Karel Šiktanc
Čistec
Karolinum 2012, 64 s.
Od sbírky Řeči ve stoje se Karel Šiktanc zcela spokojil s rolí pozorovatele a zapisovatele zbytků poezie současného světa. Básnické obrazy poslední sbírky mají sice sílu vyrvat ze čtenáře kus masa, ale už nekrájejí srdce na tenoučké plátky, které by slaně i sladce krvácely několik dní po dočtení. Objevují se nové motivy, ale nikoli témata. Šiktance fascinuje současnost, ale není tu doma. Je zavřený v moderním městě jako v kleci. Jak se kdo opovážil zavřít básníka do elektronických krabiček? Tu a tam však nějaké původní téma přece jen probleskne. A teprve tady je vidět pevná půda pod nohama, byť se jedná o sypké písky hald na Kladně. Tam kopal artéskou studnu, tam cítil kosti Země a tančil s nebožkou smrtí. Zatímco tady? „Vše řídké zdejší psáno hroznou češtinou.“ A přitom básníkova řeč je jeho posledním zaklínadlem, poslední jednotkou, která brání tvrz poetiky. Zarývá obraty jako třísky pod nehty, jen ztuha jdou vytáhnout. Staré a moderní, přímá řeč odposlechnutá na chodníku, v tramvaji. Ještě tam pořád někde je poezie, ale najít ji je stále těžší. A potom Čistec. Titulní báseň, která shrnuje všechny básně předchozí i každý zde napsaný řádek: „Kruci/ Svět jako na truc pořád k nesnesení mlád…“ Jenomže on není mlád, jen je k nepoznání jiný a nepoddajnější, protože kosti a hlínu nahradila ocel a chrom. Čistec není špatná sbírka. Čistec je sbírka k vzteku a marné je maskovat toto rozpoložení nadhledem moudrého muže ozdobeného snítkami melancholie.
Richard Klíčník
Sarah Winman
Když byl bůh králík
Přeložila Petra Diestlerová
Motto 2012, 344 s.
Pokud by měla být románová prvotina britské autorky Sarah Winmanové charakterizována jediným přívlastkem, bylo by to slovo „lidská“. Winmanová se nesnaží o žádný fantaskní a komplikovaný příběh. Jde jí především o to, aby byl „ze života“ – uvěřitelný a popisující jeho radosti i strasti. Vypravěčkou a hlavní hrdinkou zároveň je Elly Maud, z jejíž perspektivy jsou nahlíženy veškeré trampoty její rodiny i pohnutý osud nejlepší kamarádky s nezkrotnými kadeřemi a silně vyvinutou intuicí. Přestože kniha popisuje čtyři desetiletí života Maudovic rodinky, k nejpodstatnějším událostem, které Elly ovlivní navždy, dochází v jejím dětství, „kdy sny byly malé a dosažitelné pro všechny a kdy bůh byl králík“. Jako každé dítě i Elly klade spoustu zvídavých otázek. Snaží se najít si své místo ve světě a po šokujícím zjištění, že je plodem neplánovaného těhotenství, začne pátrat i po nějaké vyšší entitě, k níž by se mohla upnout. Naivně se proto přimkne k postaršímu sousedovi, který ji, jak později zjistí Ellyin bratr Joe, pohlavně zneužívá. Aby na bolest co nejrychleji zapomněla, dostane Elly od Joea králíka a bizarně ho pojmenuje Bůh. Temné tajemství střežené oběma sourozenci značí počátek pevného pouta, které v dospělosti nezpřetrhají ani sutiny bortících se newyorských Dvojčat, ani Joeova dočasná ztráta paměti. Pod palbou černého humoru Winmanová připomíná čtenáři, že rodina je stálicí, která má svou důležitou hodnotu i v dobách nadprůměrné rozvodovosti.
Kristina Holišová
Mariusz Szczygieł
Láska nebeská
Přeložila Helena Stachová
Dokořán 2012, 170 s.
