Love and Bruises
Režie Lou Ye, Francie, 2011, 105 min.
Premiéra v ČR 5. 4. 2012
Leckterý asijský tvůrce, který se na domácí půdě musí potýkat s cenzurou, se při nabytí svobody v podobě francouzské produkce propadá do stavu jakési paralýzy. Náhlá volnost jako by měla destruktivní vliv na tvůrčí uměřenost a tematické zacílení. I v případě oblíbence prestižního canneského festivalu Lou Ye sice stále zůstává uhrančivý styl, ale pozorovatelská repetitivnost a všednodennost tentokrát nejdou ruku v ruce se scenáristickou bravurou a dramaturgickou důsledností. Už od prvních scén sice sledujeme fascinující kameru, která se chaoticky pohybuje v bezprostřední blízkosti protagonistů a svými záchvěvy zračí i vnitřní naladění hrdinů, s postupným rozvíjením soukolí zničujících vztahů a spalujících vášní – na hraně touhy a lásky, potěchy a masochismu – však stále více platí, že veškeré počínání lze redukovat jen na příslovečné „život je takovej a jinej nebude“. Čínská intelektuálka se zaplete v Paříži s alžírským mladíkem dělnické profese a živočišnost jejich zničujícího vztahu překonává všechny rozdíly. Přestože se daří vyobrazit Paříž syrově, samotní protagonisté by mohli pocházet odkudkoli, jediným určujícím faktem je totiž intelektuální propast a zřejmě i to, že hrubému alžírskému přístupu k sexu mohou určité typy žen bezmezně podlehnout. Sexuální i politická otevřenost sice patří do tradiční výbavy doma nepohodlného režiséra, té první je však až příliš a ta druhá apeluje spíš na čínské cenzory než na diváky.
Tomáš Stejskal
Máme papeže!
Habemus papam
Režie Nanni Moretti, Itálie, 2011, 104 min.
Premiéra v ČR 5. 4. 2012
V novince někdejšího crazy komika, dnes spíše blahosklonného humanisty Nanniho Morettiho nakonec nejde ani tak o střet Freuda a Ježíše, jak by námět filmu sliboval. Spíše se tu rozehrává konfrontace režisérovy poněkud křečovité karikatury Vatikánu a uměřeně melodramatického příběhu soustředěného kolem osoby více než osmdesátiletého Michela Piccoliho. Výchozí premisa o psychoanalytikovi tajně přivolaném do Vatikánu, aby vyšetřil čerstvě zvoleného papeže, který prodělal psychické zhroucení, se ve filmu velmi brzy roztříští do dvou paralelních rovin. Přitom jediná scéna, kde je lékař za přítomnosti církevních špiček přímo konfrontován s novým papežem, patří k nejpůsobivějším pasážím díla. Jakmile snímek nechá papeže prchnout do vatikánských ulic, zatímco psychoanalytik musí zůstat v Sixtinské kapli, kde volba proběhla, ztrácí film soudržnost. Křiklavé popichování církevního konzervativismu v sérii skečů, kde kardinálové hrají volejbal a snaží se přesvědčit veřejnost, že s novým papežem je vše v pořádku, často zavání až příliš naivním pohledem přesvědčeného ateisty na církevní zvyklosti. Mnohem důkladnější rozviklání papežského stolce předvádí linie ovládaná Piccoliho subtilním herectvím. Neokázale a věcně působí i závěrečná pointa filmu, která zazní rovněž z Piccoliho úst a konečně postaví katolický tyjátr před skutečné dilema.
Antonín Tesař
S ledovým klidem
The Cold Light of Day
Režie Mabrouk El Mechri, USA, 2012, 93 min.
Premiéra v ČR 12. 4. 2012
Mladý byznysmen Will v podání Henryho Cavilla přijíždí do Španělska na dovolenou za rodiči. O rodinné idylce se rozhodně nedá mluvit, s otcem Martinem, kterého hraje Bruce Willis, si stále příliš nerozumí, nadcházející plavba však nabere zcela jiný směr. Will nalézá loď prázdnou, rodina je unesena a z otce se vyklube agent CIA. Záhadní cizinci žádají tajemný kufřík, jinak se rodina nedožije příštích 24 hodin. Dokáže pomoci bývalá otcova kolegyně, ztvárněná Sigourney Weaverovou, anebo je to právě ona, kdo za celým komplotem stojí? Béčková zápletka si přímo říká o podvratné ztvárnění, s nímž přišel režisér Mabrouk El Mechri již v minulém snímku JCVD, v němž si umně pohrával s postavou herce Jean-Clauda Van Damma. Poslední film stál do velké míry na nostalgii po osmdesátkách. Nový snímek pak mohl být reimaginací klasického příběhu o zprvu nechápajícím muži, který se dostává do středu zpravodajských her. Podmiňovací způsob je zcela na místě – zdá se, že režisér toužil natočit žánrový snímek se všemi jeho klišé, naneštěstí však s nimi dále nepracuje. Hlavní hrdina se tak mechanicky posouvá od jedné honičky ke druhé, šílící auta se honí po Madridu a divák má dost času sledovat logické lapsy v ději. S ledovým klidem obsahuje několik příjemných momentů, avšak jako celek se zcela utápí v hollywoodském standardu, v němž není místo pro jakékoli inovace.
