Chuck Palahniuk
Prokletí
Přeložil Richard Podaný
Odeon 2012, 224 s.
Znovu jsem si musel přečíst povídku Guts (Vnitřnosti), abych si posteskl, kam že se vytratil ten autor, který dokázal přimět čtenáře při četbě zadržet dech. Poslední román „kultovního“ Chucka Palahniuka působí dojmem několikátého výluhu. Autorovi ubylo zlosti a naštvanosti, zato zpohodlněl a zlenivěl při vymýšlení dějových linií. Jediné, co tento text aspoň částečně zachraňuje, jsou humorné průpovídky hlavní hrdinky, třináctileté Madison, která přišla do pekla poté, co zemřela na následky nepovedené erotické praktiky (jeden z momentů, kdy autor vykrádá sám sebe). Její pekelné komentáře naší globalizované metropole plné cynismu a sarkasmu jsou těmi silnějšími stránkami románu. Větší část děje se však odehrává v autorově verzi pekla, která nepůsobí ani trochu důvěryhodně. Na jedné straně autor dle postmoderního klíče pracuje s jistými kulturními a historickými odkazy, přejímá a paroduje peklo jako konstrukt z fragmentů různých kultur. Na druhé straně je ve svých popisech doslovný a ve svém odkazování (např. na Dantovo peklo) dosti povrchní – okatě tak podceňuje čtenářovu poučenost. V kašírovaných pekelných dekoracích se odehrává infantilní příběh o tažení pubescentní dívky peklem a o tom, jak se nevzdává naděje. Příběh je to značně schematický a čtenář je navíc během něj vystaven „neustálému bombardování zemitými banalitami“. Korunu trapnosti nasazuje čtenářskému zážitku doslov Jiřího Pavlovského, který bez ladu a skladu chrlí jeden patetický, rádoby vtipný blábol za druhým. Prostě peklo.
Alexej Sevruk
Gustav Meyrink
Mistr Leonhard
Přeložila Eva Pátková
Vyšehrad 2012, 96 s.
V úvodu povídky Gustava Meyrinka vidíme starého Leonharda, faustovského hrdinu, krčícího se v pobořené zámecké kapli zaváté sněhem. V tu chvíli čtenáře zalehne tíživě temná atmosféra, která se až do samého závěru nezmění. Temnota, kterou autor navozuje, je také jedním z hlavních motivů celé povídky. Nechybí zde ovšem ani příznačný arzenál záhad a tajemných jevů: i tento Meyrinkův hrdina se postupem času dostává ke studiím okultních věd. Meyrink umí mistrně dávkovat napětí – na prvních stranách ve zkratce naznačí celý příběh a postupně nám odhaluje jednotlivé scény. Povídka v lecčem připomíná Poeův Pád domu Usherů – zápletkou, typy postav i řadou motivů. Hlavní hrdina má velmi vzdělaného otce a stejně jako on prahne po poznání. Ani jeden z nich ale nemá na studium klid, protože Leonhardova matka chodí neustále po zámku a nutí služebnictvo, aby tu něco uklidilo, tu něco přesunulo z místa na místo. Zatímco Leonhard a jeho otec touží po harmonii, ona je zdroj chaosu – vlastní syn ji líčí jako čarodějnici vysávající z lidí sílu. Postupně se tato žena stává přízrakem rodinného sídla, který všem nahání strach. Autor zvolil pro svou mysteriózní povídku kruhovou kompozici. Pro hlavní postavu je vše přítomnost: je jakoby vytržená z času, všechny roviny se prolínají a scházejí v Leonhardově současnosti, tedy ve vstupním obrazu polorozpadlého zámku kdysi vážené rodiny. Také tento postup je pro Meyrinkovo dílo charakteristický. A o to koneckonců v celé edici Harmonie nakladatelství Vyšehrad jde: připomenout světové autory povídkou reprezentující jejich poetiku.
Lukáš Prchal
Martin Stöhr
Smích ze snu
Host 2012, 72 s.
