The Hunger Games
Režie Gary Ross, USA, 2012, 142 min.
Premiéra v ČR 22. 3. 2012
Od snímku podle populární série knih Suzanne Collinsové se očekává, že by mohl být začátkem další fantastické blockbusterové řady, která v kinech nahradí Harryho Pottera a Stmívání. Značně vstřícné reakce amerických kritiků napovídají, že by k tomu skutečně mohlo dojít. Pokud ano, pak se potvrdí, že dospívající blockbusterové publikum je čím dál méně náročné. Zápletka vykrádá japonskou značku Battle Royale, která zejména ve své manga verzi od Masayuki Taguchiho představovala to, co se snaží filmu Hunger Games přisuzovat jeho obhájci: dokonalou ukázku slastně maximalizované melodramatičnosti i excesivní brutality s dospívajícími hrdiny. V Hunger Games sice teenageři umírají, ale musíme na to hodinu a půl čekat ve zdlouhavé expozici představující nevěrohodný dystopický svět, jehož chudá část působí jako lesní fantasy království, kdežto ta bohatá jako nikdy nekončící karneval. A když na ono zabíjení skutečně dojde, je v něm jen tolik tragiky i krutosti, aby se o nich vůbec dalo mluvit. Nejpozoruhodnější na této unavené nepůvodní podívané nakonec je její ambice stát se kultem. Nálepka „antitwilightu“ je v tomhle ohledu obzvlášť výmluvná, protože se nesnaží nachytat fanoušky na nic pozitivního, ale na odpor vůči jinému kultu. Stmívání je sice nepochybně podobně vyprázdněný fenomén, ale jeho přepálená romatická póza založená na dlouhých osudových pohledech postav může alespoň působit kuriózně. Snímku Hunger Games naproti tomu chybí jakákoli osobitost.
Antonín Tesař
Hněv Titánů
Wrath of the Titans
Režie Jonathan Liebesman, USA, 2012, 99 min.
Premiéra v ČR 29. 3. 2012
Je nepochybné, že ve zlatém fondu světové kinematografie má vedle intelektuálnějších počinů své trvalé místo i oddychová zábava. Pokud je to zábava vkusná, precizně zpracovaná a nepříliš podbízivá, lze ji pouze přivítat. Historická fantasy v 3D pojetí Hněv Titánů však tyto parametry nesplňuje. Nejde ani tak o to, že se zde velmi nepůvodním a neobratným způsobem zneužívá starořecké mytologie, která i přes svou vnějškovou atraktivitu přístupnou širokým masám přece jen obsahuje jisté filosofické přesahy. Něco jiného než akci jsme od režiséra hloupoučkého pokračování remaku Texaského masakru těžko mohli očekávat. Podobně nelze mít velké nároky ani na herce, kteří zde včetně Fiennese a Neesona nemají beztak co hrát (fajnšmekry alespoň pobaví vidět protagonisty Schindlerova seznamu v doslova božských úlohách). Správná popcornová podívaná by ale neměla nudit, což se v Hněvu Titánů děje. Režisér jako kdyby spoléhal na to, že 3D brýle vykompenzují vše, co film sráží dolů – prostoduchou zápletku, nepříliš zdařilé triky, nabubřele vykradačskou „hollywoodskou“ hudbu, křečovité pokusy o moderní „cool“ dialogy z úst starověkých postav, zoufale chybějící prvek napětí či jakýkoliv závan skutečně nevázané fantazie… Kde jsou časy původního Souboje Titánů, s naivní pookénkovou animací, a přesto s nepopiratelným filmařským kouzlem?
Vladimír Tupáček
Sněhurka
Mirror, Mirror
Režie Tarsem Singh, USA, 2012, 106 min.
Premiéra v ČR 5. 4. 2012
Čí příběh je vlastně pohádka o Sněhurce? Podle zlé královny v nejnovější adaptaci Tarsema Singha rozhodně její, a ne té usedlé, mírné dívenky s bělostnou pletí. Režisér si zde pohrává se všemi žánrovými kritérii a podobně jako ve svém filmu Pád tematizuje samotné vyprávění a rozdělení postav na hrdiny a padouchy. Macecha (Julia Robertsová) předčí Sněhurku (Lily Collinsová) jak šarmem, tak herectvím, na druhé straně nejhůř skončí princ (Armie Hammer), který většinu času působí jako plastový panáček Ken. Že navzdory své tuposti nakonec získá princeznu a půl království, je takřka s podivem. Podvratně vyznívá i Sněhurčina emancipovaná snaha vrátit peníze zbídačeným vesničanům a napravit trpaslíky, kteří se kvůli svému vyloučení z města dali na dráhu zločinu. Potíž ale nastává ve chvíli, kdy postavy začnou mluvit – dialogy jsou až na výjimky slabé, jako by jen vyplňovaly prostor mezi scénami. Rozpaky ještě prohlubuje český dabing, který ze Sněhurky dělá roztomilou, přihlouplou holčičku a i trpaslíci jsou jen tlupa natvrdlíků. Nejpropracovanějším prvkem celého snímku je totiž výprava – celkové záběry nezměrné vodní plochy, jejímž středem kráčí královna do své kouzelné chatrče, výhled z královské komnaty na oblohu, jež připomíná barokní obraz (avšak nadýchané mraky se honí jeden za druhým), nebo roztodivné tvary a barvy šatů jsou daleko silnější než samotný příběh. Výrazová působivost však nedůslednost adaptace neskryje, spíš na ni ještě poukáže.
