K čemu potřebujeme veřejnoprávní televizi? Třeba k tomu, aby nás zásobovala velkými příběhy. Nedávno vysílaná reportáž z cyklu Pološero nazvaná Konec porna v Čechách musela rozplakat nejednu slabší povahu. Ohlédnutí za historií českého porna („Začalo to v roce 1994 v jednom jezeďáckém hotýlku nedaleko Mníšku pod Brdy“) do sebe totiž dokázalo v pětadvaceti minutách vstřebat tolik stesku po starých dobrých časech, že by leckterý tvůrce hollywoodských dojáků zbledl závistí. Sledujeme jednu z prvních tuzemských pornoproducentek, jak si prohlíží štos fotografií a vzpomíná: „Slavný časy, krásný lidi, krásný okolí, všichni upravený, všichni nadšený. Kathy Anderson, Marc Dorcel… a to už je pryč a všichni tito slavní lidé už za náma do Prahy nejezděj.“ Robert Rosenberg, vyučený automechanik, který „se do natáčení zapojil s výjimečným sexuálním apetitem“ a který souložil „všude, na Pražským hradě, u katedrály svatého Víta“, zase u lavičky v parku předvádí, v jakých pozicích to kdysi dělal a jak u toho držel kameru. A Tarra White by ráda českému pornobyznysu vrátila „takovou tu tvář tý důvěryhodnosti“. Důvod, proč se idyla pokazila? Internet. Zkrátka, člověk se dnes vinou internetu k bohatství tak snadno neprosouloží. Pochopil to i Rosenberg, který „zkrachoval, přehodnotil svůj život a dnes učí malé děti boxovat“. K dokonalosti chyběl snad už jen závěrečný záběr na statného Roberta, jak ve stylu tuláka Charlieho odchází do dálky, směrem k obzoru.
I. Drago
Letošní předávání Zlatých globů přineslo mimo jiné setkání bezmála lautréamontovské. Cenu za nejlepší zahraniční film předávala režisérovi Michaelu Hanekemu dvojice Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger. Po siláckém špičkování obou akčních hvězd – předávali cenu za nejlepší neanglicky mluvený film, přičemž angličtina není rodným jazykem ani jednoho z nich – se Haneke zmohl jen na poznámku: „Nečekal jsem, že v Hollywoodu dostanu cenu od jiného Rakušáka.“ Podobné slavnostní funny games možná Hanekeho čekají i nadále, protože jeho nový film Láska je nominovaný i na Oscara v kategorii Nejlepší film, vyhrazené hollywoodským melodramatům. S kategorií cizojazyčných filmů se mnohem elegantněji vypořádal Leos Carax, když si nevyzvedl cenu Asociace losangeleských kritiků a komentoval to slovy: „Cizojazyčné filmy se natáčejí všude jinde než v Americe. V Americe se natáčejí necizojazyčné filmy. Ale pravda je, že kinematografie je cizí jazyk.“
A. Tesař
Zvýšený výskyt sousloví „kulturní fronta“ na levici, anebo přinejmenším v článcích Deníku Referendum, stojí za analýzu. Kulturní intelektuálové se v očích jiných, rovněž kulturních intelektuálů v těchto volbách stali synonymem pro politické konformisty s horizontem mravence. „Fronta“ v tomto kontextu zřejmě odkazuje k poválečnému ideologickému nátlaku „akčních výborů Národní fronty“, které hrály důležitou roli při převzetí moci komunistickou stranou. Pojem tedy evokuje ideologické zblbnutí a jeho síla a urážlivost tkví v tom, že je určen převážně antikomunistickým podporovatelům Karla Schwarzenberga. Možná ale nejde jen o momentální volební vášně, nýbrž o symptom obecnějšího stavu – dlouhodobého napětí mezi „apolitickými“ umělci a „nekulturními“ aktivisty. Angažovaní intelektuálové trpívají nedůvěrou vůči současnému kulturnímu dění a tomu, jakou společenskou hodnotu vlastně má. Umělci se zase hlouběji nezajímají o společensko-politické otázky, ostatně jako většina národa. Jedná se zkrátka o oboustrannou přezíravost vůči událostem přesahujícím vlastní zájem či obor.
T. Stejskalová
V posledních týdnech, kdy vrcholila obludná reality show, během níž se až hmatatelně zhmotňovaly neurózy české společnosti, se ve skrytu rozhodovalo o živé kultuře. Ze státního rozpočtu na ni bylo vyčleněno téměř o sto milionů méně než loni, přičemž již loňská částka byla pod hranicí únosnosti. Tento akt už nelze svádět na nekompetentnost úředníků, ale je nutné ho brát se všemi politickými důsledky: jako snahu o likvidaci kritického myšlení a myšlenkové opozice a zároveň jako vyjádření názoru, že jediné skutečné umění je to, které si na sebe vydělá. A ač se to nemusí na první pohled zdát, týká se to opravdu nás všech. Kdy se kulturní obec konečně se stejnou vervou pustí do soustavného nátlaku na ministerstvo, po němž bude požadovat aspoň nějakou komunikaci se zástupci kultury a živého umění, na politické strany, aby jasně formulovaly své kulturně-politické programy, a konečně na vládu, po níž bude požadovat ono mytické jedno procento na kulturu?
K. Kouba
Ještě před rokem to bylo s pozemním digitálním vysíláním docela nahnuté. Vracely se licence, protože ti, kdo je dostali, neměli na to, aby začali vysílat. Dnes je všechno jinak. Česká televize se do svého veřejnoprávního multiplexu už dlouho nevejde s HD programy, přesto v září vznikne ještě kanál určený dětem a k tomu zde vysílá Český rozhlas rozšířenou nabídku stanic. Nova před Vánoci odstartovala již čtvrtý pozemní kanál Smíchov a na únor chystá další. Dokumentární program spouští na začátku února i Prima a aspoň v Praze poběží taktéž dokumentární Kino Svět, za nímž stojí provozovatel čtvrtého multiplexu. Pro neurotické mačkače dálkového ovládání dobré zprávy, obávám se ale, že kvalitního obsahu televizního vysílání nepřibude.
J. G. Růžička