Norman Mailer
Armády noci
Přeložil Robert Křesťan
Jota 2011, 347 s.
Abych shrnul svou expozici: těžko soudit klasiku. Když jsem četl Arrowsmith, stávkovala Akademie věd, a jak aktuálním dojmem kniha působila! Armády noci vycházejí v období Occupy a mohou být biblí sympozií o angažovanosti literatury. Podle amerických antologií jsou stejně stěžejní jako Nazí a mrtví. Téma je jednoduché: nejvýznamnější autoři USA se slétnou do Washingtonu k pochodu na Pentagon, aby riskovali střet s výsadkáři, vězení i zranění. V první části Mailer vypráví, o co šlo, a neodpouští si zakázaná slova jako konfrontace, pendrek, taktika. V druhé se k historické události vrací a analyzuje ji jako novinář. Spisovatel řeší tisíce fatálních dilemat vědomého aktu demokratické akce, shrnovaných obvykle pod nálepku „násilnosti chuligánů“, v dichotomii Ameriky rozdělené vesničkou My Lai. Duch armád noci je zobrazen citlivě: suprapolitické vědomí, odmítání vyprázdněných forem, spiritualita symbolů, psychedelická intuice. Mailer neoslavuje morální vítězství, ale bojuje za další perspektivu. Proti předchozím vydáním nahradil překladatel pojem „hippiesovská slezina“ termínem „love parade“ a zaplnil stránky slovy jako technoideolog nebo globální vesnice. Neodpustil si ale „psychedelickou trachtaci“. Přesto mluví ze srdce: „Ve skutečnosti se Mailerovi představa, že protest podepíše, z duše příčila, nevynechal jediný argument, že skutečnou odpovědí na Vietnam je jeho tvorba a že demonstrace jen odčerpávají energii a peníze tomu nejdůležitějšímu – vydání díla.“ Což zní silněji než dřívější „a na práci nezbýval čas“.
Kuba Pařízek
Dora Čechova
Nechtěl jsem být Leninem
Labyrint 2012, 151 s.
Povídkový žánr zůstává v našich nakladatelských domech na pokraji zájmu, a když už některý z odvážlivců povídkovou knihu vydá, jedná se s největší pravděpodobností o klasiku. V ruské jazykové oblasti pak už po desítky let vládnou jména jako Čechov, Bunin nebo Bulgakov. Se zmiňovanými ruskými autory se zkusila poměřit čtyřicetiletá debutantka, po matce Češka a po otci Ruska, jménem Dora Čechova. Možná příjmení po slavném ruském předchůdci, možná okolnosti autorčina narození (dle údajů uvedených na záložce knihy se narodila ve vlaku na trase Moskva – Praha) způsobily, že se jí to podařilo více než se ctí. Zvláště vynikají titulní povídka Nechtěl jsem být Leninem, dále prózy Den Praskovji Ivanovny a Novoděvičí, ale ani za povídky Na dače či Metro 2 by se takový Ivan Bunin nemusel stydět. Bez ruských kořenů by asi autorka nedosáhla ani z poloviny působivosti: „Jelizaveta Grigorijevna v mládí, v dobách, kdy byla průsvitně bledá, étericky křehká a v obličeji jí zářily dvě velké tmavé oči, promeškala šanci zjistit, že hledat dokonalého muže je stejně marné jako pátrat po nejchutnějším pirohu…“ Promeškané šance, celoživotní čekání na lásku, která nakonec stejně nepřijde, míjení, smutek, ale i smíření s osudem, obětavost a jistý druh vyrovnané moudrosti – to jsou atributy chvílemi až příliš umně stylisticky prokomponovaných zápletek jedenácti povídek knihy Dory Čechovy. A též se nabízí otázka, zda by prózy, tak jak působí v češtině, fungovaly i v ruštině.
Karel Rada
Ole Martin Høystad
Historie srdce
Přeložila Daniela Mrázová
Kniha Zlín 2011, 289 s.