Anna Vondřichová
Dopehead
Plaid Palm Trees
Selfreleased 2011
Dopehead, jeden z objevů nastupující generace amerických rapperů, působí v Detroitu. Pozornost si získal účastí na mixtape XXX jeho slavnějšího parťáka Dannyho Browna, v projektu Reservoir Dogs se zase potkal s MC Chip$em. Co však spojuje novou generaci rapperů kromě toho, že se řadí do undergroundu? Spíše než o slávu jim jde o to, aby lidé z jejich úst slyšeli, jak se žije v jejich městech a v jakém stavu se nachází hip hop, který právě oni přišli změnit. Nejde o žádné chvalozpěvy. Nudícím se bling-bling rapperům, kteří, ačkoli už nemají světu co říct, zamořují hip hop svými nadutými refrény, nekompromisně nakopávají zadky. Právě jim patří Dopeheadovy rýmy jako: „Bitch, I killed a rapper/ and killed his pussy after.“ Čili: mainstreamové zaprodance klidně oddělám a nebudu z toho mít žádné výčitky. Naopak, udělal jsem něco dobrého pro hip hop. Tito rappeři se – zatím – netopí v penězích, nejezdí v „nablýskaných kárách“, nesnaží se zapadnout do zajetých kolejí hiphopové komerce. Drží se ulice, říkají: „I’m from the jungle/ where pistol is a dress-code.“ Každodenní přestřelky, fetování, sex. Všechna témata se však nakonec stáčejí k vyobrazení chudoby, jaká panuje třeba na ulicích Detroitu. Dopeheadova autorská pozice by se dala tlumočit asi takto: „Pokud chceš vědět, jaké to je, žít ve východní části Detroitu, stáhni si zadarmo můj mixtape – anebo si můžeš políbit prdel.“ Hip hop se tím přibližuje ke kriticky zabarvenému sdělení o skutečnosti.
Ondřej Bělíček
Enten og Eller
Primal Forms
NAABBA 2012
Buď, anebo – to jsou možnosti, které se nabízejí při zmínce o Enten og Eller, brněnské skupině jdoucí si pomalu, ale zcela neohroženě za svým zvukem, bez ústupků a kompromisů. Pomocí jednoduchých, dřevních hudebních postupů tak vykrystalizoval specifický zvuk, který v tuzemsku nemá obdobu. A to přesto, že skupina tvoří v nástrojovém obsazení kytara, basa, bicí. Ze zahraničních hudebníků odkazují nejvíce na tvorbu americké noiserockové kapely Shellac, potažmo na rukopis Stevea Albiniho. Útržkovité, heslovité texty Rafala Marciniaka mají podmanivou atmosféru, což je dáno zpěvem v polštině a prapodivnými pseudofilosofickými texty, plnými černého humoru. O zpěvu v klasickém slova smyslu však nemůže být řeč, u Enten og Eller se jedná spíše o deklamaci kříženou s šeptem. Na albu Primal Forms se sjednotil styl načrtnutý už na předcházejících demosnímcích Demo 2008 a Der Zeiger. Deska přináší kolekci krátkých, úderných písní, odvíjejících se s razancí parního stroje. Nejdůležitější však je, že kapela sype z rukávu i hity – ne rádiově mazlivé melodie, ale silné riffy, které se vám zaručeně vryjí do paměti. Nadhled, s jakým kapela vtěsnala nápaditou nahrávku o šestnácti skladbách do necelých pětadvaceti minut, je impozantní. Koneckonců Enten og Eller nabízejí všechny své desky, včetně té recenzované, volně ke stažení, máte tedy ideální příležitost se s touto velmi osobitou kapelou sami seznámit.
Martin Šenkypl
Suboko & Hübsch & Spieth
k-horns
Schraum 2011
Necelých čtyřicet minut alba k-horns přiláká ucho posluchače hned úvodním perkusivně-dechovým atakem. V této první z pěti částí, na něž je nahrávka rozdělena, je slyšet všechno možné, včetně pingpongových míčků – jen když se na to dá hrát. Zní tu rozdivočelá tuba i trubka a sem tam lupne také gramofon. Jestliže v první části převládají perkusivní zvuky, v druhé se nám dostává až učebnicové přehlídky všemožných, leckdy krajních přístupů k tubě a trubce: postupně zaznamenáme frkání, hučení, profukování, hřmění, které působí také jako lví řev, bublání, pištění a další zvuky. To vše skvěle doprovází scratchované mluvené slovo z gramofonu a jemné šustění metliček. Zbylé tři části předvádějí další nejrůznější způsoby kloubení nástrojů i nenástrojů, někdy ještě zpestřené všelijakou elektronikou. Je sympatické, že se pánové nebojí pohybovat v extrémně tichých či naopak hlučných vodách, pracovat někde s rytmem, jinde spíše s náladou, a na některých místech dokonce i s melodií – vždy však působí dojmem naprosté tvůrčí jistoty. Žádné tápání, kterého se posluchačům občas na striktně improvizovaných nahrávkách dostává, se zde neobjevuje. Francouzské perkusivní trio Suboko, tubista Carl Ludwig Hübsch a trumpetista Rolant Spieth vytvořili kromobyčejně živou, energií přetékající nahrávku, která některým pesimistům v řadách příznivců neidiomatické improvizace dává příjemný políček.
Petr Vrba