To, že měsíčník Literární noviny už dávno nemá s literaturou téměř nic společného, je fakt všeobecně známý a asi nemá cenu to příliš rozmazávat. Když ale jednou zvídavý čtenář vedle tradičně obskurní brožury Biblio nalezne v balíku příloh také křídový sešit honosně nazvaný Pražská knižní revue s tématem současná švédská literatura, zbystří. Editorial Petra Bílka je pábitelský až nicneříkající egotrip, což se ale u tohoto šéfredaktorského útvaru tak nějak předpokládá. Následuje krátký rozhovor se švédskou velvyslankyní a dva náhodně slepené texty přehlcené jmény autorů a názvů knih. Zbytek tvoří ukázky „současné literatury“, které jsou mi ale jaksi povědomé. Po zběžném prolistování sešitu, jehož vydání bylo financováno nadací Swedish Arts Council, na mě padá duchna marnosti a hněvu. Kompilaci mohla dělat cvičená opice – všechny úryvky totiž pocházejí z knih, jejichž překlady u nás vyšly v uplynulých deseti letech. Ukázkový příklad práce na hovno s jediným účelem: vydat potištěné stránky, jimiž bude možné vykázat utracený grant.
J. Gebrt
Na Sicílii se letos zvedá návštěvnost turistů ze střední Evropy. Důvodem cesty však není Etna ani Údolí chrámů v Syrakusách, ale uprchlíci. Před pár týdny se tak na ostrov vydal lidovecký poslanec Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský, který popsal situaci slovy průměrného čtenáře Parlamentních listů. Viděl jen muže (byť statistiky mluví jednoznačně jinak), již si myslí, že si v Evropě vydělají na Ferrari, postřehl nehygienické návyky migrantů – psali prý cosi svou krví na zdi internačního tábora – a zhrozil se, jak neziskové organizace na situaci vydělávají. Stejnou dobou byl na Sicílii i Tomáš Bella ze slovenského Denníku N. Ten popsal obraz migrantů, již si často přejí jen nějakou práci, kde se s nimi bude slušně zacházet, jejich počáteční naděje i postupující deprese ze zdlouhavého čekání na vyřízení žádosti, neutěšený stav táborů i nasazení mnoha dobrovolníků. Oba mohou říct, že přinášejí informace z první ruky. Jen Zdechovského okřídlené „viděl jsem to“ ve skutečnosti znamená „viděl jsem to, co jsem vidět chtěl, a nic dalšího mě nezajímalo“.
J. Horňáček
Koncem července oslavila šedesátiny nejvyšší stavba v Polsku – varšavský Palác kultury a vědy. „Dar sovětského národa polskému národu“ měří 237 metrů, jen o tři méně než nápadně podobná budova moskevské Lomonosovovy univerzity. Stalinův pomník, který měl před palácem stát, nakonec nikdy postaven nebyl. Přesto se čas od času objevují nejrůznější apely, petice a iniciativy za zboření stavby, která prý představuje symbol stalinské poroby, a jeho prohlášení kulturní památkou v roce 2007 pro vlasteneckoprotiruskou inteligenci představovalo „černý den polské kultury“. Vášně rozvířilo i šedesáté výročí. Nehledě na to, že značná část Varšaváků na palác nedá dopustit, by s jeho stržením polská metropole přišla o sídlo desítek muzeí, kin, kulturních institucí i barů a klubů. A navíc by nebylo co tisknout na pohlednice, protože v postkomunistické Varšavě se dosud nepodařilo postavit nic zajímavějšího. To, že je socrealistický palác mocenským pomníkem, je samozřejmě pravda. Není ale v podstatě každá význačnější stavba symbolem moci jedněch a poroby druhých? Vždyť i takové zámky a letohrádky jsou mimo jiné pomníky nadvlády několika procent obyvatel nad zbytkem. Mimochodem: v okolí Paláce kultury v posledních letech rostou kancelářské mrakodrapy jako houby po dešti. Čípak moc se zračí v nich?
M. Špína
Kdo chce být na volitelných místech kandidátek politických stran, musí splňovat nejrůznější kritéria. Někde stačí bratříčkovat se s těmi, kdo kandidátky sestavují, a být takzvaně spolehlivý nebo aspoň známou tváří. V TOP 09 stačí zaplatit několik desítek tisíc korun. Hnutí ANO přišlo s novinkou a jde na to čistě vědecky – kdo bude chtít kandidovat na přední příčce, bude se muset podrobit psychotestům. I tentokrát v ANO deklarují, že se jedná o inspiraci z byznysu, v němž se budoucí manažeři či manažerky podrobují testům, aby se zjistilo, jestli jsou kreativní, zda rádi riskují nebo jsouli týmovými hráči. Zdá se, že právě ona týmovost zaujala místopředsedu Jaroslava Faltýnka, který s návrhem zavést testy přišel. Ne že by v tom nebyl kus logiky, přeběhlictví má v české politice dlouhou tradici, ale ANO se kasalo, že u nich se může něco takového stát, jen pokud jejich lidi svede nějaký karusel, tedy pardon, kmotr.
K. Kňapová
Kdepak Jágr nebo Poborský! Sportovními hrdiny mého sametového dětství byli Jan a Jindřich Pospíšilové – dva bráchové s vizáží podobně nejapnou jako disciplína, kterou provozovali. Že není kolová tak úplně normální sport, mi ovšem došlo až mnohem později, když už se do televize dostala maximálně tak v rámci střihového pořadu Před 25 lety na ČT24. O bizarní sporty ale není nouze ani v době celodenních sportovních kanálů. Vždyť právě nebýt nutnosti zaplnit něčím celých čtyřiadvacet hodin, byli bychom ochuzeni o takové lahůdky, jako je Mistrovství ČR ve voltiži (gymnastika prováděná na koňských hřbetech) či pořad s výmluvným názvem Požární sport. Pořád ale čekám, kdy se na obrazovkách objeví některé z nejbizarnějších sportů, jaké kdy lidský mozek vymyslel. Políčeno mám zejména na šachbox, při kterém se soupeři střídavě trápí u šachovnice a v ringu. Bohužel jen zbožným přáním zůstane možnost přihlížet závodům zombie jezdců, na které nedávno lákal titulek „Žokej po pádu z koně zemřel. Už je ale zpátky v sedle a chce vítězit“ na jednom bulvárním serveru. Třeba se toho námětu chopí aspoň filmaři – takový Tommy Wirkola by si s ním určitě věděl rady.
M. Zoul