Jelena Rževská
Zápisky válečné tlumočnice
Přeložil Libor Dvořák
Paseka 2012, 366 s.
Že o válce se píše těžko, není žádná novinka. Jelena Rževská, jež se narodila v židovské běloruské rodině a od roku 1941 pracovala v jednotce SMERŠ (Smerť špionam), se válku snaží zachytit propojováním autentických osobních záznamů z tehdejší doby, ukázek z oficiálních dokumentů i zápisků samotného Goebbelse a mnoha dalších osobností obou stran konfliktu. Z odstupu její pozici reflektují rozhovory s maršálem Žukovem a vnučkou Ljubou. Sama o sobě tvrdí, že je spisovatelka, nicméně dílo nikdy neopustí dokumentární rovinu a události jsou líčeny do nejmenšího detailu – včetně vyšetřování Hitlerovy smrti, ale i každodenních útrap vojáků. Jako celek však kniha působí poněkud chaoticky. Tento dojem podporuje i autorkou vyzdvihovaná snaha ukazovat věci z perspektiv obou soupeřů či několika zainteresovaných aktérů. Význam tolik ceněných archivních dokumentů (jejichž postupné odtajňování nakonec zapříčinilo, že kniha byla od roku 1991 neustále revidována a vydána až před pěti lety) v záplavě dalších svědectví až skoro mizí, neboť schází jakékoli hodnocení či tvůrčí práce s daty. Rževská tvrdí, že „pravda lidského charakteru, obrazů doby a událostí je obsažnější, mnohoznačnější a jaksi důkladnější než jen prostá fakta. Pravda – to je dílo duše a talentu.“ Bohužel, právě ona duše zde chybí a talent při použité metodě těžko odhalit.
Anna Vondřichová
Jo Nesbø
Spasitel
Přeložila Kateřina Krištůfková
Kniha Zlín 2011, 400 s.
Vítejte v norské představě pekla. Chorvatský nájemný vrah, jehož pohnutky a povahu živí temná válečná minulost. Prochladlí mladíčci závislí na heroinu a jejich trpící rodiče. Zvrácenost v řadách Armády spásy. A k tomu alkoholová závislost a korupce uvnitř policejního sboru v Oslu. Až je to trochu k nevíře, co všechno shnilého se v sociálním státě děje. A právě tím další detektivní bestseller norského autora trpí. Rychlý spád vyprávění i charisma protagonisty, komisaře Harryho Holea, bojují s překombinovaností zápletek (bývala by stačila jedna), změnami časoprostoru i podezřením z exploatace (pasáže „osvětlující“ znásilnění opravdu připomínají příručky pro náctileté dívky). Působivě vykreslená norská zima, nejtužší za dvacet let, se střídá s retrospektivami z dětského tábora, zdivočelého Záhřebu, obrazy ze současného Balkánu nebo prostředí bohatých obchodnických klanů a čtenář tak leckdy zapomíná na samotný zločin. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby takové digrese otevíraly určité téma, jednoduše kdyby měly smysl. Takhle je však člověk zahlcen natolik, že sice přemítá nad možným rozluštěním, ale čte už spíše jen ze setrvačnosti, protože to jde tak snadno. Po poslední stránce si však hlavně pamatuje, co všechno lze podniknout se silným vysavačem, adjektivum „osloský“ a tikající hodinky drsného Harryho.
Jan Švestka
Rjú Murakami
Nekonečná, téměř průzračná modř
Přeložil Jan Levora
Argo 2011, 131 s.