Někdy by si člověk – navzdory chmurám – nejraději poklepal přátelsky po rameni, prohodil se sebou pár vlídných slov a pozval se na pivo a na kus řeči. Právě pivo je neoddiskutovatelným fenoménem kulturním a literárním. Spousta hrdopychů se ošklibuje nad Švejkem, hrdinou národního mýtu, že není tak úžasný a dokonalý jak oni, že je takový a onaký a pije pivo – že není komplikovaně nijaký! Mariusz Szczygieł se v knize literárních esejů věnovaných modernímu českému písemnictví zabývá netoliko Švejkem, Cimrmanem a Franzem Kafkou, ale i Bohumilem Hrabalem, Václavem Havlem, Michalem Vieweghem, Blankou Matragi a dalšími autory a celebritami, porovnává s kritickým humorem národní povahy českou a polskou, komentuje současné dění zpoza hranic a přidává výstižné charakteristiky. Jeho literární eseje vycházely jako sloupky v prestižním listu Gazeta Wyborcza a sebrané v knize dočkaly se úspěšného vydání s dotiskem. Nejenom že je Láska nebeská úspěšnou knihou, ale je to i politikum ve smyslu kulturního česko-polského dění. Szczygieł sám sebe označuje za Kryptočecha – bádáním na poli českém se věnoval již v proslulých knihách Gottland a Udělej si ráj, navíc lze očekávat, že pokročí badatelsky ještě dále, neboť zrovna bádání švejkovská jsou nevyzpytatelným zřídlem i stezkou poznání. Zájemci o gastronomii v Lásce nebeské naleznou též recept na úpravu kuřete à la Václav Havel. Dobrou chuť a příjemné čtení.
Vít Kremlička
Stig Dagerman
Had
Přeložil Zbyněk Černík
Mot 2012, 224 s.
Odkaz meziválečného spisovatele, básníka a novináře Stiga Dagermana ožívá ve Švédsku každoročně s udělováním ceny, která nese jeho jméno. Může ji získat tvůrce, který nějakým způsobem podpořil svobodu slova nebo mezikulturní snášenlivost a empatii. Tyto bohulibé hodnoty, vyzpívané v jedné z Dagermanových básní, byste ale těžko hledali v obskurních tématech a tíživých osudech naverbovaných vojáků a kolem nich se ochomýtajících postav knihy Had. Bezútěšnost kasárenského prostředí se zhmotňuje v první a nejdelší kapitole věnované dívce Ireně a přetrvává až do posledních řádků knihy. To, co na začátku vypadalo jako povídková sbírka, se s pokračujícími stránkami odhaluje jako kompozičně propracovaný celek na sebe navazujících motivů. I nepatrné podrobnosti mohou ve světle dalšího děje hrát stěžejní roli. Nezřídka postavy řeší složitá morální dilemata. Například z Ireny se stane matkovražedkyně a se svým neplánovaným zločinem se po raskolnikovsku vyrovnává jen velmi těžce. Působivé jsou politicko-filosofické debaty vojínů u piva o svazující roli státu nebo pasáže pojednávající prostřednictvím postavy pedantského účetního o podstatě strachu. Právě zde Dagerman srší spisovatelskou obratností, když umně, a to i bez přemíry psychologizujících popisů, vykresluje lidské pocity, chladně je předkládá čtenáři v jejich nahotě a líčí je takovým způsobem, že nakonec překonají hranice slov a zcela zřetelně nám pronikají pod kůži.
Adéla Vyvíjalová
Anna Świrszczyńska
Jsem ženská
Přeložila Vlasta Dvořáčková
Pistorius & Olšanská 2012, 160 s.
Většina debat a polemik nad identifikací a definicí takzvané ženské poezie končívá rozpačitě s tím, že ji vlastně nejde zcela jasně rozlišit a že ani samy autorky nejsou zajedno v tom, jestli by vůbec takové rozlišení byly schopné akceptovat. Jedny si myslí, že to zavání přílišným feminismem, druhé mají pocit, že je to jakási trapná pozitivní diskriminace ze strany literárních vědců a kritiků vedoucí ke zviditelnění ženami psané poezie.
Ve světle řečeného působí první český výbor z veršů polské autorky Anny Świrszczyńské trochu jako zjevení. Pomiňme teď trochu marketingově vyostřený název, který pro výbor zvolilo nakladatelství, když pojmenovalo knihu po autorčině sbírce z roku 1972. Pravda je ovšem taková, že pokud něco jako ženská poezie existuje, jsou dle mého jejím zářným příkladem právě básně Świrszczyńské. A to beze vší ironie.
