Jack Kerouac
Můj bratr oceán
Přeložil David Petrů
Argo 2012, 143 s.
Roku 1942 se Jack Kerouac nechal najmout jako kuchař na obchodní loď – vznikl zde deník Cesta do Grónska, jenž se stal základem jeho románového debutu. Je otázka, nakolik je možné oprostit se od interpretací odvislých od pozdějších děl téhož autora, především pak jeho díla nejznámějšího. A to nejen kvůli lakonickému povzdechu („Když jsme na cestě, tak jsme na cestě. Zajdu za ní někdy příště“), jímž jeden z dvojice protagonistů odbude jednu z četných aférek. Ústřední mužský pár totiž tvoří švihák a dobrodruh Wesley a chronicky nespokojený, leč roztoužený učitel literatury Everhart. Tím však podobnost obou děl končí a přítomný příběh bychom měli brát jako svébytný. Protože se lze plnohodnotně těšit z lyrizujícího popisu velkoměsta, jež v Kerouakově románu ožívá všemi odstíny, od růžové po námořnickou modř. A pak je zde také ona cesta – na moře, za svobodou, za nalezením dospělosti, jež někdy ne a ne přijít. Loď ale není jen symbol, vyprávění, které se postupně zvnitřňuje a prezentuje příběh především očima postav, detailně líčí každodenní zvyklosti a povinnosti námořníků (včetně výplaty, kuchtění i nocování). Realita je však zastoupena i všudypřítomnou hrozbou torpéd a ponorek, oceán proto není jen bratr, jenž pomáhá, ale i hlubina, která může přinést smrt. Další znepokojivou linií je odvrácená strana nezávislosti, lhostejnost vůči těm, kteří zůstávají na pevnině. Snadnost, až krutost, s níž se Wesley loučí se svou bývalou ženou, chytře problematizuje blýskavou auru dosahování vlastních cílů bez ohledu na ostatní.
Anna Vondřichová
Graham Swift
Škoda že tu nejsi se mnou
Přeložila Olga Bártová
Plus 2012, 334 s.
Devátý román Grahama Swifta lze číst různě. Jako historii dvou farmářských rodin, jejichž stáda postihla nemoc šílených krav a pak epidemie slintavky a kulhavky. Jako symbolickou cestu Jacka Luxtona k bratru Tomovi, který kdysi z farmy utekl do armády a nyní se vrací do Anglie v rakvi jako oběť války v Iráku. Nebo jako líčení vztahu Jacka a Ellie, jenž se po létech hrozivě zvrtnul. Hory pálených mrtvých zvířat se však zrcadlí v obrazech hořících těl, jež padají ze Světového obchodního centra, přítomnost je propojena nedělitelně s minulostí, a to jak v historii kolektivní, tak osobní. Vyprávění se odehrává za deštivého dne nad mořem oblévajícím ostrov Wight, časoprostor příběhu se ale rozšiřuje až do první světové války na území Devonu. Swift postupuje v soustředných kruzích, točí se kolem klíčových situací Jackova života a vytváří celek, jenž nedá čtenáři vydechnout. Nejde o tragičnost osudů postav, ale hlavně o nejednoznačnost hodnocení a klamnost paměti. Jackův pohled je zpochybňován nejen odlišnými pohledy druhých, otázkami, které sám sobě až potměšile klade, ale i zhusta využívanou polopřímou řečí, jež zdůrazňuje nejistotu protagonisty ohledně svých názorů a pocitů: „Doufal, že skrze ni propluje jako stín – že bude u toho, a zároveň nebude. Copak může někdo pochopit, v jakém je stavu? V tomhle složitém stavu. Nejdřív tamto a teď tohle. Bude nedotknutelný.“ Ukazuje se však, že před minulostí není nedotknutelný žádný z hrdinů, a to ani po mnoha dovolených v Karibiku, jež měly vést ke slastnému odříznutí od rodných kořenů.
Jan Švestka
Linda Grantová
Nic než šaty
Přeložila Renata Dlouhá
Kniha Zlín 2011, 314 s.
