eskalátor

Je pěknou tradicí naší věčně mladé demokracie, že volby proběhnou v nudném pořádku, zatímco následná vyjednávání bývají plná politické kreativity. To obzvláště platí pro komunální úroveň: chodníky přece nejsou ani pravicové, ani levicové, takže paktovat se dá s kdekým. Letošním vítězem soutěže o nejpodivuhodněji sestavené koalice je zcela jistě ČSSD. Duchcovská aféra, kdy se místní sociálnědemokratická buňka paktovala s fašisty z DSSS, je všem dobře známá. Oranžoví ale ukázali svůj talent vyrobit politický bizár i v jiných koutech republiky. Ve Slaném tak v čele města stane sociální demokrat za podpory ODS, Strany svobodných občanů a KSČM, v Žatci se pro změnu sociální demokraté dohodli s KSČM na podpoře starosty ze Svobodných, a díky sociálnědemokratickým zastupitelům si uchová post muže číslo jedna na Praze 13 i David „Ken“ Vodrážka. Z Lidového domu se tradičně ozývá, že místní koalice jsou přece především „o“ každodenní údržbě města a „chemii mezi lidmi“. Je překvapivé, jak si na této chemické úrovni ČSSD rozumí právě s ideovými soky z opačného konce politického spektra. V Evropě tolik omílaný „městský socialismus“ patrně ještě nadlouho zůstane pro české socdemáky jen exotickou zkušeností.

J. Horňáček

„Vánoce s chutí naší země“, tak ­propaguje v novém klipu ministr zemědělství Marian Jurečka soutěž, která má podle oficiálních prohlášení ministerstva podpořit nákup regio­nálních potravin, a snad tedy i samotné české chovatele a zemědělce – tento téměř vyhynulý společenský druh. Soutěž je součástí velké marketingové kampaně, na které se Jurečka dohodl už v září se zástupci všech multi­­národních potravinových řetězců a která má být dotována šedesáti miliony korun z kasy ministerstva. Zda se skutečně jedná o „výhru pro celé Česko“, je značně sporné. V situaci, kdy v Česku šedesát procent obratu s potravinami připadá velkoobchodům a nadnárodním firmám, je nasnadě, že kapitál, který akce vytvoří, poputuje s podporou státu za jeho hranice. A co víc, na prodej českých výrobků v supermarketech doplatí především právě lokální producenti. Jak vypadá spolupráce řetězců s dodavateli, je známo: snižování nákupních cen, jednostranné smlouvy a tak dále. Můžeme jen doufat, že Jurečkou avizovaná komise, která má podobné problémy řešit, bude schopná hasit dlouhodobé následky jeho vlastní kampaně.

T. Uhnák

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy, intelektuální gigant naší doby a občasný suplent tělesné výchovy Marcel Chládek po čase opět přišel s nápadem hodným sebe sama. ­Rozhodl se podpořit sport. V materiálu, který byl v polovině listopadu předložen vládě, navrhoval zvýšení výdajů na sport o více než čtvrt miliardy. Vzhledem k nedostatku prostředků si usmyslel vzít potřebné peníze vysokým školám a regionálnímu školství. Své rozhodnutí zdůvodňoval mimo jiné potřebou podpořit nové aktivity, například kampaň „O pohár ministra“. Návrh prozatím schválen nebyl, na další projednávání dojde 24. listopadu. Je nicméně zarážející, s jakou lehkostí dokáže Chládek dělat názorové kotrmelce. Ač opakovaně prohlašuje, že je školství v Česku podfinancované, sám se nijak nerozpakuje je připravit o nedostávající se prostředky.

J. Čecháček

S geniální strategií přišli pořadatelé akce „Díky, že můžem – Korzo Národní“, uspořádané k pětadvacátému výročí 17. listopadu 1989. Součástí festivalového programu byly i prohlídky města s nepříliš obvyklými průvodci: bezdomovci. Samotný projekt Pragulic se jeví jako nekonvenčně poučný, spojení s letošními „oslavami svobody“ vyznívá ale poněkud rozporuplně. Hodí se snad organizátorům jako hmatatelný doklad názoru, že „náš nový porevoluční a svobodný svět je nepoměřitelně lepší než minulý – a i když přináší nové problémy, je třeba ho oslavit“? Že se v novém světě vždycky nežije nejlépe, nevadí. Správný řád dokáže začlenit i lidi, kteří ze hry vypadli, dokonce je přizve do průvodu a do rukou mávátka. Skrze ty, které vyloučil, se tak nakonec společenský systém legitimizuje. Padesátá léta ve skutečnosti nepřivolávají kritici současných poměrů, ale novodobí svazáci, kteří si ze sametové revoluce udělali fetiš posvěcující vše, co po ní následovalo.

D. Poláková

Zatímco se nadržené mládí rozhodlo přispět svou troškou k všeobecné impotenci a „radostnou formou“ oslavit dojem, že už pětadvacet let žijeme svobodně, lékaři přišli se zprávou, že za uplynulých pětadvacet let počet spermií u mužů klesl o více než šedesát procent. „Podle některých studií zahraničních kolegů se nám blíží takzvaný rok spermatické nuly,“ řekl médiím David Rumpík, ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie. Nenechte se mýlit, časová shoda mezi takzvaným post­totalitním obdobím a zmíněnou indispozicí není náhodná. Časy, kdy se rodilo něco nového, jsou zkrátka dávno pryč. Těsně po „sametu“ bylo v kapce průměrného ejakulátu čtyřicet milionů spermií. Dnes je to stěží patnáct milionů. Konec demokracie západního typu a zároveň rodičovských starostí podle tohoto vývoje u nás vychází přibližně na rok 2060. Už aby to bylo! Do té doby stačí, aby muži pokračovali v stávajícím životním stylu, který podle dat Světové zdravotnické organizace vede k permanentnímu ohřívání varlat. Konkrétně to znamená: žít ve stresu, pracovat s notebookem na klíně, jezdit v autě s vyhřívanou sedačkou, být neustále v dosahu wi­fi. Pokud se tedy bude za padesát let ještě někdo rozmnožovat, budou to manuálně pracující a nezaměstnaní asociálové, kteří si zvykli žít v zimě.

M. Cecek