Tenhle vlak jezdí v kruzích

Ve svém eseji A Snowpiercer Thinkpiece, Not to Be Taken Too Seriously, But For Very Serious Reasons (Neberte Snowpiercera příliš vážně, a to z velmi vážných důvodů), pojednávajícím o snímku Snowpiercer korejského režiséra Joon­ho Bonga, se Aaron Bady zamýšlí nad tím, jakou společnost nám tento film ukazuje.

Přísně hierarchizované mikrospolečenství vlaku, který bez přestání uhání postapokalyptickou krajinou Země, je podle Joon­ho Bonga alegorií kapitalistického zřízení. Bady sice toto režisérovo tvrzení problematizuje, ale speciální pozornost věnuje tomu, jak jsou lidé ve vlaku rozděleni. Vepředu je záhadné centrum, které celý vlak obhospodařuje, a elita mikrospolečenství, uprostřed se odehrává klasická každodennost příslušníků střední třídy, úplně vzadu a odděleni od zbytku posádky jsou shromážděni sociálně nejslabší jedinci.

Přestože je jejich přítomnost ve vlaku závěrem neuměle vysvětlena, Badyho to úplně neuspokojuje a ptá se, jaká je skutečná funkce sociálně deklasovaných, proč je jich tolik a k čemu je zbytek vlastně potřebuje. Dochází k elegantnímu vysvětlení. Stejně jako vlak ve filmu, tak i systém, v němž dnes žijeme, potřebuje sociálně nejslabší vrstvy společnosti z ideologických důvodů. Střední vrstva díky těmto „zbytečným lidem“ nemusí přemýšlet, jak by se jejich současný život dal zlepšit, ztrácí imaginaci společenského vývoje a neklade na vládnoucí třídu žádné požadavky, protože celé své snažení upíná k tomu, aby nespadla dolů ve společenském žebříčku. Všechny jejich starosti a potíže jsou pak ve srovnání s těžkým údělem lidí v „zadní části vlaku“ pouhá legrace.

Na Badyho článek jsem si okamžitě vzpomněl, když jsem se pustil do četby nového románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo. Ne že by se v něm proháněl vlak troskami naší planety, ale článek mi pomohl pochopit, proč stále vycházejí nové a nové knihy zabývající se hrůzami minulého režimu. Jistě, jedná se o společenská traumata, s nimiž není jednoduché se vyrovnat. Na obecnější rovině však plní kulturně­ideologickou funkci podobně jako chudina v Bongově snímku. Autoři se uchylují k tematizaci křivd minulosti, protože k uchopení těch současných nemají klíč. Čtenáři náročnější literatury se navíc rekrutují převážně z řad vzdělané střední třídy a podobná četba může působit jako balzám na duši – ještě pořád se nemáme tak zle, ještě pořád můžeme beztrestně říkat, co si myslíme, ještě pořád nás nikdo nevyhání z domovů.

Konzervativní až běda

Sylvie Richterová vybrala z katalogu křivd a utrpení ty nejtypičtější příklady (vynucená emigrace, kolektivizace, poválečné vyhnání brněnských Němců) a vytvořila z nich ­mozaiku individuálních příběhů, která má ambici stát se jakýmsi celostním výkladem temných let před rokem 1989. Jak můžeme odvodit z názvu knihy Každá věc ať dospěje na své místo, výklad se opírá o fatalistické teorie a úvahy o povaze lidské přirozenosti. Je až pozoruhodné, jak schematicky jsou tyto zákony do knihy vtěleny. Žádná z postav nelavíruje mezi morálně kladným a záporným těžištěm. Může být buď dobrá, anebo zlá, což snad souvisí se snahou celou problematiku mytologizovat a předložit čtenáři typizované aktéry děje. Zneklidňující na této prefabrikované pozici je však její poselství. Individuum totiž za svou morální pozici nemůže nést odpovědnost. Je zrozeno buď k dobru, anebo ke zlu, neexistuje nic mezi tím. Sympatické by snad mohlo být, že Richterová minulý režim dělí na tuhý stalinismus, politické tání šedesátých let a normalizační utahování šroubů, nebo také fakt, že mezi záporné postavy řadí i nestraníky – příslušníci komunistické strany jsou ovšem bez výhrad zápornými hrdiny.

Richterové román však není konzervativní jen svou tematickou vrstvou, ale také na rovině stylu. Vyškolená francouzským poststrukturalismem a hermeneutikou, umně vkládá do své prózy pasáže, které se dají těmito teoriemi okamžitě vykládat. V nové knize kombinuje modernistický, syntetický přístup k vyobrazení, ale i uchopení reality, s postmoderními narativními strategiemi. Přestože je tento způsob psaní v Česku stále považován za pomyslný vrchol literární tvorby, v celosvětovém kontextu jde spíše o hudbu minulosti – styl, jímž píší zavedení autoři, styl klasický. Tak musíme chápat i styl Sylvie Richterové a její novou knihu. Je skvěle napsaná, ale to je tak všechno.