o jeho neumětelství – měli ho lépe vést režiséři, případně měl být přepjatý celý snímek, respektive všechny postavy. Takto je film, který měl šanci stát se slušnou adaptací literární látky, bohužel poněkud rozštěpený.
Jakub Pech
Kyklos Galaktikos
Osa dobra
KG Records 2011
Nad vymletým korytem hudebních žánrů, které z různých důvodů rezignovaly na slovo – ať se jedná o pop, mumlající dokola pár vět až do milostné otupělosti, postrock, který si nechce vyřčením pokazit posvátné „emo“, nebo metal, kde je hlas jen ďáblovým skřekem – ční (rozkročený v širokých kalhotách) žánr, který linii slova výsostně hájí: hip hop. A když prvotním impulsem není vytěžit z něho bonusový materiál k rozzáření vlastní aury, ale chovat se v jeho volných nohavicích tak svobodně, jak to jen jde, může všechno dopadnout happy endem. Osa dobra začíná nadmíru pozitivně: láska, bratrství, bohatství a… znělka z Návštěvníků. Hned v druhém kole ale ti vzdělanější z nás dostanou pořádně na prdel, protože jediným akademickým titulem je tu „kokot“. Slova Kyklos Galaktikos nepatří do kašírovaných vět, které mají spíš něco vykomunikovat než sdělit. Maso, kosti, zuby najdeme vmíchané s chlapským srát a jebat do lahodné asfaltové omáčky – ne, tohle skutečně nejsou nicneříkající hrátky se slovy, opravdu se zde nehraje na nějakou naučenou fyziku, přednost má logika věci. Tělesnosti se dostane chvály, pseudovzdělanosti výsměchu, a uvidíme, že i se vzdorem a pohrdáním můžeme zažít pořádnou řachandu. Čpí to tu streetem a kouzlo pižma neodvane, ani když zjistíme, že ty nejlepší rýmy ulice slyšíme od studentů výtvarných umění kolem Jana Buriana ml. Vem to nešť, dnes jsme všichni proletáři.
Marta Svobodová
Shibuya Motors feat. ddkern
Shibuya Motors feat. ddkern
Atrakt Art 2011
„Bylo nebylo, kdesi mezi freejazzovými horami, deathmetalovým mořem a ostrovem live electronics žili byli Shibuya Motors…“ Tahle kapela z okruhu vydavatelství Atrakt Art hravým způsobem reaguje na rozvernější větev japonské extrémní scény a na uvolněný přístup k hudbě odkazuje už samotný fakt, že se pojmenovala podle potisku na třičku. Hráč na elektroniku Slávo Krekovič a saxofonista a vokalista Miro Tóth, oba velmi aktivní v mnoha dalších souborech z oblasti experimentální elektroniky, noise, volné improvizace a soudobé vážné hudby, založili Shibuya Motors v roce 2007. Při koncertech je občas doprovázel violoncellista Andrej Gál a k nahrávání svého debutového alba přizvali vídeňského bubeníka ddkerna, známého třeba z hardcoreové skupiny BulBul nebo spoluprací s Philippem Quehenbergerem. To, že je ddkern schopný bubnovat jak s rockovou intenzitou, tak i s improvizační citlivostí, dokázal například při vystoupení s americkým outsiderským písničkářem Jandekem, a právě pro tuto schopnost jeho hra funguje jako dokonalý díl do heterogenního puzzle Shibuya Motors. Album naprosto přirozeně přechází z jedné polohy do druhé, propojuje brutalitu s humorem, lehkost s pochmurností, sevřenost s rozkladností, aniž by třeba jen na okamžik upadlo do akademicky nudného eklekticismu. Debut Shibuya Motors dokazuje, že je možné hrát hravě a uvolněně, a přitom si udržet extrémnost a přímočarost.
k!amm
Renée Fleming
Poèmes
Decca Music 2011
Americká sopranistka Renée Flemingová měla vždy blízko k francouzské hudbě. V bookletu ke svému novému sólovému projektu sama píše, že jí žádný jiný jazyk nepřináší tolik potěšení, že francouzské frázování je ideální pro její hlas, pro jeho optimální rezonanci. Novinka obsahuje čtyři díla tří francouzských skladatelů. Na úvod je to cyklus Shéhérazade skladatele Maurice Ravela z roku 1904 na texty Tristana Klingsora. Cyklus vyniká bohatou instrumentací i náladovostí, je plný lyriky, tajemnosti a jistého erotického napětí. Pro Flemingovou je to naprosto ideální dílo. Tím jsou i následující Poèmes pour Mi, cyklus devíti písní, který na vlastní texty složil pro svoji první ženu Olivier Messiaen v letech 1936 a 1937. Následují Dva sonety podle Jeana Cassoua, jež v roce 1954 napsal žijící klasik Henri Dutilleux – letos mu bude 96 let! Tyto tři cykly nahrála Flemingová s Orchestre Philharmonique de Radio France a dirigentem Alanem Gilbertem. Na konci alba najdeme další Dutilleuxův cyklus Le Temps l’horloge, složený ze čtyř písní a interludia a zkomponovaný přímo pro pěvkyni. V premiéře byl uveden v roce 2009 s dirigentem Seijim Ozawou a Orchestre National de France. První dvě písně jsou na texty Jeana Tardieua, třetí na báseň Roberta Desnose, poslední je zhudebněním známého Baudelairova textu z Malých básní v próze, který začíná slovy: „Člověk musí být pořád opilý.“ Tři skladatelé, tři různé hudební světy ve skvělé interpretaci stále jednoho z nejkrásnějších světových sopránů.
Milan Valden