Linda Grantová je současná britská spisovatelka, která debutovala v roce 1996 románem Slitinové pobřeží. Její zatím poslední kniha Nic než šaty se odehrává v Londýně během sedmdesátých let 20. století a tematituje rozdíly mezi první a druhou generací přistěhovalců. Hlavní hrdinka Vivien vede nekonečný spor se svými rodiči, kteří za sebou minulost neprodyšně uzavřeli, ona se však snaží najít jakékoli stopy po vlastním původu. Klíčem k hledání je postava strýce Sándora, jenž symbolizuje vše, co její rodiče nemají. Je pochopitelné, že když se Vivienin život nalomí tragickou smrtí manžela, do níž, nepopírám, je vloženo trochu černého humoru (udusí se při večeři na líbánkách), začne pátrat, kým je záhadný strýc. Doufá, že právě jeho život poodkryje i její historii. Všechno, do čeho se oblékáme, se pojí s maskami, které si v životě nasazujeme, a proto jsou šaty hlavním motivem celého příběhu. Problém není to, že Grantová používá věc dobře známou, ale že tak činí bez větší nápaditosti – vystrašení Vivienini rodiče se oblékají nenápadně, zatímco strýc Sándor má pochopitelně šatník excentrika. Tím se dostáváme k hlavní slabině románu: je předvídatelný, což by snad nevadilo za předpokladu, že by měl jiné přednosti. Bohužel ve chvíli, kdy se Grantová pokusí vyprávění nějak ozvláštnit, jazyk i obraznost sklouzávají do kýčovité umělosti: „Většinou jsme se jen tak povalovali v posteli a pozorovali jeho rybičky s očima jako puntíky.“ A vět tohoto typu je v románu až příliš, než aby se to dalo přehlédnout.
Barbora Čiháková
Isaac Bashevis Singer
Hlupák Gimpl a jiné povídky
Přeložili Antonín Přidal a Radka Šmahelová
Argo 2011, 156 s.
Dílo Isaaka Bashevise Singera (1902–1991), amerického prozaika píšícího v jidiš, vydává Argo systematicky. Titulní text z nové knihy je pro jeho tvorbu zásadní, neboť jím vstoupil do širšího čtenářského povědomí (povídku poprvé otiskl Partisan Review v roce 1953 v překladu Saula Bellowa). Autor nás provází světem židovských osad, které spoluvytvářely kolorit střední a východní Evropy ještě na začátku dvacátého století. Nalézáme zde postavy ze židovského folkloru (prosťáček, požehnaný žebrák, rabín či dohazovač) i motivy z démonologie. Vypravěčem tří z jedenácti povídek je přímo chtonická bytost, jejímž cílem je škodit lidem. Věčným Singerovým tématem jsou otázky bytí, plného nástrah a pokušení, jeho metafyzických přesahů a způsobů vyrovnávání se s překážkami. Život je vnímán prizmatem chasidského světonázoru, jehož ústředním pojmem je radost. Skazová forma vyprávění může vzbuzovat dojem stylizace do lidového vypravěče, kterého charakterizuje spontánnost a odpovídající míra (ne)důvěryhodnosti. Podobně jako radost či humor je víra činitelem pomáhajícím vyrovnat se s absurditou světa, válkami, emigrací, bídou, nemocemi nebo smrtí. V povídce Radost se tak setkáváme s rabínem, procházejícím krizí víry, a zda věřit či nevěřit, řeší také Gimpl: „K čemu je nedůvěra? Dnes nevěříš své ženě a zítra ti nebude dost dobrý Bůh.“ Důvěryhodné se splétá s vymyšleným, reálné s fantaskním, tragické s groteskním, vznešené s pokleslým, ctnostné s neřestným, den s nocí a dobro se zlem, čímž autor vytváří zvláštní, mihotavý odraz mimoliterárního světa.
Alexej Sevruk
Colum McCann
Co svět světem stojí
Přeložila Barbora Punge Puchalská
Odeon 2011, 390 s.
V loňském roce vyšly v Odeonu hned dva romány irského prozaika a novináře Columa McCanna: Zoli (2006) a Co svět světem stojí (2009). McCann, původem z Dublinu, ale od roku 1994 žijící v New Yorku, se v obou zaměřil na historické osobnosti, avšak stvořil příběhy, jež jsou především zdařile zbudovanou fikcí. Zoli na osudech mladé básnířky líčí osudy středoevropských Romů, jejich postavení během války i v padesátých letech na úsvitu totality. Vyprávění plyne rychle, jako by se snažilo pronásledovaným pomoci k útěku, McCann střídá osobní a neosobní perspektivu, čímž neustále zdůrazňuje prostor mezi hodnocením Romů zvnějšku (představovaný především zástupci byrokracie a policie) a hlubokými prožitky protagonistky.