Z biografického hlediska povaha a život autorky naplňují všechny bazální předpoklady pro vznik velkého díla. Byla svědkem dvou válek, vyrůstala za bídných poměrů v umělecké rodině, angažovala se v odbojové organizaci. Hodnotu její osobnosti stejně jako veršů nakonec vyzdvihla monografie Jakiegoż to gościa mieliśmy (Jakého jsme to měli hosta, 1996), sepsaná držitelem Nobelovy ceny za literaturu Czesławem Miłoszem.
Loni uspořádaný výbor je sestaven ze sedmi sbírek, počínaje prvotinou Básně a próza z roku 1936 a konče posmrtně vydanou knihou Utrpení i radost z roku 1985. Pozoruhodný a ve výboru patrný je autorčin vývoj. Oproti obvyklé juvenilní optice zaměřené na vlastní prožívání a nadužívání první osoby Świrszczyńska až skromně a poučeně ohledává spíše možnosti jazyka a poetiky. Nechybí jí přitom ovšem ani ironie, ani jasnozřivost: „Na palubě hraje orchestr. Pánové,/ podle kloubů na rukou neurození,/ zřejmě správcové velkostatku nebo/ konstruktéři letadel,/ možná lidé budoucnosti, v každém případě/ v přítomnosti solidně uvelebení/ jako briliant v prstenu –/ kouří doutníky.// Kterýsi z nich právě vypravuje/ o překvapivě rychlých možnostech rozvoje,/ o citlivosti a silném komfortu/ nových kultur, které pravděpodobně/ nastanou.“
Świrszczyńska sama vstupuje do svého díla až v sedmdesátých letech, jako nositelka paměti i jako žena a matka zápasící o život svobodný, byť zatížený zodpovědností, povinností i utrpením. Své vlastní mateřství přitom osahává naprosto bez sentimentu: „Copak to sama sebe tolik uctívám/ v plodu vlastního těla,/ copak to sama sebe obětuji/ lidožroutskému božstvu instinktu?/ Kde vezmu sílu vzepřít se/ tomu, co je tak strašně slabé?“ Básně ze sedmdesátých let s sebou nesou také přesné vyvažování tvrdosti při zkoumání skutečnosti a něhy vznikající spoluúčastí. Autenticita nejen v oblasti vzpomínek, ale i ve vlastním postoji a prožívání rámuje veškerou autorčinu tvorbu, stejně jako její odvaha a pokora.
Jiří Mareček
Peter Terrin
Hlídač
Přeložila Jitka Růžičková
Dauphin 2012, 344 s.
Peter Terrin se díky románu Hlídač stal v roce 2010 laureátem Ceny Evropské unie za literaturu a tím se tento vlámský spisovatel dostal do povědomí literární veřejnosti. Příběh je podáván prostřednictvím dvou členů profesionální ostrahy, kteří mají na starosti hlídání podzemního parkoviště. Autor zvolil styl vyprávění bez většího úlevného komentování a popisu nepodstatných věcí. „Musíme to perfektně zvládnout. Škoda, že ten sklep neudělali prostě obdélníkový. Asi to nešlo kvůli konstrukci a základům budovy. Nejsem inženýr. Ale pravoúhlý půdorys s parkovacími místy naskládanými pěkně kolmo by hlídání v podstatě usnadnil.“ Svým námětem Hlídač připomíná holý, odlidštěný svět Orwellova románu 1984. Protagonisté jsou totiž naprosto izolovaní od zbytku světa a nesnesitelné životní podmínky zde zlepšuje pouze síla přátelství, kázeň a možná také určitý druh lásky. Kniha je rozdělena do tří částí, přičemž v každé z nich čím dál více pronikáme do skutečného nitra hlavních hrdinů. Dozvídáme se, že na první pohled vyrovnaní a klidní hlídači vlastně svou práci nesnášejí a zoufale by se chtěli stát svými vlastními pány. Ke konci knihy tak příběh rychle graduje a na povrch se dostávají další charakteristiky postav. Kniha Hlídač je velice zajímavé čtení, nicméně první polovina se utápí ve stereotypu. Je tedy jen na čtenáři, zda se mu podaří dostatečně naladit na autorovu vlnu.
Barbora Dušková
Mike Mignola, Duncan Fegredo
Hellboy 8: Temnota vábí
Přeložil Jan Kantůrek
Martin Trojan 3-Jan 2012, 192 s.
