Francouzský prezident François Hollande měl za sebou na konci loňského roku prvních šest měsíců ve funkci, a tak se redakce deníku Libérationpokusila ve vydání z 5. prosince shrnout, jak se druhá hlava státu Páté francouzské republiky z řad socialistů politicky profiluje. Pierre Musso věnoval tomuto tématu článek nazvaný Hollandismus je druh saint-simonismu, v němž se mu podařilo zasadit formující se politický styl současného prezidenta do historického kontextu. Musso hollandismus předně nechápe jako novou politickou doktrínu, protože jeho nositelem není ideolog, ale pragmatik, politik akce. Z toho důvodu se také Hollandův program podle něj zakládá na synkretismu filosofií vzešlých z dědictví po předchozích levicově orientovaných státnících, jako byli Pierre Mendès France, François Mitterrand, Jacques Delors, Michel Rocard či Lionel Jospin. Musso tvrdí, že hollandismus se skládá vlastně ze tří různých motivů: z delorsovského sociálně demokratického modelu, stavícího na doktríně „třetí cesty“, která se snaží usmířit individualistický liberalismus se státním socialismem, z principů francouzské Třetí republiky, především laicity, solidarity a republikánského socialismu, a konečně z utopického socialismu Henriho de Saint-Simona, od něhož si hollandismus propůjčuje prioritu akce. Mimo to se současný prezident inspiruje také saint-simonovskou podporou průmyslu a v neposlední řadě i pravidlem neprovádět nutnou sociální změnu zbrkle, ale rozložit ji v čase. Touto optikou je podle autora článku nutné číst i Hollandovo volební heslo „Le changement, c’est maintenant!“ („Změnu, teď!“). Slovíčko „maintenant“ totiž ve skutečnosti obsahuje slova dvě: „main tenant“, tedy „držíc ruku“. Heslo se tudíž vztahuje ani ne tak k rychlosti, jakou bude změna prosazena, jako ke způsobu, kterým se tak stane. Toto symbolické gesto má vyjádřit Hollandovu schopnost stanovit její rytmus, což patří k povinným atributům prezidentské moci, uzavírá Musso.
Francouzskou veřejnou scénou na přelomu roku pořádně zahýbala kauza Gérarda Depardieua, a to dokonce ještě předtím, než slavný herec přijal ruské občanství. Medializace jeho případu totiž otevřela Pandořinu skříňku financování francouzské kinematografie. Vincent Maraval, jeden z předních producentů dneška, pyšnící se například úspěchem oscarového Umělce, v Le Monde z 29. prosince využil příhodné situace, aby v textu Francouzští herci jsou přepláceni! zkritizoval systém státní podpory filmové produkce. Vyprovokoval ho k tomu mimo jiné i fakt, že všechny francouzské velkorozpočtové filmy loňského roku skončily ve ztrátě, přestože jejich návštěvnost byla poměrně slušná. Jádro pudla vězí podle něj v přehnaném ohodnocování herců, jejichž platy šponují rozpočty filmů závratně vysoko – dle mezinárodního srovnání hned za Spojené státy. Maraval proto volá po stanovení maximální výše státních příspěvků pro herce a po změně systému, který je dnes nastaven tak, že poskytuje výhody pouze úzké skupině známých a dobře zapsaných hereckých ikon a filmařů.
Největší událostí posledních měsíců je ovšem nepochybně francouzská intervence v Mali. I když byl tento odvážný Hollandův krok politickou scénou i tiskem hodnocen převážně kladně, vyskytlo se několik polemických komentářů, které upozorňovaly na slabá místa této vojenské mise. Jean-Dominique Merchet se v článku pro levicový magazín Marianne s názvem Válka proti terorismu v podání Françoise Hollanda, publikovaném na internetu 14. ledna, pozastavuje nad způsobem, jakým francouzští političtí představitelé charakterizovali nepřítele, proti němuž Francie v Mali zakročila. Nejvýstižněji se v tomto ohledu vyslovil ministr zahraničí Laurent Fabius, když nazval maliskou akci francouzské armády „válkou proti zločinným teroristům“. Toto označení má podle Mercheta za úkol identifikovat protivníky s natolik zápornými konotacemi, aby se na toto téma nemusela vést hlubší diskuse. Pod nálepkou „teroristé“ se ale skrývají lidé určitého přesvědčení, v tomto případě islamisté a džihádisté převážně arabského a tuarégského původu. Řešením není toto jejich názorové vyhranění zamlčovat, myslí si autor, je potřeba o něm naopak mluvit a podrobit ho kritice. Už proto, že většina muslimů s tímto radikálním přístupem k islámu nesouhlasí. Zároveň existuje několik závažných důvodů, proč název „teroristé“ na maliské islamisty tak úplně nesedí. V pravém slova smyslu totiž terorismus představuje násilný způsob vyjádření určité ideologie, a ne ideologii samu. Spíše než mezinárodním teroristům, pocházejícím z různých koutů světa a působícím většinou v malých skupinkách mimo své rodiště, se přitom maliští islamisté podobají afghánským Talibáncům, tedy vojenským uskupením operujícím ve svém domovském regionu, a nic na tom nezmění ani to, že se mnozí z nich hlásí k al-Káidě. Merchet nakonec dospívá k názoru, že pojem „zločinní teroristé“ je výpůjčkou z rétoriky neokonzervativního typu, užívající strategii kriminalizace nepřítele. Otázkou zůstává, jak stabilizovat dobyté území, když jsou protivníky lidé postavení mimo zákon. Řešení může být pouze politické a k tomu je zapotřebí s „teroristy“ vyjednávat. I proto bychom měli začít nazývat věci pravými jmény.