Patnáctého srpna se na pražském Vyšehradě sešel známý český antisemita a tvůrce seznamu pravdoláskařů Adam B. Bartoš se svými soukmenovci, aby na takzvaném třetím táboře lidu přidali další kapku nenávisti do kotlíku rozvířené české debaty o uprchlících. Ačkoliv se v ten samý čas na jiném místě Prahy konala mnohem větší akce na podporu LGBT osob – Prague Pride, našlo se několik desítek lidí ochotných blokovat Bartošův následný průvod směrem k České televizi. Jak houstne společenská atmosféra, přibývá i demonstrací zaměřených proti uprchlíkům. Vzrůstající nenávisti je třeba se postavit – blokády neonacistických pochodů jsou jasným vzkazem xenofobům, že tudy cesta nevede. Pokud jde o účast, mají však k podobným akcím v západní Evropě pořád ještě daleko. Mimo jiné i proto, že je zatím nenavštěvuje nikdo z české intelektuální elity. Psaní článků je sice hezká věc, pokud by si však příště Erik Tabery, Tomáš Halík, Jindřich Šídlo a další stoupli mezi nás, odvedli by takovým jasným vyjádřením názoru mnohem lepší práci.
O. Hudec
Ve Švédsku uvažují o zvýšení daně na produkci masa. Na první pohled působí taková snaha jako politická sebevražda a hryznutí do ruky zemědělců, kteří všechny sytí. Podle analýzy expertní skupiny švédské vlády, která za nápadem stojí, by ale rolníci měli na větším podílu rostlinné výroby naopak vydělat – bez plýtvání živinami v trávicích traktech dobytka lze ze stejného množství půdy získat až desetinásobně více potravin. Selským rozumem to smysl dává – hospodářská zvířata drtivou většinu surovin z pohledu lidského spotřebitele „vyplýtvají“ na fyziologické pochody jako dýchání, trávení a udržování tělesné teploty. Navíc má živočišná výroba vyšší uhlíkovou stopu než veškerá doprava. Co na to švédská veřejnost, se teprve uvidí. Iniciativa s bezmasými pondělky německým Zeleným před pár lety moc neprospěla. Časy se ovšem mění, sice pomalu, avšak jistě. Švédové na ekologii dbají snad ještě více než Němci – a i tradiční masové koule v Ikee už dostanete ve veganské verzi.
S. Vandrovec Špaček
Tuzemští bojovníci proti islámu mají nově obavy nejen o demografický vývoj Evropy, ale také o umění. V poslední době je u nich populární hoax, podle nějž jakási americká umělkyně prodala za několik milionů dolarů neexistující obraz. Islamofobové jsou stvoření zemitá, takže se nedá očekávat, že by ocenili kriticky laděnou pointu poukazující na brandizaci umění; pohoršení nevyvolala ani solventnost boháčů. Prodej holého nic je pro ně jen vrcholem zkaženého, postmoderního (a jistě i havlistického) umění, jež svou nákazu rozšiřuje s pomocí bohatých elit do zdravého těla národa. V dělení umění na zdravé a na degenerované se tak naši islamobijci řadí do dlouhé, tuze evropské a tuze křesťanské tradice, jež namátkou zahrnuje inkvizici a všechna ta reakcionářská hnutí 19. století, jejichž hlavním politickým cílem byla síla a potence národa. Současní islamofobové se však cítí jako ochránci svobod: svobody vyznávat to správné náboženství, volit přijatelné strany a mít zdravý rozum. Ten jejich. Pro ostatní se jistě najdou vhodné ozdravné pobyty v nově vybudovaných zařízeních. Vždyť proti zdraví nelze mít námitky.
J. Horňáček
Vedle pracovního stolu Jerker a automobilů Saab je streamovací služba Spotify jedním z největších darů, jaký kdy dalo Švédsko lidstvu. Nedávno jsem si chtěl s její pomocí poslechnout nějakou desku od Deža Ursinyho, místo slovenských originálů mi však stránka nabídla jejich anglické verze. To dřív bývávala taková specialita tuzemských vydavatelství – poangličtěné vyšly třeba písně skupiny Olympic, stejně jako Vladimíra Mišíka, a i ty jsou na Spotify ke slyšení, byť jen coby součást nejrůznějších vzpomínkových kompletů. Poslouchat Ursinyho, kterak vůbec ne špatnou angličtinou zpívá písně jako Memories of a Thrush (Spomienka na drozda) či Attack from a Deeply Morning (Útok z hlbokého rána), skýtá zvláštní zážitek. Zatímco běžně jsou středobodem Ursinyho hudby básnivé texty Ivana Štrpky, nyní se pozornost posluchače přesouvá k úplně jiným věcem. Vnímá víc jednotlivé nástroje, strukturu skladeb i jejich celkovou zvukovou texturu. Představuju si, že takhle nějak musí znít česká a slovenská hudba zahraničním posluchačům. Škoda jen, že neexistuje také anglická verze Ursinyho a Štrpkova druhého porevolučního alba Do tla. Na převod veršů jako „Objím nás, milá kobra/ Vyšli signál, nežná dafnia“ ze skladby Nové vzývanie bych byl totiž obzvlášť zvědavý.
M. Zoul
Nemyslete si, že česká politika je ve své vykořeněnosti docela bez tradic. Tomáš Pasák v monografii Český fašismus (z roku 1999) cituje časopis Vlajka ze třicátých let: „Hitler k nám vyhnal všelijaký neřád a hned čtyři korporace se o ně starají. Kolik se jich stará o naše nezaměstnané, kteří už nepobírají podpory? Ti mohou mrznout, jen když se u nás budou mít dobře marxisté a Židé, byť by naši lidé hladem a zimou padli. Poslední rezervací marxistů v celé Evropě mimo Rusko je Československo. Hostíme u nás všechen neřád, který kdekterý sebevědomý národ vyházel, a na úkor vlastních lidí dáváme kdekterému židovskému marxistovi u nás existenci. Jako mají v Americe poslední bizony, v Alpách kozorožce, my tu máme ještě marxisty.“ Odhlédněme od malých stranických půtek a přiznejme si, že přinejmenším pokud jde o odmoření od židomarxistického neřádu, mezi sebevědomé národy jsme se dávno zařadili. A dál už je to snadné. Jak pravil Radola Gajda na podzim 1938: „Musíme vyčkati, kdo to vyhraje. K tomu se přidáme a ty ostatní budeme řezat hlava nehlava.“
R. Rops-Tůma