V částečně autobiografickém debutu Rjú Murakamiho lze vidět v odhalené podobě základy specifické obraznosti i postupů jeho dalších próz, přestože kniha ještě nevyniká takovou formální vytříbeností. Zatímco oba přeložené romány V polévce misó a Čáry kloubily osobitý přístup k naraci s drsnými žánrovými prvky z oblasti krimi či thrilleru a v pozadí byla čitelná kritika japonské společnosti, debut na první pohled vypadá jako prostý, byť atmosférický záznam feťácké zkušenosti. V kontextu japonské prózy sedmdesátých let však novela představovala zjevení a prestižní Akutagawovu cenu nedostala jen díky nezvyklé otevřenosti. Erotické scény a popisy drogových raušů spojuje halucinační obraznost a projevují se tu filmem inspirované vypravěčské postupy, které později Murakami rozpracovává (sám ostatně několik svých knih zfilmoval a knižní debut byl i jeho prvotinou režijní). „Můj odraz na obrazovce a japonští vojáci zpívající kdesi za mnou se v mém vědomí překrývaly. A černé body, ze kterých se skládaly ty vzájemně se překrývající obrazy, černé body shlukující se v plující obrazy se mi plazily v zástupech do hlavy jako bezpočet housenek hemžících se na broskvoních.“ Ve fragmentárním příběhu náctiletých flákačů a narkomanů se však nezračí jen vyšinutost a beznaděj protagonistů, situovaností do blízkosti americké vojenské základny kniha mezi řádky komentuje i dobovou společensko-politickou situaci v zemi. Je příznačné, že nejzvrhlejší scéna popisuje právě hrátky s americkými vojáky.
Tomáš Stejskal
Jiří Pejla, Pavel Falátek
Žalmúzie
Imago et Verbum 2011, 139 s.
Hezká kniha – listuji básnickou sbírkou Žalmúzie Jiřího Pejla s grafikami Pavla Falátka. Vejde se do kapsy, tašky, čundrácké úesky. Po tomto doporučení můžeme doufat: proč autor přidal kralické otisky Knihy žalmů v počtu třiceti tří? Mormon? Mračte prominout – ale umění skladby poezie předcházelo náboženskému textu o pěknou řádku let! Málem bych tu strakamakatinu mrsknul do koše a nevzdych ani, že se ale jedná o verše, tak zčerstva: oba autoři jsou členové protestantského sboru v Plzni a pálí nám to do hlavy natvrdo; což o to nic, ale proč ta biblická berla? Nešidíte vy nás trochu? Mezi apoštoly nebylo básníků. Když vzpoura, tak vzpoura! Je to echo? Krucinálfagot, říkám si, tady je na něco zaděláno, chybí jen krůček a je to. Nechce se mi od té knihy, že z poctivého fládru. Proč tak špačkuji: má příliš stran Žalmúzie. Že by se ji nevyplatilo vydat jinak? Mrkněte se na první vydání klasiků poezie: sešitky o pár arších, počet básní o málo víc než nocí v měsíci, grafiky, v knihovně to ani není vidět – a hle! Jo, je hezká pro ty, kdo nehledí na povrch. Ještě aspekt polymúzický: od Plzně na západ bylo působiště skladatele J. S. Bacha. Zda odtud vítr vane? Aparáty chybějí, zbývá se dohadovat – ale zajisté sbírku Žalmúzie dobře mít na paměti, jak by tam bylo uloženo cosi, k dnešku co ještě mlčeno.
Vít Kremlička
Ramón Gómez de la Serna
100 gregerií v obrazech
Přeložil Josef Forbelský
Baobab 2011, 108 s.
„Gregerie je smělost definovat to, co definovat nelze, lapit to pomíjivé…“ napsal o svém experimentálním žánru, jenž se poprvé objevuje kolem roku 1910, Ramón Gómez de la Serna, madridský skandalista, vášnivý obhájce avantgardní hry a jedna z nejvýraznějších osobností španělské literatury 20. století. Český čtenář má možnost vychutnávat jeho hravé gregerie v podařeném českém překladu Josefa Forbelského již počtvrté. V čem je poslední vydání výjimečné? Titul, který ilustroval César Fernández Arias, venezuelský malíř, sochař a kreslíř usazený v Madridu, převzal Baobab od španělského nakladatelství Media Vaca. Na první pohled možná kacířské spojení spisovatele meziválečné avantgardy se současným výtvarníkem se ukázalo jako šťastný a jiskřivý dialog „v červené, černé a žluté“. Ariasovy ilustrace literární dílka ještě více „gregerizují“ a zároveň aktualizují.