Osmé pokračování Hellboyových dobrodružství zpočátku zaujme. Zaujme tím, s jakou lehkostí dokázal Duncan Fegredo nahradit těžko napodobitelný styl kresby Mikea Mignoly. Příběh ale připomíná mash-up již použitých postav a příběhů, mezi nimiž, tak trochu bez účasti, a tedy i bez napětí, Hellboy prochází. Děj se odehrává ve více lokalitách a sleduje snahy několika padouchů uchvátit svět. Doteď si nejsem schopen pospojovat, jak spolu souvisí anglický lovec čarodějek a Baba Jaga. Na Hellboye se každopádně valí hordy kostlivců a různě velkých a mohutných oblud, které vždy s nějakou tou hláškou uzemní. I tady, podobně jako v závěrečném Sandmanovi, autor předpokládá důkladnou znalost předchozích dílů. V ději odkazuje hned šestkrát na již vydané svazky, a pokud chce čtenář porozumět, musí pro ně sáhnout do knihovny. Populární pomrkávání na čtenáře, který tu a tam něco rozezná a má ze sebe a svých znalostí radost, se tady mění v otravné zkoušení před tabulí. Otázkou je, kdo vlastně k tomuto komiksu napsal scénář. V knize je uvedeno, že autorem námětu je Mike Mignola, námět ale ještě knihu nedělá. Ostatně i to, že se Mignola vzdal autorství v kresbě, důvěry nedodá. Zřejmě se teď zaměřuje na jiné projekty a zároveň nechce jistě výdělečného Hellboye pustit k vodě. Zůstává značka, toporná snaha o naroubování na celou sérii, výtvarná zručnost, chybí ale pocit, že komiks vznikl s nadšením a láskou. Výsledkem je komerční produkt.
Jiří G. Růžička
Małgorzata Jacyno
Kultura individualismu
Přeložil Jiří Ogrocký
Sociologické nakladatelství 2012, 262 s.
Pokud se pořád léčíme, patrně to znamená, že jsme chronicky nemocní. Řeč není jen o tradiční lednové chřipkové epidemii. Publikace polské socioložky Małgorzaty Jacynové se pokouší diagnostikovat příčiny podivné nálady, jíž v současnosti trpí euroamerická civilizace. Churavý totiž není zdaleka jen bankovní sektor. Podle Jacynové – a nejen podle ní – je jádrem problému neblahé spojení medicínského a náboženského motivu v podobě takzvaného terapeutického diskursu. Tento narativ je smutným završením amerického selfmademanství a celé kultury vypjatého individualismu a ad absurdum dovedené osvícenské racionality. Jak být stále rozumnější, a přitom nepřijít o hlubší, rozumem nerozkouskovaný smysl svého počínání? Svůdnost i beznaděj řešení v podobě potácení se na pomezí scientismu a esoteriky předvádí autorka na konkrétním příkladu – masové oblibě nápravných, koučovacích a sebemanažerských příruček. Ukazuje, že obliba čehosi tak trapně naivního nemá zdaleka banální příčiny. „Tváří v tvář možnosti ztráty práce a úpadku je pro mnohé lidi racionálnější připojení k jedné z mnoha terapeutických skupin než vstup do odborového svazu.“ Tato smutná písnička zní v dnešní době v obměnách ze všech stran. Jak snáze zamezit možnosti společenské změny než dát lidem odpovědnost za osud do jejich vlastních, opuštěných a prázdných rukou? Radou vydanou v statisícovém nákladu opravdu nikdo nechce ulehčit život zrovna nám.
Marta Svobodová
William J. Cook
Po stopách obchodního cestujícího
Přeložili Veronika Douchová a Radek Honzík
Argo/Dokořán 2012, 255 s.