O srdci nezaujatě: co je trvalejšího a vrtkavějšího než srdcové eso? To když vám přijde na ruku, můžete si foukat, další přijdou. Od karet se těžko vstává, možná nejtíž. Ale jde o to, co hrajete: pokud jsou všechny karty rozdány (jako v mariáši), klidně hrajte. V případě, že se hraje o talon, tudíž část karet zůstává na hrací desce, jedná se o hazard vždy, a můžete prohrát i grunt. Takových případů jsou fůry. Obecně řečeno, vždy směřujte k srdci, ač by třeba hrom bil. Pojednání Historie srdce od Ole Martina Høystada se zaobírá srdcem – skutečností a symbolem. Ano, jedná se o ten dutý sval, jehož prvním tepem začínáme žít a posledním se loučíme se životem navždy. Srdce bývá většinou na levé straně hrudi, což je pravé místo. Zda je srdce vyčerpatelné či nevyčerpatelné, to téma přichází navěky v potaz a nikdy to nebude jinak. Jistě platí, že se srdcem si neradno zahrávat, zato vsadit si na srdce je výhradně stráznou cestou k vítězství. – Srdce je spolu s játry a jazykem odnepaměti oblíbeným pokrmem. V našich krajích se obvykle jí srdce hovězí a vepřové, ano, i drůbeží. Vaří se ve slané vodě a je velice chutné. Patří k němu hořčice a křen. Je dokázáno, že srdci prospívá pití červeného vína. Tento zvyk je příčinou civilizačního pohybu. Dané skutečnosti jsou známé univerzálně a jsou hodny pozornosti.
Vít Kremlička
Karin Fossumová
Indická nevěsta
Přeložila Karolína Stehlíková
Host 2011, 260 s.
Svěží krev na poli detektivky – neortodoxní sen, nebo trochu nereálná skutečnost? Nejnovější počin Karin Fossumové se přesvědčivě přiklání k druhé z možností. Dáme-li žánrové škatulky a kritéria stranou, stojíme tváří v tvář ryzímu příběhu na lyricko-epickém rozhraní, který si užije i skalní odpůrce detektivních románů. Kniha porušuje s nadhledem hned několik položek z desatera svého oboru a zároveň uspokojuje i náročného profilového čtenáře. Téměř okamžitě jsme vtaženi do příběhu, a tak se ozývá varovné tušení, že čteme „jednu z mnoha“. Nicméně s tím, jak si budujeme vztah k postavám a dějové linii, postupně začínáme zapomínat, co že to vlastně čteme a jak „by to mělo vypadat“. Čeká nás zajímavý cross-over vesnické psychologie, elegického tesknění a ryze pragmatických vystřízlivění. Vševědoucího vypravěče střídají omezené znalosti postav, tu je něco poodkryto, a hned vzápětí ještě více zahaleno. Neexistují žádné pevně dané body, následky a příčiny, ani ten poslední křivý pohled nemá očekávané vysvětlení. Jsou tu nesplněné sny, zločiny a zámlky, které konečně činí lineární děj doopravdy živým a skutečným. Přejete si, abyste se nikdy nedočetli konce, a je to jedna z mála knih žánru, ke které se rádi vrátíte – i kdyby to bylo jen pro její dokonale moderní „severskou“ atmosféru. Jemná záležitost pro zaryté pátrače i melancholické pozorovatele.
Miroslav Bárta
Viktor Šlajchrt
Bankrot
Revolver Revue 2011, 228 s.
