Umění karikatury je náročné, protože prozrazuje víc o jejím autorovi než o tom, kdo je karikován. Stačí se například projít po Karlově mostě, aby člověk viděl do duše kreslířů nabízejících turistům upomínkové karikatury z výletu do Prahy. I Musilova Muže bez vlastností lze číst jako ironicky vybroušenou karikaturu tehdejší společnosti, jejího myšlení a kultury nechápající svůj vlastní zánik. Karikatura pochopitelně patří také do filosofické argumentace nebo novinářské polemiky, ale i zde břitký jazyk prozrazuje především kvalitu argumentace a vyjadřovací schopnosti toho, kdo karikuje svého protivníka a jeho zdánlivě typické rysy.
Když se na počátku léta otevřela zcela legitimní diskuse o zahraniční politice a prosazování lidských práv, okamžitě se její složitost a nejednoznačnost převedla na karikaturu vypořádávání s „havlovskou“ politikou. I autoři komentářového deníku A2larm Jaroslav Fiala a Jiří Růžička například v srpnu vyšli do boje s textem Méně Havlů, více Druláků, který jako kdyby dikcí vypadl z prvomájových průvodů před rokem 1989 nebo propagandy ODS po roce 1989. Přes výzvy ke kritičtějšímu myšlení tak i oni vytvořili pokleslou karikaturu celého problému, v níž se to hemží obraty jako „havlovské modly“ nebo „guru Havel“, aby nakonec paradoxně v havlovském duchu postavili proti „negativním dopadům kapitalismu“, světe, div se, „občanskou společnost“.
Aby bylo jasno, v celém problému vůbec nejde o Václava Havla a jeho myšlení, které se pochopitelně vymyká primitivnímu zjednodušování do kategorií jako levice a pravice, Západ a zbytek světa, imperialismus a globalizace nebo univerzalismus a partikularismus. Jen ti, kteří nedokážou politiku definovat jinak než ve Schmittově extrémním duchu prostřednictvím distinkce přítel/nepřítel, mají potřebu karikovat složité a pochopitelně mnohdy i rozporuplné myšlenky a činy konkrétních osob.
Zanechme tedy karikování celého problému v protikladu přátelDruláků a nepřátelHavlů nejen proto, že se jedná o intelektuálně i politicky zcela jiné váhové kategorie, ale zaměřme se na to, co je v celém sporu podstatné, totiž samotná lidská práva. Fiala s Růžičkou si položili zásadní otázku, zda občanská práva jsou opravdu nejdůležitější pro všechny lidi žijící v globální společnosti, ale potom se vyhýbají radikálním důsledkům nadřazení jiných sociálních problémů občanským právům, volají nejasně po „novém pojetí“ lidských práv a přitom se odvolávají na klasický princip ochrany lidské důstojnosti, který ve skutečnosti již dlouhá desetiletí tvoří základ Charty OSN, Evropské konvence o lidských právech a svobodách nebo německého Základního zákona, ale zrovna tak i Ústavy ČR.
Dnešní kritici lidských práv velmi často používají dva chybné argumenty. Současnému systému ochrany práv na národní, evropské i globální úrovni buď vyčítají přesně to, čím nikdy být nemůže, totiž všelékem na problémy globální společnosti, anebo ho naopak obviňují, že dotváří hegemonii ekonomické a politické globalizace. Skutečně důsledná radikální kritika by tak musela odmítnout celý slovník lidských práv, což je ovšem utopická myšlenka. Volat po „novém“ pojetí lidských práv je proto intelektuálně i politicky pohodlnější, ale je třeba si přiznat, že žádná taková změna problémy globální společnosti nevyřeší a již vůbec je nevyřeší změna, která by poskytla sociálním a ekonomickým právům stejný režim ochrany jako právům základním a politickým. Na rozdíl od politologů nebo filosofů totiž ten jejich indický farmář bojující s nadnárodními korporacemi používá obyčejný selský rozum a ví, že bez základních práv a svobod, jakými jsou svoboda projevu a shromažďování nebo právo na řádný soudní proces, se nemůže dovolat ani žádných sociálních práv, včetně práva na minimální kvalitu životního prostředí nebo garantovanou minimální mzdu.
Nemá smysl opakovat notorické argumenty, že bez občanských a politických práv nemůže fungovat nejen demokracie, ale ani sociální stát, který je výdobytkem občanů žijících v demokratických společnostech. Tato práva jsou základní, protože mimo jiné zakládají i možnost domáhat se práv sociálních a ekonomických, jež se logicky budou lišit podle stupně bohatství i tradic jeho přerozdělování v jednotlivých částech naší zeměkoule.
Základní problém nespočívá v tom, že lidská práva nemají schopnost rozehnat apokalyptické mraky, které nad naší globální civilizací vidí její kritici, ale v tom, že v globální společnosti chybějí politické a právní struktury, jež by lidská práva a demokratický proces zvládly organizovat tak účinně, jak to na národní úrovni dodnes dokáže stát nebo na evropské úrovni například Evropský soud pro lidská práva. Úkol pro kritickou teorii a filosofii tedy nespočívá v tom, aby pod apokalypticky vykreslenou klenbou našeho globalizovaného světa oddělovala „zrno od plev“, ale naopak aby promyslela, jak lze ochranu sociálních práv a s nimi spojeného sociálního občanství transformovat do globálních podmínek, aniž by stavěla na hlavu politickou a právní ontologii i deontologii.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.