Na to, že dnes o revoluci mluví především reklamy na IT zboží, si už všichni zvykli. Třeba feminismus však marketingu stále unikal. Změnil to až letošní Paris Fashion Week. Na konci defilé francouzského módního domu Coco Chanel totiž návrhář Karl Lagerfeld nechal zinscenovat feministickou demonstraci. A jak se dalo očekávat, pohled na top modelky svírající transparenty s hesly jako „Ať rodí i muži“ nebo „Dělejte módu, ne válku“ se stal vděčnou pastvou pro fotografy a twitterující novináře. V emancipačním zápalu pak Lagerfeld, který na fingované demonstrantky osobně dohlížel, prohlásil, že se mu líbí hravý, a nikoli „buldozérový“ feminismus. O hravosti kolekce na jaro a léto 2015 není sporu, ale feminismus v pojetí Coco Chanel není nic více než podařeným prêtàporterem. Vytvořili ho muži dle standardizovaných modelů a nežádá po ženách jiný vklad než peníze nutné na zakoupení módního kousku. Oblečení je pochopitelně vhodné jen pro bílé ženy vyšší třídy a s odpovídajícím tělem, které se na jeden večer chtějí stát tak trochu radikálně chic.
J. Horňáček
Letošní Velká pardubická si vyžádala jubilejní šedesátý koňský život – počítáno jen v rámci hlavního dostihu. Další související závody, tréninky a celý tenhle elegantní kolotoč smrti zabíjí zvířat ještě daleko víc. Obhájci dostihů se rádi zaklínají tvrzením, že koně závodění baví. Jenže jádrem tohoto sportu není soutěživost koní, ale jejich lidských vlastníků a fanoušků, kteří akceptují názor, že čím je závod pro koně těžší, tím je kvalitnější. Koně sami se ale, jak známo, pro požitek z běhu nemrzačí, nesázejí na vítěze ani si nestavějí do cesty zákeřné překážky jako Taxisův příkop. Proti této překážce, která dodává závodu jeho pochybný glanc, se strhly protesty už po prvním ročníku v létě 1874. Princ ThurnTaxis, po němž byl skok nakonec pojmenován, jej tehdy obhajoval takto: „Jasnosti, vy ani já nebudeme už tuto překážku překonávati, a proto není důvodů, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ji ulehčovali.“ Šlo totiž o jezdce, ne o jejich náčiní. Fandové dostihů se považují za milovníky koní. Je proto stěží pochopitelné, že i po sto čtyřiceti letech jsou pro ně životy tvorů, které prý tolik obdivují, přijatelnou cenou za prestiž jedné odpolední kratochvíle.
S. Vandrovec Špaček
Nabídkám investičních fondů a společností obchodujících se zlatem se v současnosti ve veřejné dopravě, v tisku a na internetu lze jen stěží vyhnout. Shodou okolností jsem se ocitl na prezentaci jedné takové firmy. Její reprezentanti překvapivě nastínili nebezpečný stav světa, upozorňovali na hegemonii moci politických elit, na riskantnost vydávání peněz nekrytých zlatem a nebezpečí další, větší a nejen ekonomické krize. Po tomto úvodu ovšem následovalo upozornění, že nemusíme být jen oběťmi. Na krizi se totiž dá i vydělat. Stačí mít jen ty správné informace a nejlépe – investovat do zlata. Na dotaz, co dělat s hamižností politiků, aby ke krizím a devalvaci měny nemuselo docházet vůbec, se mi dostalo shodných odpovědí jak od ředitele společnosti, tak od publika: „Není přece na nás, abychom to řešili, to je na politicích.“ Není divu, že se investičním společnostem daří. Tvrdá kritika doplněná o element zachování statu quo je předpokladem podnikání.
T. Uhnák
Na Západě mají zase starosti. Udo Ulfkotte – dříve prominentní žurnalista Frankfurter Allgemeine Zeitung, později whistleblower, aktuálně dezertér v psychologické válce – si v ruských novinách pustil pusu na špacír. Špičková německá žurnalistika vypadá ve světle jeho výpovědi jako pokračování CIA jinými prostředky. Jste nadějný novinář, obdržíte pozvání a přepychové stipendium od některé z transatlantických „nadací“, které vás nezištně vzdělají v hodnotách svobody a demokracie. Jako vybraný adept se nenuceně seznámíte s jinými vybranými lidmi. Dají vám pocit důležitosti. Spřátelíte se. Takovým přátelům by bylo blbé nevyhovět – podvědomě k nim cítíte nejen sympatie, ale i vděk. Rádi uděláte službičku, co by ne, to člověku ani nepřijde. Tu a tam si vyměníte názory a takto obohaceni napíšete článek. Někdy stačí jen svým jménem podepsat text, který vám sami dodají. Nemáte k němu co dodat, tak je skvělý. „Do ruky, která vás krmí, nekoušete. Právě tam začíná korupce,“ konstatuje Ulfkotte a mně se trochu nadzvedává obočí. Tohle se tedy nám v České republice stát nemůže.
R. Rops-Tůma
Komunální volby ukázaly, že vztah mezi voliči a politickými stranami může ovlivnit i něco tak nicotného, jako je podpora kultury. Arogantní zastupitelé ČSSD v Ústí nad Labem dojeli patrně právě na to, jak nepěkně se zachovali k Činohernímu studiu. V Brně včas vytušili, že kultura rozhodne, a možná proto tamní Městské divadlo ve svém říjnovém zpravodaji Dokořán dalo prostor rozhovoru s dosluhujícím sociálnědemokratickým primátorem Romanem Onderkou. Už název rozhovoru Na skleničku s… naznačoval odlehčenou atmosféru a přátelské prostředí. Zde se politici, kteří jsou zrovna u moci, bát nemusí. Otázky jdou pěkně po srsti, jako v talk show Aleše Cibulky: „Kdo vás v mládí formoval? Které období ve vašem životě bylo opravdu šťastné? Je v politice prostor pro fantasii?“ Některé jsou až absurdní, třeba: „Nosíte u sebe peníze?“ nebo „Věříte v něco mimo nás?“ Odpověď: „Ano, věřím. Uspořádání věcí a jevů kolem nás je tak složité, tak dokonalé, že v tom nemůžeme být sami.“ Vrcholem pak jsou otázky herců. Ta od Aleny Antalové až zavání satirou: „Dobrý den, jak se máte?“ Oba příběhy mají nakonec šťastnou dohru. Primátoři obou zmíněných měst končí.
J. G. Růžička