Česká literární historie se již dlouho tváří, že výsadním žánrem publicistiky je fejeton. Nu ano, má zde přece silnou tradici – Neruda, Čapek, Vaculík. Tato forma se dokonce dostala i do zadání slohových prací nových maturit, a to i přesto, že jeho sláva docela jistě bledne, když jej nahrazuje odbornější komentář. Rigidnost ve výběru testovaných forem svědčí o zastaralém pohledu na literaturu a snad i nepochopitelné představě, že umění fejetonu by měl ovládnout každý středoškolák. Limity školsky definovaného žánru ilustruje též přítomný svazek, jenž (kromě pásma osobních komentářů z roku 2010) obsahuje výběr autorových fejetonů, které se objevily mezi léty 1999 a 2001 v Neviditelném psu. Šlajchrt totiž fejeton přísně dle postupu „úvod, zamyšlení, pointa“ nekonstruuje. Jeho texty se sympaticky rozpínají od tematizace osobních neduhů, odvykání kouření či zápasu s tvrdohlavým jezevčíkem přes aktuální otázky xenofobie či tunelování po zachycení mnohdy groteskní atmosféry vernisáží či literárních čtení. Tón vždy ladí se sdělovaným, nekrolog za Andreje Stankoviče ohromí suverénní přesností bez patosu, historka o povídkách umanutého tatínka si nehraje na nic významnějšího. To je podstatný rys těchto textů, které uvažují nad životem, aniž by předstíraly, že jejich smysl je vždy dalekosáhlý. Není, stejně jako je mnohdy zjevně úmorně nudný život jejich autora (pokud ovšem na tento předpoklad čtenář nepřistoupí, může být frustrován). Stereotyp je koneckonců jedním z hlavních témat zvláště těch osobnějších textů. Zdá se, že i kulturní scéna je lehce vyčerpaná, jednou z mála uměleckých fascinací je inscenace Vonnegutova románu Groteska režiséra Petra Lébla. Texty ale nikdy nepůsobí ufňukaně, trmácení vlastním životem jde ruku v ruce s vůlí neuhnout, „odtrpět si vše, čemu se nedokážu vyhnout; odtrpět si, čím se chytřejší nezdržují“.
Souvisí-li fejetony s politikou, nabývají na ostrosti i metaforičnosti, pesimismus se ještě stupňuje, jakkoli nejde o rezignaci: „Mám za to, že selhávání zvýhodněných profesí patří k českým specialitám. Dokud měli levicoví básníci Nezvalova typu hluboko do kapsy, tvořili úžasná díla, když je však později komunisté obdařili funkcemi, apanážemi a Dobříší, zmohli se už jen na agitační říkanky. Dar poezie se přesunul k chudým a zapovězeným.“
Třetí část svazku – volně seřazené glosy bez datace – využívají zkratku. Tato až gnómická vyjádření jsou leckdy i působivější než texty prvních dvou částí. Objevuje se zde jazyková hra, nonsens, avšak vyznění nikdy není hluché. Tematicky jsou opět rozkročené mezi osobním a společným, někdy jde jen o postřeh po nočním tahu, jindy o reflexi literatury či historie. Spolu s předchozími částmi vytvářejí tvar, který má smysl a pevnou strukturu, i přes to, že se forma a téma jednotlivých záznamů neustále mění.
Anna Vondřichová
Plav č. 10/2011
Úvodem lze přiznat, že o literatuře ugrofinských národů – Mordvinů, Udmurtů, Kvěnů a Vepsů –, jak přináší její ukázky ve svém desátém čísle Plav, bychom se ani nemohli bavit, kdyby se přihodily určité nemilé dějinné události. Sice nastaly, ale ne zas takovou měrou! Vědeckým zkoumáním v ugrofinské oblasti, rozprostírající se od východního Baltu a Finska k Uralu, se zabývají vědy ugrofinistika s uralistikou. V našich zemích na podobnost maďarštiny a finštiny poprvé upozornil Jan Amos Komenský v 17. století a Josef Dobrovský o dvě stě let později už začal s jejich lingvistickým zkoumáním. Jde o jazyky prastaré, vědci kladou jejich vznik do 4. tisíciletí př. n. l. Už to naznačuje, že třeba je zkoumat obezřetně, neboť mohou leccos napovědět o počátcích eurasijské civilizace. Nejspíš lze nalézt i vztahy s jazyky Nového světa z archaických dob. V revui Plav jsou zastoupeni autoři ze současnosti Vjačeslav Ar-Sergi, Nils-Aslak Valkeapää, Alf Nilsen-Børsskog, Bengt Pohjanen, Nikolai Abramov, Gennadij Krasilnikov, Fjodor Aťjanin, Tyko Vylka, Ortjo Stepanou. Dále je tu bibliografie vybraných uralských literatur, dva eseje k tématu, překladatelské aktuality a ukázka z Lékařského románu Riku Korhonena, laureáta Ceny Evropské unie za literaturu. Fanoušky severské literatury možno ujistit, že jde o výborné čtivo do vlaku i do torny v tento skvělý čas!
