V období před prvním kolem prezidentské volby se rozproudily na české poměry neobvykle vášnivé debaty. Devět kandidátů na úřad hlavy státu se do posledního momentu snažilo získat nerozhodnuté voliče a ti rozhodnutí organizovali výzvy na podporu toho či onoho. V celé diskusi ale zapadla skutečnost, že ji především značně podcenily všechny politické strany. Jejich kandidáti, snad s výjimkou Jiřího Dienstbiera, neměli reálnou šanci proplout do druhého kola. Bude proto zajímavé sledovat prezidentskou volbu za pět let. Nejspíše se dočkáme vyjednávání koalic a hledání konsensuálních stranických kandidátů, kteří budou schopni obstát v konkurenci. Mimo obzor rozpravy zůstala i případná obhajoba prezidenta, který bude na konci funkčního období znovu sbírat podpisy nebo hledat podporu u poslanců a senátorů a objíždět republiku. Pokud by mu držení úřadu zajišťovalo automatickou nominaci do volby, jednalo by se o velkou komparativní výhodu proti ostatním uchazečům. Na druhé straně by nehrozila možnost, že kvůli předvolebnímu cirkusu přestane řádně vykonávat svou funkci.
J. Gruber
Ředitel České televize Petr Dvořák se mohl celý loňský rok zaklínat tím, že program čtyř veřejnoprávních stanic pochází z rukou jeho předchůdce Jiřího Janečka. V novém programovém schématu ale to nejhorší zůstalo a další přibylo. Vracejí se normalizační seriály, o víkendech dokonce tehdejší silvestry. Z archivu vytáhli Miroslava Donutila. Místo investigativní žurnalistiky se bude Iveta Toušlová věnovat rubu a líci partnerství se slavnými. K zřetelnému vymezení jednotlivých programů nedošlo, naopak, více se překrývají. K čemu je sportovní kanál, když se dokumenty o tenistce Petře Kvitové a žokeji Josefu Váňovi vysílají na Dvojce? Nepatří cyklus Chodníky slávy, představující třeba herce Nicolase Cage v průměrných snímcích, spíše na Jedničku než na Dvojku? A co dělají dokumenty o druhé světové válce na Dvojce, zamýšlené původně jako kanál pro náročné? Současný stav televize tak opět nahrává těm, kteří by službu placenou koncesionáři nejraději zrušili a vysílací frekvence zprivatizovali. Doufejme, že příště bude mít Rada České televize šťastnější ruku. Veřejnoprávnost by neměla znamenat podbízení se většině, jeden Barrandov s Majorem Zemanem bohatě stačí.
J. G. Růžička
Město Lomnice nad Popelkou bývalo v devadesátých letech malým kulturním centrem. V místním kině, hojně uvádějícím i artové snímky, jsem například poprvé viděla Jarmuschova Dead Mana, pravda, s asi třemi dalšími diváky. Ve sklepních prostorách pod městským muzeem sídlil rockový klub Aion. Patříval k němu i hudební label a obchůdek s hudbou. Aion díky jeho majiteli Vladimíru Kracíkovi znaly světové kapely i fanoušci především stylu electronic body music, ale i jiných žánrů. V posledních letech klub spíše chřadl, pořád se sem ale dalo zajít na pivo, prohodit pár slov s majitelem, domluvit vlastní akci. Poslední záměr na rekonstrukci ovšem nebyl ze strany města vyslyšen a klubu s koncem roku skončila nájemní smlouva. Lomničtí tak přišli o prostor, který se nepodřizoval módním vlivům, a patrně se mohou těšit na novou hernu. Co jiného by také kdo chtěl v malém městečku, ve sklepě, provozovat.
T. Zubatá
Součástí novoročního mediálního prostoru a trnem v oku mnohých se stala Klausova amnestie. České amnestie vždy přicházely především ve chvílích zásadních společenských zlomů nebo tehdy, když se radikálně změnil politický systém. Taková byla třeba ta Havlova z roku 1990. Amnestie z května 1946, označující za beztrestné jinak podle zákona protiprávní jednání uskutečněné v době druhé světové války, měla prominout činy, které „směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů a jejich pomahačů“. Podobné zákony se tehdy přijímaly v celé Evropě, kontroverzní však bylo časové vymezení této amnestie. Kryla totiž nejen válku, ale i činy spáchané od poloviny května do konce října 1945. Od krádeží po vraždy a znásilnění. Co to má společného s Klausem? Také jeho amnestie by budila méně rozpaků, kdyby se prezident obtěžoval vyjmout z ní například dlouhotrvající hospodářské kauzy. Takto však, podobně jako amnestie z šestačtyřicátého, jen přispěla k demoralizaci české společnosti.
P. Karlíček
Pro jednou snad nebude na škodu citovat odjinud. Babylon, studentský list pro seniory, se na sklonku jedenadvacátého ročníku u příležitosti prezidentské volby opět představil se vším sarkasmem své poeticky rigidní ideologičnosti. Zatímco kníže Karel, miláček antikomunistické bohémy, se ještě poněkud hledanými slovy hlásil do služby českého lidu, jeho monarchistický volič Petr Placák si povahu národa nijak nepřikrášloval. „Ve svobodných volbách lid podle pachu neomylně zvolí prase,“ čteme v jeho docela působivém předvolebním úvodníku a zapomenuty by neměly být ani charakteristiky několika prasečích kandidátů. Miloš Zeman je „cynické čuně… vepřová hlava na korunové známce, šéf Farmy zvířat… opravdu důstojný reprezentant stáda vepřů, letského vepřína, kterého se vepři nehodlají vzdát“. Vladimír Dlouhý je „ohavný slizoun, který se usilovně, za každé situace… snaží smrdět tou správnou kolínskou… nepoživatelná ropucha“. Jan Fischer je prostě „naleštěná jitrnice“. A prototypický volič? Jenda Jelito! Tak vypadají volby „prasečího podnároda“ v době, kdy úroveň obecného kretenismu dosahuje enormních hodnot. Nebylo by tedy lepší zůstat ve chlívku? Jenže jak nevolit, když nás pracka svrbí?
M. Cecek