Jejich poetika, v níž hlavní roli hrají metafora, absurdní humor a groteska, působí i dnes neobyčejně svěže a neotřele: „Není důležité mít, či nemít mikroby, ale mít je, nebo nemít vycvičené.“ Nebo: „Golf: hra pro zbohatlé krysy.“ V gregeriích se předměty personifikují a poetizují: „Mýdlo ve vaně je ryba, která se loví nejobtížněji.“ Naopak osoby jsou zpředmětňovány: „Když při cyklistických závodech někoho porazí peloton závodníků a přejede po něm, je z něho rovnoběžnostěn.“
Je třeba pozorovat svět z jiného úhlu a pátrat po tom, co se skrývá za každodenní existencí, jelikož „malé věci mají hodnotu velkých“, tvrdí Serna. Je-li esencí daného žánru spontánní výtrysk imaginace vznikající z bezprostředního dojmu, ilustrace odhalují, že mnoho kousků vzniklo na základě vizuálních asociací: „Srdce je malá zaťatá pěst, která boxuje v naší hrudi“, „Sandál je náhubek nohou“, „Buddha je bůh, který nedbal na životosprávu“ nebo „Žena se dívá na slona, jako by ho chtěla vyžehlit“. Arias se při výtvarné interpretaci nechává inspirovat graffiti – vizuálním jazykem street artu, a tím jako by přijal Sernovo vybídnutí, aby umělci vyšli na ulici a psali gregerie „na veřejné lavice, na zábradlí mostů, na kavárenské stolky“.
Poetika obou tvůrců spolu zvláštně souzní, třebaže je od sebe dělí jedno století. Výrazné černé obrysové linie, postavy, zvířata i předměty redukované na vizuální znak odkazují také ke komiksu nebo k postavám indiánů zobrazovaným z profilu v předkolumbovských kodexech (např. barokní gregerie Smrt je beznosý spánek se v podání ilustrátora stává rozpustile mexickou). Umělec 21. století tak reaguje na Sernovy avantgardní výzvy k poetickému sblížení umění se všedním životem. A třebaže se nakladatelství Baobab obrací především k dětským čtenářům, gregerie v originální grafické podobě rozhodně zaujmou i ty dospělé.
Marcela Vrzalová-Hejsková
Lynne Jonell
Koho krysák kousne
Přeložila Olga Turečková
Albatros 2011, 334 s.
Za téměř onomatopoickým názvem se asi málokterý čtenář odváží vypravit. Příběh, respektive jeho nosný motiv, je poměrně originální. Je to ale slušivý rám kolem vyšisovaného plátna. Hraje se tu totiž na dobovou notu – téma uspěchaného života, ztráty hodnot a odcizení. Nezábavně podaná výchovná funkce se dá prominout, ale ramena stažená i tam, kde je více prostoru (ve slovní zásobě, stylistice, vedlejších motivech), jsou zastrašující. Málokdo bude chtít číst nebo poslouchat neúnavnou tirádu o dospělých problémech a „vtipné“ narážky na zdravý životní styl, podávané jazykem umíchaným výhradně z klišé. Přístupnost se zaměňuje s pohodlností. Přímočarost je jako podpěrka pro srozumitelný děj tuze vratká. Tam, kde chceme napjatě čekat, je vše okamžitě vysvětleno a nudné pasáže (chemické vzorce a pokusy, příliš hluboká psychologie) pokračují i po zaplnění celé strany. Již objasněné je navíc znovu poslušně opakováno – nikoli tematizováno. Autorka se nejspíš bála mizivé inteligence čtenářů, a proto každá nepodstatnost se musí rozvést. Jindy se ale zdařile zauzluje hned několik detailů a téměř dospělých narážek. Kdo vlastně bude chtít číst příběh, který nevěří sám sobě? Krysák se i přes pěknou výpravu bohužel opravdu nehodí jako první z přičichnutí k požitku četby – a dospělí příznivci neúspěšně vyzkouší několik věkových brýlí, než zjistí, že příčina je v knize samotné.
Miroslav Bárta
Agatha Christie
Třetí dívka
Přeložila Eva Ruxová
Knižní klub 2012, 240 s.
