„Těžko říci, zda by se v pětapadesáti básních objevilo tolik jmen z Ostravska, kdyby nejlepší plody letošní úrody netrhal právě Hruška,“ píše Ivan Mottýl (opravdu se dvěma t) v reflexi Nejlepších českých básní 2014. Ročenka jitří českou literární scénu již pošesté. A je to dobře. Básníci rádi dišputují a výroční seznam toho nejlepšího je často dokáže zabavit i na několik dlouhých zimních měsíců. „Subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou“, jak se uvádí na stránkách nakladatelství Host, rozjitřil i mě, a tak nabízím možná témata k přetřasu. Zdá se mi totiž, že Petr Hruška nejprve vybral básně silné, ty, které ho „z nějakých důvodů vzrušují“, a poté ty, které vznikly v jemu blízkém regionu a napsali je muži. V nízkém počtu zastoupených žen možná soutěžil s dosud nejmisogynnějším arbitrem Petrem Králem, v regionálním zacílení nemá konkurenci. Jisté je, že Moravskoslezsko je v kursu. V loňském roce (alespoň dle tiráže) vyšla ve Větrných mlýnech Briketa, tedy „výbor poezie, která vznikala v Ostravě nebo se jí věnuje“. Podílel se na ní Ivan Motýl (s jedním t). Letos nese ostravská antologie název Nejlepší české básně. Ale není třeba mít strach, Mottýl (ten se dvěma t) ubezpečuje, že i jiné regiony se mohou dočkat: „Kdyby totiž vybíral třeba děčínský básník Radek Fridrich, asi by bylo více zaostřeno na severočeskou scénu.“
T. Čada
Když jsem za jednoho adventního dopoledne procházel vestibulem pražské Polikliniky Modřany, vzpomněl jsem si na známé podobenství o Ježíši Kristu v chrámu zaplaveném trhovci. Mezi množstvím obchůdků, které zaplnily přízemí, se pacient jen obtížně orientuje, když chce najít svého doktora. Nejjednodušší je použít výtah, ten se naštěstí ještě dá najít. Pokud se chystáte třeba do prvního patra vyjít po svých, je to horší. Schodiště nikde! Narazíte na obchod s levandulí, kadeřníka a poté se dostanete do slepé, nelibě páchnoucí uličky, která vede k místnímu bistru (jeho menu by bylo na samostatnou glosu). A tak se vracíte a pátráte po nějaké skryté chodbičce vedle obří lékárny. Tam ale není. Vrátíte se zpět k výtahům a heleme se – za nimi se ukrývají prosklené dveře, z nichž občas někdo vyjde. Vyšplháte se tedy do prvního patra a kolem pultíků s náušnicemi, potravinovými doplňky a tak dále konečně dojdete ke směrovce, z níž se dozvíte, kudy k doktorovi. Kdo vyžene trhovce ze špitálu?
J. G. Růžička
„První souborná edice jádra básníkova díla. Svazek obsahuje kompletní Bieblovy básnické knihy kromě prvotiny napsané se strýcem Arnoštem Rážem a poúnorové sbírky Bez obav (značně poznamenané dobovým schematismem).“ Málokdy se povede nasypat tak suchý humor přímo do anotačního textu. To není Česká soda, ale Česká knižnice. Nebo může jít o dialektické cvičení. Bez obav… Už samotný název pro cokoli poúnorového vypadá z polistopadového hlediska tak absurdně, jako by básník popíral cosi mnohem závažnějšího než jen nějaké subjektivní obavy. A to už není k smíchu. Cos byl zač, Biebl, že ses tenkrát – tenkrát, když věšeli Kalandru! – nebál? Nebo ses bál a bál ses o tom napsat? Ale to je pak život ve lži, Biebl, víme? Schematismus! Může si zklasičtělý básník dovolit takovou kaňku na konci sívíčka? V reprezentativní skorosouborné České knižnici tedy ne. Možná nám touto rafinovanou negací negace editor Bieblova díla (bez Bez obav) cosi podprahového vzkazuje. Avantgardní básník nemůže ani šedesát let po smrti publikovat, aniž by byl poznamenán dobovým, polistopadovým schematismem. Kosťo, v klidu; tohle není cenzura, tohle je pocta.
R. Rops-Tůma
V dozvuku křepčení u příležitosti jubilea sametové revoluce snadno mohl zaniknout majstrštyk videokanálu DVTV, který pro Aktuálně.cz připravuje interview moderovaná Danielou Drtinovou a Martinem Veselovským. V rozmezí několika dnů těsně po 17. listopadu se bývalým elitním moderátorům České televize podařilo vyzpovídat zástupce tří generací české popmusic: frontmana Please The Trees Václava Havelku, zpěváka skupiny Lucie Davida Kollera a „hitmakera“ Jaroslava Uhlíře. Jde o podivuhodnou přehlídku individuálních formulačních obtíží a myšlenkového tápání a současně o velmi kompaktní třídílné zpracování obecného zmatku, který se nezastaví před žádnými dveřmi, neboť pro něj neplatí stylové, generační ani jakékoli jiné hranice. Jedním z ústředních témat byla politická angažovanost: zatímco pro Havelku je podstatný osobní, intimní rozměr tvorby, dává si pozor, s kým pracuje a proč, a nikdy by nehrál na podporu žádné politické strany, ani kdyby měla jeho sympatie, zatvrzelý antikomunista Koller zjevně zahraje komukoli, budeli mít pocit, že tím ubližuje „soudruhu prezidentovi“, „partaji z Prognostickýho ústavu“, „fízlům z Bartolomějský“ a „agentům KGB“. Jaroslav Uhlíř si zase zafilosofoval nad podstatou autorství i práv, jež se s ním nevyhnutelně pojí, jakkoli musel uznat, že „technickej pokrok se nedá zastavit“. Převod úvah respondentů do souvislé řeči je ovšem neodpustitelné zkreslení; je třeba to slyšet na vlastní uši. Zásadním okamžikem celé trilogie je nepochybně Uhlířův řečový proud týkající se jeho holé lebky – čísla totiž nefungují, když na holicí strojek zapomenete nasadit „forichtung“. Závěrečnou Uhlířovu větu si tu ocitujme čistě kvůli radosti z univerzality: „A já se omlouvám za hlavu…“
k!amm