Petr Hamšík
Yanagi Duo
Clinamen
Unusual Records 2012
Neidiomatická improvizace v sobě jako každá hudební oblast skrývá specifická nebezpečí. Ačkoli je ze své podstaty otevřená jakémukoli přístupu, často se stává, že některé nahrávky znějí téměř totožně, zvláště pokud jde o jejich průběh a způsob komunikace, který je určuje. Na škodu bývá například zbytečně velký důraz na hladkost souhry a také přílišný minimalismus, který někdy hraničí s obyčejným přizdisráčstvím. Možná stačí vzdát se představy volné improvizace coby svobodného prostoru, kde je vše dovoleno, a připustit si, že jde o oblast, v které také fungují přednastavené hranice – stejně jako v kterémkoli jiném žánru či scéně. Výjimečné nahrávky se pak poznají především podle toho, že tyto hranice dokážou narušit a znovudefinovat. Rozhodující nebývá, kdo na co a jak hraje, ani není příliš důležité, zda jsou jeho postupy originální či převzaté. Hlavní otázka nakonec zní: nakolik se hráčům podařilo žánrové hranice a limity zahalit do magie okamžiku? V ideálním případě tak lze dosáhnout bodu, v kterém posluchač přestává jakékoli hranice vnímat. Dva koncertní tracky Yanagi Dua, které tvoří hráč na dechové nástroje a vibrující reprosoustavu Petr Vrba a korejský improvizátor Ryu Hankil obsluhující psací stroj a „strojky“, tuto schopnost v některých svých okamžicích mají. Na deskripci není prostor ani chuť, úplně postačí výzva ke sledování nového pražského „neobvyklého vydavatelství“. První titul dává svým obsahem i vzhledem tušit, že je na co se těšit.
k!amm
Dean Blunt & Inga Copeland
Black Is Beautiful
Hyperdub 2012
Label Hyperdub Stevea Goodmana, známého pod jménem Kode 9, odstartoval na taneční scéně boom rozličných dubových mutací. Album Black Is Beautiful dua Dean Blunt a Inga Copelandová, kteří vystupují také pod názvem Hype Williams, dokládá Goodmanovu nechuť k procházení již jednou vyšlapanými cestami. Projekt, jehož název odkazuje k režisérovi videoklipů rapových a r’n’b hvězd, například 2Pac nebo TLC, Haroldu Hype Williamsovi, rozhodně návštěvníky klubů k tanečnímu transu nedožene. Deska by snad mohla oslovit spíše fanoušky zlaté éry trip hopu, kteří se dalším vývojem britské scény odmítají zabývat. Ti by se tak nyní mohli velkým skokem vrátit zpátky do centra hudebního dění, přestože právě ona časová propast je pro duo Hype Williams tím nejdůležitějším. Charismatický vokál Ingy Copelandové má mnohem složitější úkol než pouhé plynutí na vlnách unyle repetitivního triphopového rytmu. Na desce zpívá na pozadí melancholického popu, zachumlaných dubových miniatur i nedobroušeného juke house – proměnám navzdory je její hlas tím, co drží desku pohromadě. Výrazná basová linka tvoří u většiny skladeb základ, jímž se proplétají vysoké tóny kláves a ruchy syntezátorů. Mlhový opar zvuku, jímž byly zahaleny předchozí nahrávky, se sice na Black Is Beautiful zcela nerozpouští, na albu ovšem zřetelně vystupují především nápadité melodie, jež byly dříve pečlivě skryty. Slitina všemožných variací „černošské“ hudby je opravdu krásná, aniž by Hype Williams jakkoli slevili ze svého radikálního výrazu.
Jan Bělíček
Chicago Underground Duo
Age of Energy
Nothern Spy 2012
Trumpetista Rob Mazurek je na americké scéně moderního jazzu a elektroakustické improvizace velmi aktivní a provozuje řadu paralelně fungujících projektů. Jedním z nich je právě Chicago Underground Duo, jež s bubeníkem Chadem Taylorem založili už před patnácti lety a které si letos připisuje již šestou položku do diskografie – poprvé jinde než na značce Thrill Jockey. Mazurek s Taylorem si během let vytvořili osobitý projev, aniž by nějak radikálně vybočovali z běžného arzenálu výrazových prostředků současnosti: tyto dvě silné tvůrčí osobnosti si našly svou polohu v kombinaci kornetových improvizací a jazzově rozdivočelých groovů doplněných plochami či sekvencemi z analogové elektroniky. Navíc je tu, jako obvykle, Taylorova tradiční africká mbira. Nahrávka je tedy především dalším setkáním se zkušenými hudebníky, kteří mírnou evolucí svých dosavadních postupů vytvořili opět velmi příjemnou desku. Otevírá ji na toto duo nezvykle dlouhý, téměř dvacetiminutový track Winds Sweeping Pines, který je však rozčleněn na několik autonomních částí, rozvíjejících se od vrstvené elektronické plochy přes takřka freejazzovou improvizaci až k důraznému závěru, postavenému na rozevlátém beatu a ostinátním basovém groovu analogového syntezátoru. Přestože tato skladba vystihuje většinu poloh použitých na zbytku desky, další zkoumání možností komunikace obou akustických nástrojů, znících nad nekompromisně jednoduchými smyčkami či sympaticky zrnitými zvukovými plochami, přináší mnoho dobrodružství.
Jan Faix