Humbuk kolem konce světa, ke kterému mělo podle některých interpretací mayského kalendáře dojít o zimním slunovratu, byl mnohem více než výrazem nejistoty ukazatelem schopnosti člověka přizpůsobovat si svět ke svému obrazu. A je úplně jedno, zda se za tímto obrazem krčí marketing, touha se pobavit nebo čistá idiocie. Konec světa se pěkně nesl v běžném hovoru, dostal se do zpráv, zapouštěl se do názvů a mott předvánočních večírků, které tak oproti běžné normě ještě poněkud zdementněly, a pozadu nezůstal ani byznys. To se všichni zbláznili? Zřejmě ano, vzhledem k tomu, že i Ádvojka se smočila v této stoce a s mementem konce světa spojila předvánoční předplatitelskou kampaň. Respektované nezávislé hudební vydavatelství Not Not Fun alespoň zareagovalo pozitivně a poté, co jsme „přežili apokalypsu, navzdory dlouhým stoletím trápení a obav“, vyhlásilo speciální výprodej – WE’RE STILL ALIVE!!! Vinyl Sale. Vycházejí z toho především dva závěry. Za prvé: kdyby konec světa nastal, pravděpodobně by si ho téměř nikdo nevšiml (beztak je spousta důvodů si myslet, že už se tak stalo). A za druhé: konec, bez ohledu na to, zda je chtěný či zvnějšku vnucený, je důstojná a respektu hodná událost, kterou může kromě úzkostí provázet i opojný pocit završení. A celý blázinec s tematikou zániku světa – tato glosa budiž potvrzením – je důkazem, že tenhle svět si vůbec nezaslouží skončit.
k!amm
Jisté oblasti veřejného života jsem se už naučila neprožívat a nekomentovat. Občas ale od těchto vod zavane podivný odér i jinam. Miss University, Miss Univerzity Karlovy, Miss Academia, Miss Agro… Teď už i má alma mater, Jihočeská univerzita, zaštítila galavečer, na němž se volí „největší kráska na škole“. Těžko se dobrat toho, co mi vadí nejvíc. Nesmyslnost prorůstání světů, které nemají společného zhola nic, další oslava kultu mládí a prvoplánové krásy a marginalizace vlastností a schopností, které by naopak pro akademické prostředí měly být stěžejní? Nechuť prokouknout vnější formu a alespoň zahlédnout její obecně platné nefér základy? Prohlubování stereotypu, intelektuální selhání? Akce prý podle popisu nepodporuje zdeformované vnímání krásy, na plakátu s univerzitním logem přitom pomrkává slečna s vizáží a výrazem, které zrovna nenaznačují, že se do noci mořila s Derridou. Mediální prezentace soutěže je ale pořád slabé kafe proti tomu, co předvedla nejstarší a nejváženější Universitas Carolina Pragensis s cílem „povzbudit integritu univerzity“. Její Miss má vlastní stránky, v jejichž záhlaví lze listovat mezi finalistkami oblečenými jen do křiklavého spodního prádla jako… v knize. Univerzita coby centrum kritického myšlení asi vážně skončila. Sex sells.
D. Poláková
Národní knihovna změnila design svých úvodních stránek. Kdo neviděl, neuvěří. Bleděmodrá obloha, bílé obláčky, rozevřené listy bílých knih a veliký převeliký, vesmírně veliký měsíc. A když budete hodní a bystří a najdete malinkatá čísílka dole v rohu, pak se vám webové stránky odmění: promění se do červena, do zelena, fialova, najdete nové a nové obrázky. Vítejte do miloučkého čtenářského klubu České republiky. Poté, co jste se nabažili obrázků, proklikněte na katalogy, jste rázem u starých dobrých stránek, kde jsou informace již nebarevné, jaksi seriózně nudné a neutrální. Oddychnete si. Ovšem jen do další hravé chvíle, kdy budete muset otevřít stránky znovu. Potřebuje snad Národní knihovna více malých čtenářů nebo se snaží přilákat ke knihám diváky telenovel? Domnívala jsem se, že Národní knihovna (dříve také Univerzitní knihovna) je přece instituce s poněkud jiným zaměřením a funkcí. Ale v tom se zjevně mýlím. Podrobila jsem svoji nevoli sebekritice: je třeba jít s dobou, je třeba být stále atraktivnější, důvěrnější a roztomilejší. Škoda, že na obrázcích není ještě více zvířátek. A začínám se dětinsky těšit na webové stránky ministerstva obrany, kde budou střílet barevné ohňostroje moje oblíbené tančíky ze hry Pocket Tanks. Třeba se také armáda stane populárnější.
L. Heczková
Kulturní marginálie, z nichž si dětství bezděky skládá své budoucí vzpomínky na domov a z nichž si budujeme svoji skutečnou národní paměť, se přirozeně nabalují především na svátky. Jiná věc je, že tyto monády jsou z velké části k jídlu. Jsou to pochoutky pravé české! Sentiment celebrit pak z různých zdánlivě bezvýznamných drobků, utkvělých kdesi v hlubinách naivity a takto vyvezených do světa, skládá nejnižší společný jmenovatel naší identity. Například supermodelce Evě Herzigové se jako „domov, dětství“ z nezbytného odstupu jeví zejména televize, jídlo: Bohdalová s Menšíkem, chlebíček se salátem. Zastavme se u posledního. Zrovna před nedávnem dostala Miss Wonderbra otázku, zda si opravdu, jak se tvrdívá, vždy při návratu ze světa domů, když vystoupí ze svého tryskáče, dává rohlík a vlašský salát. „Je to pochoutkový salát s rohlíkem. Ano, na ten se pokaždé těším. Ale mám v poslední době pocit, že vzpomínky jsou lepší než realita. Pokaždé si ho dám, ale pokaždé mě v poslední době po něm pálí žáha. Zdá se mi, že majonéza dříve byla jiná, sladší. A pochoutkový salát není, co býval.“ V tomto bodě se v ikoně sexu poznáváme. Ale proč právě majonéza? To celá země lidových pochoutek nám kysne před očima.
B. Shake jr.