Druhý román byl inspirován „největším uměleckým zločinem století“, jenž se odehrál 7. 8. 1974 mezi budovami Světového obchodního centra. Philippe Petit přešel, přeběhl, přetančil osmkrát po laně mezi oběma věžemi, než ho policie zatkla. Impulsem k románu byla však druhotně i tragédie 9/11, po níž se však událost s provazochodcem opět otevřela. McCann sám uvádí, že se inspiroval Petitovými memoáry Dotknout se oblaků (2002), dalším svědectvím je dokument Jamese Marche Muž na laně (2008). V románu Co svět světem stojí však ono lano slouží pouze jako spojovací článek mezi životy hrdinů. Nikdo z nich ho přímo neviděl (až na ženu, jež však líčí zážitek po telefonu jedné z postav) a je možné, že při složitosti jejich osudů by je ani tolik nefascinoval. Perspektiva Philippa Petita je jen jednou z mnoha a mezi smutkem ostatních hrdinů působí jeho nadšení a sebekontrola až nemístně. Protože právě sebekontrolu všichni protagonisté zoufale hledají. Stejně jako je New York zobrazován jako změť nesourodých čtvrtí (od luxusních bytů na Park Avenue po sever v Bronxu, kde se promenují prostitutky v neonových plavkách), zvuků a pachů, tak jsou vypravěčské linie jednotlivých hrdinů odlišeny i na základních rovinách dialektu a slovní zásoby. Příběhy, jež líčí, se postupem času předvídatelně spojí, což ale není naštěstí pointou románu. Mnohem působivější je totiž v pravém slova smyslu bachtinovské různořečí, jež vypovídá na mnoho způsobů o smutku, jehož překonání je obtížnější než Petitův akrobatický kousek.
Irský katolický kněz Corrigan, pomáhající těm nejpotřebnějším, jeho bratr, milenka, postarší manželé, již přišli ve válce o syna, matka prostitutky Jazzlyn, závislé na heroinu, mladá umělkyně Lara, jejíž manžel způsobil smrtelnou nehodu, ti všichni se v podstatě snaží ospravedlnit, pochopit vlastní osud a utrpení, které postihlo jejich blízké. Původcem nebyly teroristické útoky, ale postoj, který protagonisté k životu zaujímají, je podobný profilům přeživších. Vzpomínají na detaily životů mrtvých, a přitom neustále pochybují nad opodstatněním těch svých, protože „někdy musíte vyjet až do posledního patra, abyste zjistili, jak se minulost podepsala na přítomnosti“.
Anna Vondřichová
Hergé
Tintin a Alf-Art
Přeložila Kateřina Vinšová
Albatros 2011, 62 s.
Publikováním rozpracovaného scénáře nedokončeného, dvacátého čtvrtého dílu Tintina završilo nakladatelství Albatros jeden z největších dosavadních komiksových počinů u nás. Tintin a Alf-Art je především sběratelskou záležitostí, kresba je jen lehce načrtnuta (pouze první tři stránky jsou v takovém stadiu, že by se daly po promazání nadbytečných tahů a kolorování vydat), k tomu se po straně vine překlad textu v bublinách. Katalogizátorům v Městské knihovně Praha dokonce přišel tento svazek tak nekomiksový, že ho zařadili do sekce umění (nebo to bylo kvůli slovíčku Art v názvu?), kde ho bude hledat asi málokdo. Nicméně pro všechny fanoušky tintinovské série, která postupem času vyzrála až ke skvostům, jako jsou třeba Šperky madam Castafiore, bude tento díl poutavým zasvěcením do způsobu, jakým Hergé na jednotlivých dobrodružstvích pracoval. Napínavý je ale i samotný děj posledního příběhu, v němž se Tintin utkává s podvodníkem, který se tváří trochu jako umělec a trochu jako esoterik. Poslední políčko komiksu vydává Tintina do rukou padouchů a v dalších nalezených náčrtcích můžeme sledovat autora přemítajícího, jak ho z této situace vysekat. Je zde ale zpřístupněn i proces hledání námětu pro celé dobrodružství a rozpracovávání jednotlivých postav. Právě skvěle vyvedené postavy, jako jsou věčně opilý kapitán Haddock nebo nedoslýchavý vědec Hluchavka, jenž neustále komolí význam jednotlivých slov a vět, jsou totiž důvodem, proč se do čtení Tintinových dobrodružství s radostí pouštět.
Jiří G. Růžička
Yveta Shanfeldová
Nahmatávání dna
Nakladatelství Dalibor Malina 2012, 67 s.