Název sbírky navozuje protichůdné pocity. Evokuje zážitek, kdy se ocitáme ve snové „realitě“, zatímco naším skutečným tělem lomcuje smích. Právě ta nekontrolovanost smíchu, jinak veskrze pozitivního fenoménu, navozuje tísnivý dojem. Napětí mezi radostným a tísnivým zakládá atmosféru celé sbírky. Hned úvodní básní autor zatlačí čtenáře do depresivní nálady, a vzápětí mu zahraje povědomou lidovou melodii: „Zdál se mi v té smrti sen/ byla tma a plno sněhu/ město prázdné i já sám“. Zdánlivě rozverná říkanka ale vlastně jen pokračuje v líčení tklivé atmosféry ustupující radosti a pomíjivosti. I když je sbírka jako celek kompozičně nekonzistentní, výstavba jednotlivých básní tímto neduhem netrpí. Jednolitost autorského hlasu udržuje, a to i přes rozmanitost témat, která se do ní dostávají – často prostřednictvím aluzí na velké básníky, například Holana či Seiferta: „Ach bengálsko/ tvé sladké prsy/ počítadlo lásky“. S tím, jak nenásilně a nenuceně buduje Stöhr jednotlivé obrazy, souvisí i jeho záliba ve všedních detailech ze života v okamžicích, kdy se krajina jeví spíše jako statická a přihlížející, i když je sama předmětem pozorování. To vše mu pomáhá vydat vcelku věrohodné svědectví o stereotypech života a o tom, jak mohou být narušeny, ale také o zdánlivé fádnosti a vyčpělosti kultury a samotné poezie. Nicméně kýžený „neklid z poézie“, který Stöhr v jedné básni zmiňuje, jeho sbírka nevyvolává. A nic na tom nemění ani atak disonancí, na který se tu až příliš spoléhá.
Warana Psavomorecká
Stan Sakai
Usagi Yojimbo: Yokai
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2012, 62 s.
Album Yokai nepatří do číslované řady dobrodružství králíka-samuraje Usagi Yojimba. Jedná se o výroční vydání, kterým jeho autor Stan Sakai oslavil čtvrtstoletí vydávání příběhů tohoto hrdiny. Na Wikipedii je kniha označena jako první Usagiho „grafický román“, při rozsahu necelých sedmdesáti stran ji můžeme ovšem označit spíše za novelu, k čemuž směřuje i výtvarná „naředěnost“. Jde také o první králíkovo dobrodružství v barvě. Na stránkách se střídají tři a čtyři panely, jen občas je jich méně nebo, ještě řidčeji, více. Sakai ke kolorování sympaticky využil vodové barvy, proto má album až retro nádech, a zároveň nevypadá odbytě jako třeba Čtyřlístky z posledních let. Dějem dobrodružství nijak nevybočuje, objevuje se tu maskovaný démon a Usagi musí chránit slabší. Asi největším přínosem této série je fakt, že dokáže do pohádkově černobílé šablony vnášet barvy pochybností. Yokai je ale především album určené sběratelům, i proto poprvé vychází v pevné vazbě a je doplněno rozhovorem se Sakaiem a také rozborem vzniku jednoho komiksového panelu. Nevýhodou je, že vydavatel nedodržel velikost svazku, a ten tak v řadě ostatních Usagiho alb vyčuhuje. Pokud ještě nejste Usagiho fanoušek – a musím říct, že by byla škoda se jím nestat –, začněte spíše klasickou řadou. Na druhé straně právě barevné provedení by mohlo k této sáze, která v českém vydání čítá již osmnáct z původních šestadvaceti alb, přitáhnout zejména mladší čtenáře.
Jiří G. Růžička
Ed Wood, Suse Pfister
Trash from Outer Space
Stadttheater Giessen, Německo, 18. 1. 2013
Banální, nedokonalý, apokalyptický, nezáměrně groteskní, žánrově impozantní kriminální sci-fi horor Eda Wooda (který si vysloužil nadnesené, ale efektní hodnocení jako „nejhorší režisér všech dob“) Plan 9 from Outer Space se dočkal v giessenském divadle jednorázové, avšak o to působivější scénické adaptace. Režisérka Suse Pfisterová se rozhodla pojmout filmovou předlohu jako otevřený materiál určený ke svobodnému divadelnímu překladu – nejen kvůli limitům divadla, ale i proto, že Woodův půvabný počin je značně heterogenní, vyznačuje se nelogickým řazením scén a ne zcela opodstatněnými digresemi, amatérsky nadsazeným herectvím a nejlevnějšími triky. Představení vzniklo během pouhých dvou zkoušek a také samo charakter otevřené zkoušky mělo: herci společně s techniky, asistentkou, maskérkou a hlavně režisérkou hledají vhodný jevištní tvar Plan 9 from Outer Space. Během hodiny a půl tak bylo publikum vystaveno rafinované dekonstrukci původního tvaru, opakování a zpřesňování scén, rozpadání ledabyle sflikovaných rekvizit, ostentativní nudě nevyužitých herců a naživo prováděným zvukovým efektům simulujícím létající talíře, boj či vstávání mrtvých z hrobů. Díky nepřipravenosti, spontaneitě a odkrytým švům divadelní práce se Pfisterová zručně přiblížila insitnímu kouzlu filmu více než v nazkoušené inscenaci. Repríza by byla nadbytečná.
Lukáš Jiřička
Terapie láskou
Silver Linings Playbook
Režie David O. Russel, USA, 2012, 122 min.
