Jednostranná závislost na jakékoliv technologii, kterou nemáme pod kontrolou, má svá závažná rizika. Příkladem je Facebook a jeho blokování uživatelských profilů. Posledními, medializovanými, postiženými jsou aktivista Matěj Hollan a šéf knížecí prezidentské kampaně Marek Vocel. Těch několik dní až týdnů, které obnovení falešně nahlášeného „falešného profilu“ trvá, může být rozhodující v situaci, kdy jde o dny nebo hodiny. Martinu Markovi, aktivistovi bojujícímu proti vedení plzeňské právnické fakulty a autorovi stránky „Mýval to zachrání“, účet nebyl obnoven nikdy. Do křížku s cenzurou sociální sítě se dostal i portál dokumentárního filmu DAFilms, kterému Facebook v roce 2011 zcela zrušil účet poté, co název jednoho ze zveřejněných filmů obsahoval slovo džihád. Poslední varování portál dostal nedávno, když na novém profilu zveřejnil screenshot z filmu Violy Ježkové Tělo mého těla, na němž je polonahá slečna. Film je mimo jiné o kojení, což je na Facebooku taktéž tabu. V euforii, jaké možnosti propagace a „sociálního šíření“ nám tato síť nabízí, zapomínáme, jakou moc dáváme tomu, kdo ovládá funkci „blokovat“. Být to v české jurisdikci, mohli bychom argumentovat, že zobrazení kojení je umělecký záměr, že kritizovat lze v ústavních mezích kohokoliv a že analýza terorismu ještě není jeho podpora. Takhle můžeme jenom zesílit autocenzuru a příště mluvit v náznacích. Anebo hledat alternativy. Nevíme, jaké stránky nám ve výsledcích zamlčuje Google, a snad můžeme být aspoň pyšní, že jsme jednou z několika posledních zemí, kde má Google lokálního soupeře, vyhledávač Seznam. Výsledky hledání někdy stojí za srovnání.
H. Šípek
Při konzumaci mediálního obsahu různého druhu narážím často na zvláštní zvolání nespokojeného občana operujícího spojením „my, obyčejní lidé“. Už když před volbami v roce 2010 tehdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek považoval všechny voliče své strany za „obyčejné“, byl jsem udiven. Jak jsem však postupně zjistil, mnoho lidí se s tímto termínem ztotožňuje, a přijímá tak i populistickou tezi o společenském rozdělení na „my a oni“. Je to snad pozůstatek onoho čtyřicetiletého období, kdy bylo normativní myšlenkou veřejného diskursu, že mají být všichni stejní (čti obyčejní)? Pochybuji, že by například nějaký občan Spojených států tímto způsobem snižoval svůj význam ve společnosti. Přijímají-li lidé roli „obyčejných“, nevědomky také podkopávají vlastní autoritu, která je velmi důležitá při zásadních střetech společnosti s vládnoucí mocí – v aktuální politické situaci může jít třeba o otázku asociálních vládních reforem. Kreativita, inovace a progres vždy vycházejí z individuálního myšlení a jednání. Pokud si to česká společnost neuvědomí a bude spoléhat, že to za ni „udělá někdo jiný“, někdo neobyčejný, nemá šanci posunout se dopředu.
O. Hudec
Nad hrou nejlepších tenistů a tenistek lze stát jen v němém úžasu, nicméně některá slova provázející finálové boje letošního Australian Open žádají trochu kritického odstupu. Ukazují nám, jak snadno lze na základě omezené zkušenosti sáhnout k jednoduché generalizaci. Zatímco mužské čtvrtfinálové boje se obešly bez většího překvapení a do semifinále postoupili největší favorité, v ženském pavouku přehrála devětadvacátá nasazená Sloane Stephensová jednu z favoritek, Serenu Williamsovou. Opakovala se tak situace z loňska, kdy se do závěrečných bojů velké čtyřky největších tenisových turnajů, takzvaného grandslamu, dostávala stále stejná jména mezi muži, ale mezi ženami nebyla nouze o překvapení. Čím to? „Víte, holky jsou prostě víc emočně nestabilní než my. Jsem si jist, že každý s tím bude souhlasit, i samotné hráčky,“ vysvětlil novinářům Jo-Wilfried Tsonga, jeden z těch, kteří opustili turnaj ve čtvrtfinále. Pomineme-li fakt, že výkonnost hráče může záležet i na jiných faktorech, než je emoční stabilita, nelze ani říct, že by ženské zápasy byly předvídatelnější než mužské. Australský ekonom Liam Lenten analyzoval výsledky třiceti tisíc vrcholných tenisových zápasů. Zjistil, že mužské zápasy se mnohem častěji rozhodují v posledním, vítězném setu a k překvapením, kdy favorit či favoritka prohraje s níže postaveným hráčem či hráčkou, dochází v obou kategoriích přibližně stejně často. Výsledky zápasů jsou tak stejně nevyzpytatelné u obou pohlaví – na rozdíl od tendencí k zobecňování na základě panujících stereotypů, které lze předjímat mnohem snadněji.
K. Čada
Známí si nedávno pořídili štěně tibetského teriéra, jaksepatří rozjívené a chlupaté až kosmaté, které pořád kouše, a spousty hraček pro psy k tomu. Jsou většinou z Číny, ale jak je u čínského zboží obvyklou přidanou hodnotou, přestaly pískat a pochopitelně nejdou opravit. Štěně nový status quo vyřešilo po svém – pustilo se do cupování dek a v bedně se zeleninou si našlo nové favority: brambory a kořenovou petržel. Brambory jsou na kutálení a petržel na okusování zřejmě přitažlivější než dysfunkční hračka z plastu. Zůstává dvojotázka: Proč se šmejd vyrábí a ještě k tomu nakupuje? Působí to jako „havlovský samopohyb“ plíživých pseudozměn, které nikam nevedou a jenom vyvolávají zdání. Řeknete-li, že je čínské zboží skutečným barbarismem a tím nejhorším k získání na trhu, mýlit se nebudete. Vedou-li dlouhodobě obchodní vztahy s Čínou k nákupu zmetků, co si můžeme myslet o takové obchodní politice?
V. Kremlička