Tenké knížky jsou nejlepší. Obsahují především zhuštěné podstatné skutečnosti a vejdou se do kapsy. V případě poezie se dokonce jedná o literární extrakty dějů a emocí, které jsou jinými způsoby nedostupné. Sbírka básní Yvety Shanfeldové Nahmatávání dna má ještě jednu přednost – obsahuje patafyzickou obrazárnu pěti kreseb Petry Killarové na obálce vně i uvnitř, takže čtenář občerstven umělecky podvakrát směle povznáší ducha svého k dalším nimbům. Básně Yvety Shanfeldové jsou skládány na pomezí příběhu a lyrického civilismu, děje se v nich domov, prostupovaný kosmem, lijáky a vichřicemi, oslavou i tajemstvím na vlnách světel a nocí. Instituce vnucuje člověku řád – ale člověku nakonec stejně vládne přírodní neřád, protože „duch vane, kudy chce“. Kupříkladu zvyklost, že se na ulici neštěká, obvykle dodržují lidé, nikoli však jejich nejlepší přátelé – psi. S podobnou obvyklostí lidé na stromech nezpívají, zpěvné ptactvo však ano. Nic však nebrání občas zvyklost opomenout a štěknout si na ulici anebo zapět ve větvích: proč by mělo být zvláštní vyhrazeno pouze divadelnímu jevišti? Yveta Shanfeldová tuto mez obligátně překračuje: básnířka se stává živlem, objektivem nebo dějem. Báseň se tím stává uměleckou formou k realizaci umění v životě. Někdy bývá lépe školu nedostudovat, aby hřivna nezůstala nazmar.
Vít Kremlička
Frederick Forsyth
Příběh Biafry
Přeložil Michal Prokop
Knižní klub 2012, 296 s.
Politologicky reportážní analýza války v Biafře na sklonku 60. let z pera Fredericka Forsytha přináší celistvý přehled jednoho z určujících konfliktů v postkoloniální Africe a dokládá, že budoucí slavný romanopisec byl nejdříve rozhněvaným a brilantním válečným reportérem. „Vyhladovění je legitimní válečná zbraň a my rozhodně máme v úmyslu využít ji proti povstalcům,“ prohlásil na mírových jednáních o Biafře roku 1969 jistý nigerijský generál. Jedná se o zbraň nechutně účinnou, protože se týká pouze žen, bezbranných, slabých a dětí – během dvouapůlroční války zahynulo přes milion civilistů. Tři dni takové války mají cenu roku a půl humanitární pomoci – potom se daňoví poplatníci diví! Ve Forsythově knize se objevují pozoruhodné koincidence, naznačující, že válka byla v zájmu globálních obchodníků se zbraněmi, mezi nimiž hrál prim Sovětský svaz se svým exportem revoluce, ropné koncerny a liknavě zúčastněné vlády. Uvážíme-li, jak tvůrčí schopnosti lidí Afriky jsou drceny válečnými konflikty a pandemiemi, čemu se divit? Pozornost zasluhuje i synchronie lokálních válek oněch let (izraelsko-arabská válka, intervence v ČSSR) a perioda odpovídající průměrnému věku Afričanů v rovníkovém zeměpásu. Pro fanoušky armádní techniky znamená Forsythova práce přehled nasazení válečných strojů: za zmínku stojí staré dobré Dakoty DC-3, MFI-9, B-25, Il-28, MiG 15, 17 a 19, T-6 Harvard, C-130 Hercules, Buccaneer, Dornier aj.
Vít Kremlička
Vittorio Giardino
Jonáš Fink Dětství. Komiksový román ze stalinistické Prahy
Přeložili Jiří Žák a Katrin Kroutilová
XYZ 2011, nestr.
Autor tohoto dílka v předmluvě láká na „komiksový bildungsroman“, jejž označuje adjektivem „ambiciózní“. Přehnaně ambiciózní se ale po přečtení jeví hlavně jeho vlastní charakteristika knížky, která není románem, ani pozoruhodnou výpovědí „ze stalinistické Prahy“. Příběh židovského chlapce Jonáše Finka, jehož otec se stane obětí monstrprocesů 50. let, je daleko spíše odfláknutá modelová rodinná kasuistika, která se snaží skrze schematický popis utrpení postihnout ducha doby. Hra s bolestí je to ale navýsost instrumentální a zavání agitkou, která by v černobílém vidění skutečnosti mohla směle konkurovat propagandě stalinistické. Dojde i na nezbytnou idealizací Rakouska-Uherska. Jinak se ale komiks historii raději vyhýbá a sází především na emoce. Záslužná snaha oživit „paměť trýzně“ se docela míjí účinkem. Je totiž zoufale křečovitá a nepracuje takřka vůbec s žádným rámováním. Stoupenci režimu jsou bez výjimky vykresleni jako padouši, což se odráží i ve zpracování obličejů, a z členů postižené rodiny zase dýchá jen noblesa, vědoucí nadhled a dobrota. Všechno do sebe pěkně zapadá, ale evokaci hrůzy popisované doby by pomohlo, kdyby to nebylo tak strnule definiční. Jednolitý obraz, který má ve všem jasno, už nepotřebuje ani zdůvodňovat. První díl ztuhlého příběhu snad ožívá jen ve chvíli, kdy líčí první sexuální zážitek teprve třináctiletého Jonáše s postarší dámou, a na chvíli budí dojem, že hlavní hrdina je skutečně z masa a kostí.