Jakou nejkratší cestu musí obchodní cestující ujet, aby projel každé město na svém seznamu jen jednou a vrátil se domů? V době všeobecného používání počítačové navigace si jistě řeknete, že zjistit to není žádný problém. Hledání nejkratší cesty pro větší počet měst je ale překvapivě tak složité, že ani není známo, zda vůbec existuje metoda, která by ji pro každý seznam měst rozumně rychle našla. Na druhé straně lze často najít takovou cestu, která není o moc delší než nejkratší možná. Například neznáme délku nejkratší okružní cesty všemi obydlenými místy na Zemi, ale víme, že počítačem nalezená cesta měří přibližně 7 515 000 kilometrů a že se liší od nejkratší možné o cca 0,5 promile. Takzvaný problém obchodního cestujícího je v současnosti jednou z nejstudovanějších záhad matematiky, a to doslova milionovou – právě takovou odměnu v dolarech vypsal za její vyřešení proslulý Clayův institut. Nejkratší spojnice mezi více body hraje významnou roli při designu mikropočítačů, v analýze DNA či výzkumu vesmíru, ale i v neurálních vědách, psychologii a počítačovém umění. Přední odborník na tuto problematiku poutavým a vtipným jazykem bez újmy na matematické přesnosti podává i laikům přístupný fascinující obraz výzkumu, v němž nechybějí ani anekdotická líčení různých detailů řešení či osudů výzkumníků, a ponouká tak čtenáře k účasti na řešení záhady. Co tedy zkusit po přečtení knihy problém obchodního cestujícího vyřešit?
Michal Kotík
Anton Kollár
Pivo
Cerm 2012, 153 s.
Někdo se narodí s darem pro kresbu, jiný je sběratelem titulů, někdo od přírody rozumí všemu a má humoru nazbyt, další je zase grafoman. V případě Antona Kollára, otorinolaryngologa, který se věnuje nejen ušnímu lékařství, ale napsal i knihu o česneku nebo o naivní malířce Natálii Schmidtové, se to vše povedlo spojit. Recenzovaná kniha má být pro změnu lékařským náhledem na pivo a jeho blahodárné účinky. Její jednotlivé kapitoly působí jako samostatné články do časopisů o životním stylu. Snaží se být čtivé a zároveň se tvářit odborně, bohužel však patrně neprošly rukama editora, a tak se zhusta informačně překrývají. Jednou autor cituje a posléze stejné věty použije ve vlastním textu. Stále znovu se dozvídáme, že pití piva organismu prospívá, ovšem jen v menších a pravidelných dávkách: milovníci piva mohou dokonce tři půllitry denně! Aby se text nezdál příliš suchopárný, přihodí autor pár citátů o pivu, dokonce i kuriozit, třeba o tom, jak se jednou musel zlatavý mok použít k hašení požáru nebo že pivo se dělá i pro psy. Kollárovy ilustrované vtipy pak připomenou humor Víta Slívy kombinovaný s kresbou průměrně nadaného žáka základní školy – zřejmě jsou poctou naivismu. Z knihy čiší, že jde o spis, jehož vydání si autor sám zaplatil a teď doufá, že se mu vložená finanční i duševní investice vrátí. Držím palce. Text by ale mnohem lépe fungoval ve výrazně kratší, neilustrované podobě v nějakém tom lifestylovém magazínu.
Jiří G. Růžička
Lidé města / Urban People č. 2/2012
První a jediný časopis cele věnovaný antropologickým vědám a jejich nejbližším příbuzným své aktuální anglické vydání věnuje tématu urbánní etnomuzikologie. Poměrně úzký, pouhé půlstoletí starý obor si klade otázky, jakým způsobem ovlivňuje městské prostředí produkování a vnímání „lidmi organizovaného zvuku“, jak zní základní definice předmětu etnomuzikologie nebo jakým způsobem hudba zapadá do zvukového prostředí, s nímž se při našem běhu městským prostorem setkáváme – ať jde o kostelní zvony, výtahový „muzak“ nebo dechovku na kolonádě. Jednotliví autoři a autorky (pocházející až na editorku čísla Zuzanu Jurkovou ze zahraničí) se zabývají specifiky zvukového prostředí Vratislavi, Vídně, Prahy a Singapuru. Dozvíme se, jak se proměňuje hudební obraz města v průběhu dne nebo roku a nakolik se v něm odráží sociální nebo etnická charakteristika obyvatel jednotlivých čtvrtí nebo ulic. Číslo doplňují tematické recenze na aktuální sociálněvědné publikace věnované hudbě. Netradiční pohled na městské prostředí může konečně „otevřít uši“ i laikovi v oboru etnomuzikologie, která přece jen v očích veřejnosti vypadá stále jako věda zabývající se buď vymírajícími tradicemi folkloru, nebo vzdálenými, a proto nepodstatnými kulturními projevy přírodních národů. Díky tomuto skutečně reprezentativnímu nahlédnutí do urbánní odnože uvedené disciplíny se i rutinní cesta na tramvaj může stát dobrodružstvím ve zvukové džungli.
Martin Zajíček