Vít Kremlička
Analogon č. 64 (2011)
Otázku po šupinatém, efemérním těle autenticity začněme Alejandrem Jodorowským: „Než jsem přišel na svět, byl jsem jakousi formou vůle, která si zvolila, kdo budou její otec a matka, aby se v doteku s mentální omezeností těchto dvou přistěhovalců, skrze utrpení a vzdor vůči nim, mohl vyvíjet můj duch.“ Nikoli náhodou je číslo věnováno fantomu autenticity. Její přízračnost se nafukuje, její tělo se rozbíhá časoprostorem a její výsměch rodí ve svých koncových záhybech mělké, ale prostorné laloky vzájemně lepivého vzrušení. Tato místa jsou pro dějiny surrealismu klíčová, zde se to líhne. To všechno! Komáři! A zrcadla. Nelze se ubránit, musí se hmatat, chápat (se) – spirálovitým šroubem, lasturou, klacíkem, rukou. Od věci také není namáčení čehokoli v karlovarských vřídlech. Vznikají předčasné fosilie, píše Švankmajer, „jakési zkameněliny této zkurvené civilizace“. „‚Tady máš!‘ řek vovárek a ukázal na stoh dětských kreseb. ‚Ráno rychtyk!‘ přikázal eště a zabouchnul za sebou zahnojený dveře pazderny.“ Aby Jan Křížek odůvodnil své absence v kavárnách, píše Bretonovi dopis. Ó velký Bretone, zkoumání mechanismů inspirace vede k jejich podrobení. Teige překročil Šaldův stín, když sebeklamnému automatismu přiznal sílu k uvolňování pramenů inspirace. Nezvalovy deníky. Effenberger reaguje na Švába, Dryje reaguje na Effenbergera. A po třiceti letech znovu. Jediné, co se vzpírá, je láska. Bez ní to nepůjde. Být autentickým znamená být vodivým. A vytěžený materiál musí klást odpor.
Viola Ježková
Jiří Horníček
Gustav Machatý. Touha dělat film
Host 2011, 280 s.
Knihy o českých filmařích lze málokdy nazvat monografiemi. Z velké části jde spíše o životopisné publikace. Horníčkova monografie o pravděpodobně jediném českém prvorepublikovém filmaři, u něhož lze zpětně hovořit o autorském přístupu ke kinematografii, svému označení plně dostává. Horníček (zcela v souladu s podtitulem knihy Osobnost režiséra na pozadí dějin kinematografie) provedl obšírný výzkum českých i zahraničních primárních pramenů. Nepodává jen chronologický přehled Machatého filmografie, jeho tvorbu zasazuje do poměrně širokých kontextů. Už z prologu je patrné, že jde o ambiciózní publikaci, která je přitom napsána jazykem srozumitelným i pro laika. Horníček načrtává dobový pohled na kinematografii, na její umělecký status i na způsoby distribuce uměleckých filmů. S ohledem na dobová specifika pak popisuje Machatého přístup k tvorbě, který je s nadsázkou shrnut v úvodní větě knihy, pocházející z úst samotného režiséra: „Považujte prosím mé filmy za obchodní kinematografické pokusnictví.“ Horníček posléze představuje jednotlivá Machatého díla a okolnosti jejich vzniku. V této souvislosti pak ukazuje proměny celé české kinematografie, dotýká se například úrovně naší kritiky, průkopníků českého filmového podnikání, peripetiemi finančních či právních otázek filmu atd. Poučená a pečlivě zpracovaná kniha představuje Machatého coby českého průkopníka nové filmové řeči, umělce, jenž byl „tělem i duší upsán ďáblu, který páchnul celulózou“.
Tomáš Stejskal
Pavel Schreier
Velké postavy našich železnic
Mladá fronta 2012, 152 s.