Premiéra v ČR 28. 2. 2013
Osm oscarových nominací romantické komedie pro oduševnělé publikum Terapie láskou říká pozoruhodné věci o dnešním Hollywoodu a odkazu nezávislého filmu. David O. Russel už svým předchozím filmem Fighter penetroval obyčejný žánrový příběh realistickým zpracováním. Tehdy však vycházel ze skutečnosti a realistický styl používal o poznání důsledněji. Na druhé straně se už tam neblaze projevuje typický dnešní trend: hodně sofistikovanou formou podat banální story. Takový Rocky, rovněž (melo)drama převlečené za boxerský film, byl ve své bezelstné obyčejnosti vlastně upřímnější. V novince Russel předkládá zdánlivě realistický pohled na žánr romantické komedie a výsledek je ještě o poznání horší. Žánrová schémata se naplňují naprosto beze zbytku, mezi tím se hodně povídá, trošku víc než obvykle křičí a také zahraje pěkná písnička. Trik „použijeme občas ruční, subjektivní snímání a ze všech postav uděláme blázny“ nelze využívat donekonečna a sám se vlastně tak trochu obrací i proti sobě. Terapie láskou klidně mohl být docela fajn odpočinkový romantický snímek pro ne zcela nesvéprávné publikum. Ale okatá snaha šlápnout do nezávislého terénu a předstírat psychologické drama je místy spíše k smíchu. Neustálé úsilí o ozvláštnění totiž vede pouze k tomu, že všechny situace ve filmu působí zcela neuvěřitelně, nikoli originálně. Umění se zkrátka nedá vykřičet.
Tomáš Stejskal
Můj soused Totoro
Tonari no Totoro
Režie Hajao Mijazaki, Japonsko, 1988, 86 min.
DVD, vydáno 8. 2. 2013
Ze všech filmů Hajaa Mijazakiho má Můj soused Totoro minimálně v Japonsku největší zvuk. Postavička chlupatého lesního ducha Totora zdobí znělku Mijazakiho animačního studia Ghibli a stejnou figurku najdeme i na množství propagačních předmětů. I ve světovém měřítku si ale Totoro buduje pozici jednoho z nejvýznamnějších dětských filmů vůbec. Snímek vypráví o dvou sestrách, které mají nemocnou matku a kvůli tomu se přestěhují do nového domu. V lese poblíž jejich domova ale sídlí nadpřirozený lesní duch Totoro. Mijazakimu se tu totiž podařilo ve velmi jednoduchém příběhu spojit velké množství motivů, které rezonují v různých typech diváků: roztomilost i určitou hrozivost Totora, dětskou rozjívenost malé dívky Mei, nutnost zodpovědného chování, jemuž se učí její starší sestra Sacuki, a v neposlední řadě také prostý život na venkově v kontaktu s přírodou, která je v Mijazakiho filmech (po šintoistickém vzoru) zabydlovaná nejrůznějšími božstvy a bůžky, ztělesňujícími základní životní principy. Totoro sice rozhodně není Mijazakiho nejkomplexnějším snímkem, ale právě jeho jednoduchá dějová linka a podmanivé ztvárnění světa, kde idylická každodennost plynule přechází do pohádkové nadpřirozenosti, z něj dělá jeho pravděpodobně divácky nejvděčnější (avšak v žádném případě podbízivé) dílo.
Antonín Tesař
AraabMuzik
For Proffesional Use Only
Duke Productions 2012
Na počátku byla YouTube videa, která vyděsila snad všechny, kdo měli do té doby dojem, že skutečně ovládají hru na MPC (padové kontrolery značky Akai). A někteří se dokonce nechali slyšet, že po tomhle už svůj oblíbený nástroj nechtějí ani vidět. AraabMuzik posunul živé hraní na MPC kamsi do výšin rytmické prstové ekvilibristiky, která se na první pohled zdá nepřekonatelná. Něco jako když sledujete vrcholového sportovce, jenž překračuje lidské možnosti, a víte, že na tohle se dá jen zírat. Stále to bylo ale hlavně řemeslo, byť chirurgicky přesné. Bubenická preciznost spolu s rychlostí profesionální stenotypistky ovšem otevřely dveře showbusinessu a AraabMuzik už není jen ten blázen s MPC, ale i vyhledávaný hiphopový producent. Zalíbení a kořeny v dubstepu jsou u řady jeho podkladů sice stále znatelné, ale to by v záplavě podobné produkce nestálo za větší pozornost. To nejlepší, s čím AraabMuzic na intrumentální desce For Proffesional Use Only přichází, jsou totiž uhrančivě ohrané melodie v cyklicky gradujícím tempu s přebuzeným kopákem v tranceovém hávu a občasnými reminiscencemi diskotéky osmdesátých let. Vrcholem je pak jistě poslední skladba Words of Chameleon, která se nese v pomalém osudovém tempu a dokazuje, že o rychlost prstů, tedy beatů, vlastně nikdy nešlo. Přerod z DJe v jednoho z nejzajímavějších producentů v současném hip hopu je dokonán a absence rapu vůbec ničemu nevadí. Tohle se prostě poslouchá samo.
Pavel Chodec