Obdivovatelé dokonalého černého kníru a okázalého francouzského, pardon, belgického šarmu si v novém překladu jistě přijdou na své. Poirotovy šedé buňky mozkové nás provedou pětadvaceti kapitolami až k závěrečné hromadné scéně a šokantnímu odhalení. Nutno říct, že cesta k němu je dosti trnitá – jak pro Belgičana, tak pro čtenáře. Poirotovi se otřese svět v základech poté, co přichází o dosud neochvějnou mantru, že každý ho přece zná. Dožije se totiž až tak šílené doby, jakou je éra květinových dětí, a „třetí dívka“ ho o jeho omylu nepříjemně přesvědčí. Avšak i zde nakonec jeho patetické věty dojdou uznání: „Zlo je všude kolem nás… Cítím vraždu. Nechci, aby to byla ta vaše.“ A Poirot si vydobude ostruhy i mezi pásky a hipíky. Nakolik jsou to ostruhy čtenářské, je trochu sporné. Musím uznat, že v některých vážně myšlených a napínavých pasážích se skutečně pobavíte. Na druhé straně místy irituje Poirotův přístup: jen si, čtenáři, tupě čti, jak si masíruju šedé buňky, já to na konci na tebe všechno vybalím. Příběh těží jen z toho, že si Poirot nechává sobecky věci pro sebe. Faktem nicméně je, že se tato detektivka u nás dočkala svého už třetího překladu. Do jaké míry se tyto překlady navzájem různí, ovšem nemůžeme posoudit, neboť z knihoven se Třetí dívka vypařila. Odpověď na otázku, proč se objevilo nové vydání, je bezelstně jednoduchá. Prostě a jasně: protože Agatha se pořád kupuje.
Tereza Šnellerová
Gérard Noiriel
Úvod do sociohistorie
Přeložil Pavel Sitek
Slon 2012, 146 s.
Aby se ještě posílilo zmatení v terminologii české sociální vědy, vstupuje do našeho jazyka vedle sociální historie a historické sociologie další pojem – sociohistorie. Letmý pohled do obsahu vyvolá dojem, že je to jen další úvod do problematiky fúzování dějin a sociologie. Všechny tři zmíněné proudy sociální vědy pracují více méně se stejnými autory, a tak se zde nabízí jen nový soubor interpretací klasiků tohoto vědeckého směřování (Weber, Bourdieu, Bloch, Geertz), již dříve v řadě knih zpracovaných. Noirielova příručka má však větší ambici než být jen pomocnou literaturou pro první orientaci na tomto poli bádání. Sociohistorie má představovat zvláštní sociálněvědní paradigma, na němž je patrná silná inspirace francouzským poststrukturalismem. Proto je také metoda dekonstrukce kolektivních entit – jimž starší historiografie nejednou přisuzovala substanciální povahu a činila z nich kolektivního aktéra dějin (proletariát) – autorovým klíčovým metodickým postupem. I když zachovává tradiční oddělování vědy a politiky, nijak neskrývá potřebu společenské angažovanosti: sociohistorik „naslouchá obavám přítomností“ a „snaží se je přetransformovat do vědeckých otázek“, zároveň však nesmí „používat vědu k tomu, aby ospravedlnil své vlastní názory“. Noirielova knížka je záslužná v tom, že otvírá čtenáři okno do prostředí soudobé francouzské sociální vědy. Za pozornost stojí také kultivovaný překlad Pavla Sitka.
Jakub Rákosník
Tullio Kezich
Federico Fellini. Život a filmy
Přeložila Eva Zaoralová
Nakladatelství Lidové noviny 2011, 424 s.
Objemná kniha Felliniho životopisu, napsaná jeho blízkým přítelem, si činí nárok zachytit téměř vše, co lze v profesním životě režiséra reflektovat. Překypuje jmény spolupracovníků, producentů, herců a hereček či přátel a inspirátorů. První čtvrtinu knihy zabírá popis Felliniho kariéry předtím, než se dostal k filmové režii. Slavný režisér byl původně nadaným kreslířem, výtvarníkem-amatérem a své nadání zprvu uplatňoval jako autor komiksů. Odtud už byl jen krok k řemeslu novináře a placeného autora čehokoli. Až jako scenárista se Fellini dostal k filmu. Vedle podrobného popisu, jak režisér tvořil své filmy, kniha pozoruhodně vykresluje atmosféru poválečné Itálie. Dnešního člověka by ani nenapadlo, s jakými problémy se Fellini musel potýkat ze strany katolické církve, komunistů, ale i italské vládnoucí společnosti, přestože ve všech vrstvách měl i své příznivce. Fellini nebyl pro své producenty jednoduchý partner. Vrcholem všech problémů byl dlouho slibovaný film Cesta G. Mastorny, který měl pojednávat o smrti a podsvětí, pohltil velké množství kapitálu a pověrčivý Fellini ho nakonec z iracionálních důvodů odmítl dokončit. Po nátlaku se pokusil film realizovat, ale fyzicky se zhroutil a na pokraji smrti se ocitl v nemocnici. Podobně iracionální znamení doprovázela i jeho pozdější cestu do Mexika, inspirovanou Carlosem Castanedou. I přes jednoznačně pozitivistický přístup tak kniha představuje Felliniho jako umělce, jehož talent a tvorba se brání rozumovému uchopení.