Lukáš Rychetský
Paul Davies
Podivné ticho
Přeložil Martin Žofka
Argo/Dokořán 2011, 248 s.
Název knihy odkazuje ke skutečnosti, že nedokážeme zachytit žádné signály mimozemských civilizací. Proč? Neexistují? Nejsme pro ně zajímaví? Nebo jen špatně hledáme? Drakeova rovnice, která se snaží tyto otázky uchopit exaktně, je jedním z nejpodivuhodnějších matematických vztahů. Snaží se o odhad pravděpodobnosti, že kromě nás existuje ve vesmíru ještě nějaká další civilizace. Fakticky jsou ovšem všechny veličiny v této rovnici neznámé (Jaká je pravděpodobnost vzniku života na planetě podobné Zemi? Jaká je pravděpodobnost, že u hvězd existují planety jako Země? atd.). To nezní zrovna jako nadějný začátek výpočtu. Pokud si ale připustíme, že jde především o spekulace – či dokonce hru –, a nebudeme se brát příliš vážně, pak jsou úvahy o mimozemských civilizacích tématem rozhodně fascinujícím. Kniha se pokouší systematicky mapovat, jaké přístupy přitom můžeme použít – „naslouchání signálům“ (známý projekt SETI) je opravdu jen jednou z možností. Autor je fyzik a astrobiolog, neočekávejte tedy úvahy o tom, zda mimozemšťané asistovali při stavbě pyramid. Nicméně vyspělé civilizace bychom teoreticky mohli detekovat třeba podle toho, že v našem okolí oproti očekávání něco chybí (těžba surovin), nebo naopak přebývá (odpad). A nemohl by třeba být mimozemský život přítomný i zde na Zemi? (Opět střízlivě: autor nemá na mysli tajné agenty, ale bakterie z meteoritů.)
Pavel Houser
Guy Delisle
Barma
Přeložila Kateřina Reinischová
BB art 2011, 270 s.
Barma ovládaná vojenskou juntou sice v poslední době udělala krůček k demokracii, díky tomuto komiksovému cestopisu však vidíme, že tak lehké to nebude. Delisle popisuje rok života, který zde strávil jako manžel ženy pracující pro organizaci Lékaři bez hranic. Podobně jako v předchozích knihách je i tady předností autorův civilní přístup, otevřenost a smysl pro detail. Všímá si elektrických zásuvek, které jsou s různými blikátky a zároveň velkými vstupy dokonalým lákadlem pro prsty jeho malého syna, nebo uniforem, které mají náprsní kapsy umístěny až někde na břichu – hruď totiž musí být volná pro vojenská vyznamenání. V zemi, kde se střídá horko, vedro a déšť, potkává sousedy, kteří při teplotě 26 stupňů Celsia nosí kulicha. Kupuje si počítač, jejž platí bankovkami, jejichž hodnota je tak malá, že jich potřebujete několik stohů (a pokladníci je pak dlouho přepočítávají). Vzhledem ke své profesi dokonale ovládá obrazovou zkratku, takže se čtenář i v úsporné kresbě bezpečně orientuje. Barma je tak rozhodně vrcholem dosavadní Delisleovy komiksově-cestopisné tvorby, ale bohužel tu trochu skřípe překlad. Neobratně třeba působí převzetí anglického pojmu „expatové“, jenž označuje zaměstnance, kteří dočasně pracují v zahraničí, tedy jakési emigranty. Pokud máte po posledních politických kauzách pocit, že žijeme až příliš na východě, po přečtení Barmy zjistíte, že se dá žít i o hodně dál. Třeba tam, kde ze dvou poskytovatelů internetu je jeden ministrem a druhý jeho synem.
Jiří G. Růžička