Útlá publikace je souborem sedmi medailonů mužů, kteří se podepsali na tváři našich železnic v době jejich počátků, růstu a dominance. Portréty průmyslníků, stavitelů a podobných osob sklouzávají často k hagiografiím – typickým případem je Tomáš Baťa. Tomu se Schreier snaží vyhnout. Své hrdiny nedává za příklad dnešku a nezakrývá ani takové rysy, jakým byla třeba namyšlenost stavitele
F. A. Gerstnera. Avšak zejména zařazení poslední postavy, prvorepublikového ministra železnic Rudolfa Bechyně, vzbuzuje otázky, nakolik se historik řídil dle svých sympatií. Na takto malém prostoru – po odečtení obrazového doprovodu zbývá okolo čtrnácti stránek na kapitolu – je těžké zhodnocovat význam osobností, má-li být čtenáři zároveň poskytnut přehled životních osudů a dat. Nedostává se tak na rozpracování pozoruhodných momentů, jakým bylo například angažmá Jana Pernera coby podřízeného F. A. Gerstnera roku 1837 na stavbě Carskoselské železnice, první v Rusku. Čtenář by se rád dověděl více, ostatně kniha si vytkla za cíl „inspirovat“ k hlubšímu zájmu o věc a přivádět k detailnějším pramenům. K těm by ovšem zkrátila cestu zejména bibliografie, která chybí. S předešlými Schreierovými tituly pojí tedy knihu jistá povšechnost: člověk se začte do poutavé látky, ale obraz je vzápětí vystřídán – letem světem – jako ve vlaku. Třeba se od
autora dočkáme i knihy méně expresního charakteru.
Michal Špína
Kateřina Bečková
Zmizelá Praha. Továrny a tovární haly, 1. díl
Paseka 2011, 175 s.
Vysočany, Libeň, Karlín. Točny, vlečky, montážní haly. Strojírny, mlékárny, loděnice. Dávno zašlá sláva. První díl nové řady edice Zmizelá Praha, která bude věnována budovám továren, obrací pozornost na další z prvků hlavního města, který odchází z paměti a obecného povědomí. Z pestré fotografické dokumentace jasně vyvstává směr hospodářských proměn nastalých za posledních více než sto let: uskutečnil se přerod éry továren do éry velkoskladů. Respekt dnes vzbuzuje informace, že výrobní nezávislost některých podniků bývala kdysi dovedena až do té míry, že třeba Kolbenka si všechny elektrické stroje pro vlastní potřebu vyráběla sama ve svém závodě. Ztracená průmyslová soběstačnost by však podle poslání knihy neměla být důvodem k bědování. Autorka vyzývá k tomu, abychom nelomili rukama nad zánikem jednotlivých objektů a vydáváním dávných průmyslových areálů napospas obratným developerům a místo toho se vydali na průzkum jejich pozůstatků. Takové vnímání pak může oscilovat mezi estetikou a sentimentem. Je možné pokochat se elegancí funkcionalistického areálu výrobny plynu a aerodynamickými střešními oblouky závodů Aero nebo „pozdě a marně, ale přece“ uvažovat nad hodnotou zaniklých objektů, ochočených roztomilými, domáckými názvy: Kolbenka, Pragovka, Lokomotivka.
Joanna Derdowska
Anuše Kejřová
Malá úsporná kuchařka
Motto 2012, 346 s.
V dnešní době se pustit do vaření není jenom tak. Zajisté jsou lidé, kteří si zvládnou ohřát vodu na čaj a otevřít plechovku s olejovkami – a právě pro ně je určena Malá úsporná kuchařka Anuše Kejřové s plejádou receptů teplé i studené kuchyně! Ovšemže se někdy stává, že ohřát vodu není na čem a otevřít plechovku není čím, ale taková situace už patří do sféry životního minimalismu, kterým se gastronomka Kejřová nezabývá. Proč taky? Máte si umět poradit! Pozoruhodný je již úvod této knihy, psané 1905, kde se autorka zabývá etikou vedení domácnosti a praktickými radami. Krom šetrného zacházení s potravinami získáte rady ohledně údržby kuchyně, obsluhy kamen, kuchyňské hygieny a způsobů zacházení s potravinami. Ve věci kuchyňských receptů Anuše Kejřové lze říct: jsou inspirativní a dýše z nich rozkošná intimita babiččiných a praprababiččiných kuchyní s jejich vůněmi a hladolety. Taková kuchyně má něco do sebe. Ač diletant, recept na zadělávané dršťky jste povinen ocenit. Pokud máte umělecké sklony a chystáte se na vandr, zavděk vezměte inspiracemi při cestě vstříc čerstvému obzoru – a rádi se potom vrátíte do přívětivé seknice, kde se všechno děje! Pečenou štiku otírejte peroutkou a tvarohový koláč před vychladnutím přikryjte bělostnými ubrousky. Zájemcové naleznou i recepty na chutné likéry.
Vít Kremlička