Když se chce, tak to jde, a navíc pěkně svižně. To zřejmě usoudila policie a během jediné noci připravila a následné ráno realizovala evikci usedlosti Cibulka, kterou tři roky obývali squatteři. Majitel Oldřich Vaníček, který své vlastnické právo chápe především jako právo nechat památkově chráněný objekt chátrat nebo možnost ho draze prodat, podal trestní oznámení a hned druhý den jsme se dočkali obřích manévrů, které si nezadaly s vyklízením vily Milada. Jen vrtulník nahradilo obrněné vodní dělo. Náhodní kolemjdoucí mohli z počtu zasahujících těžkooděnců a přítomných policejních vozidel usuzovat, že v sázce musí být minimálně bezpečnost Pražanů, ne-li rovnou celé republiky. Šlo ale jen o to, umožnit jednomu nezodpovědnému spekulantovi, aby mohl i po více než dvaceti letech dále čekat na chvíli, až se budovy usedlosti definitivně zhroutí, případně dokud se neobjeví kupec ochotný zaplatit vyšponovanou cenu. Souhra orgánů činných v trestním řízení ale nekončila zásahem. S jediným obviněným proběhlo zkrácené soudní řízení, přičemž čas stání se jeho advokát dozvěděl pouhé dvě hodiny před jeho začátkem. Rychlá rota k pohledání. Snad se majitel Cibulky také někdy v lepších časech dostane před podobně rychlý soud.
P. Chodec
Mezi nenáviděné vrstvy obyvatelstva dlouhodobě patří senioři. Jejich důchody prý vysávají státní rozpočet a latentní bolševismus, jímž většina z nich trpí, je nevyléčitelný. Senioři v tom již nějaký ten měsíc nejsou sami. Obsese analytičky serveru Echo24 Lenky Zlámalové mamánky je dostatečně známá. Nedávno i výrobce koupelnových koberečků Jiří Grund pro Hospodářské noviny konstatoval, že mladí nechtějí auta a vůbec se „zajímají o úplně jiné věci, než o kterých se tady bavíme“. A generál Petr Pavel si v televizi postěžoval, že jen polovina plánovaných odvedených bude použitelná jako eventuální kanónenfutr. Nejen husákovým dětem se prostě čerstvá generace nelíbí a není se čemu divit. Zatímco v devadesátých letech tehdejší mladí snili o budování kariéry a kapitalismu bez přívlastků, ty dnešní bere spíše boj s korupcí, často volí Piráty a chtějí kouřit marihuanu legálně. Degenerace je prostě nezadržitelná.
J. Horňáček
Nedávno se mi do virtuálních rukou dostala na webu zveřejněná Koncepce pražských břehů magistrátu hlavního města z roku 2014. Na tři sta čtyřiceti stranách se dozvídáme, jak třeba celoměstsky tržně zhodnotit řeku a její břehy. Dokonce se dočteme, že je řeka fenomén. Opět došlo na pobřežní cyklostezky, kavárničky a butiky a samozřejmě pěší zónu s pruhem pro inline brusle, jakož i dráhy pro vodní skútry a – světe div se – vodní tramvaj, co bude vozit pasanty do práce i za zábavou po proudu i proti. Hlavním garantem je státní podnik Povodí Vltavy – to je jedna z těch firem, co plení říční břehy po celé republice: nezbyl na nich pomalu ani jeden strom a jsou vyrovnané v lajně desítky kilometrů. Pak se máme co divit bleskovým povodním. V Koncepci nenajdete kloudnou myšlenku – břehy jsou prostě určeny k ukrácení dlouhé chvíle rekreujícím se lidem. Ani slůvka o živočiších na hladině, pod ní a na březích, o rostlinách – pouze příslib dalších staveb, asfaltu a betonu na úkor přírodního života. Tak vypadá „kvalitní rozvoj prostoru řeky zejména jako celoměstsky významného veřejného prostoru“. Příroda prostě před bruslením na inlinech neobstojí!
V. Kremlička
„Jejich koně černí jsou./ Rovněž kopyta jsou černá./ A pak olověné lebky./ Ty a plakat, to je neznáš,“ napsal kdysi Federico García Lorca v Romanci o španělském četnictvu, součásti proslulých Cikánských romancí. Popsal tak nejen odvěké nepřátele andaluských Cikánů, ale i svoje vlastní vrahy. Nejspíš tehdy netušil, že se brzy stane nejslavnější obětí frankistického režimu – a současně jeho bolavým místem. Frankisté opakovali, že se básník v Granadě přimíchal mezi povstalce, a jelikož byla válka, nemůže se přece nikdo divit, že schytal kulku. Koncem dubna však byly konečně zveřejněny policejní dokumenty, které ukazují, že všichni ti paranoidní antifašisté měli pravdu: básníkova vražda byla nařízena shora. Frankisté ho v roce 1936 zabili vědomě a naschvál, jen co ho donutili přiznat se k socialistickému smýšlení, zednářství a homosexuálním zvrácenostem. García Lorca přitom zdaleka nebyl kovaný marxista: byl to v první řadě básník živelné imaginace, který se chystal prchnout s milencem do Mexika. V těch dávných dobách ještě neexistovala duhová vlajka, ale je zřejmé, že i kdyby snad nebyl básník pro fašisty příliš rudý, pak byl příliš barevný. Srážka s Civilní gardou a falangisty libujícími si v uniformách a černi pro něj nemohla skončit dobře. Protože: „Projdou, chceli se jim jít;/ neurčitá, temná věda,/ věda pistolí a střelby,/ je v ty mozky uzamčena.“
M. Špína
Zajít si v těchto dnech na hokej je minimálně pro Pražáka a Ostraváka povinnost. Na vstupu musí každý fanoušek projít bránou, která zachytí každou korunu, co má po kapsách, a je proto třeba je důkladně vysypat. Vzápětí jste ale jako v ráji. Ve vestibulu okolo kluziště natrefíte hned na několik stánků s občerstvením: někde si koupíte zmrzlinu, jinde klobásku či sendvič. Pivo mají snad všude. Teče z automatických píp jako z fontán hojnosti na jedno zmáčknutí knoflíku, do kelímku netradičně kalibrovaného na 0,4 litru. Svým blízkým můžete pořídit i suvenýr. Puk s potiskem za šest set devadesát korun, kšiltovku za pět set padesát a hrníček za nádherných čtyři sta dvacet korun. Drobné vážně potřebovat nebudete. Aspoň že pohled na skotačící roztleskávačky je zdarma.
J. G. Růžička