Kamila Míková
Roger Cooper
Rozsudek: trest smrti a deset let
Přeložil René Tesař
Knižní klub 2012, 270 s.
Dnešní svět poskytuje dostatek situací vpravdě kafkovských. V legendárním teheránském vězení Evin, kam jsou zavíráni odpůrcové nynějšího íránského režimu, strávil britský novinář Roger Cooper za mřížemi šest roků po vynesení opravdu zajímavého rozsudku – deseti roků žaláře společně s trestem smrti po jejich uplynutí. Jeho zážitky a líčení metod vyšetřovatelů i podmínek věznění si nezadají s vězeňskými příběhy z totalitárních věznic „moderní doby“. Fanoušci non-fiction hororů si přijdou na své! Roger Cooper si ovšem našel ve vězení krušné povyražení – překládání spisů ministra, který jej dal zavřít. O tautologiích jeho úvah nad rozsudkem svědčí kupříkladu hláška: „Jestliže jsme všichni špioni, tak na mně není nic mimořádně špionského.“ Ale co dělat, když v dnešním světě patří špionství k něčemu tak běžnému jako pšouk? Vždyť v Česku se užívá synonymum „špionské“ pro skutečnosti té nejlepší kvality, jak se lze dočíst již v Švejkových dobrodružstvích – a to byl nějaký špion! Zůstává tak rozum v koncích, proč vlastně Rogera Coopera tenkrát v Íránu zavřeli, když jenom konal své špionské poslání? Být špionem patří mezi povolání čestná i dobrodružná, ač na úřadech práce tato nabídka schází. Pokud se tedy chcete ve špionství přivzdělat, neváhejte a čtěte Trest smrti a deset let, obligátně řečeno, jedním dechem. Vivat špion!
Vít Kremlička
Dušan Nesrsta / Tomáš Jan
Jádroviny / Peckoviny
Baštan 2011, 189 s. / 225 s.
Od začátku minulého století, kdy Jan Říha vydal pod názvem České ovoce pět svazků půvabně ilustrovaného pomologického atlasu, vyšlo poměrně dost reprezentativních knih, obsahujících popisy našich i zahraničních ovocných odrůd, které u nás lze pěstovat. Za zmínku stojí rozsáhlá Lidová pomologie Josefa Vaňka, vycházející ve třicátých a čtyřicátých letech, nebo pět knih Malé pomologie, která vycházela v průběhu šedesátých let a s níž se můžeme dodnes v hojném počtu setkat v antikvariátech. Nová dvojsvazková pomologie Dušana Nesrsty a Tomáše Jana vhodně doplňuje starší knihy, protože se zaměřuje výhradně na tržní odrůdy, z nichž byla značná část vyšlechtěna na našem území v posledních třiceti letech. Ze starších odrůd tu nalezneme jen prověřené původní druhy, s nimiž se můžeme setkat i v regálech supermarketů – mezi jablky Průsvitné letní, mezi hruškami například Williamsovu, Boscovu lahvici nebo Konferenci. Hesla jsou přehledná, na fotografii jsou pouze plody (tedy nikoli tvar koruny, jak tomu občas bývá), odrůdy jsou řazeny podle doby plodnosti. Užitečné je také zařazení hrušní písečných, tedy asijských hrušní, které se v našich krajích začaly pěstovat až v posledních letech. Nyní ještě zbývá doufat, že vyjde podobný moderní atlas zaměřený jednak na méně známé druhy ovoce, jednak na staré odrůdy, které v posledních letech opět začínají být populární především mezi malými a středními pěstiteli.
Jan Gebrt