Co dnešní čtenáři čekají od knih o drogách a závislosti? Pohled na americký knižní trh posledních desetiletí ukazuje, že lákají především paměti drogově závislých. Odkud pramení obliba tohoto žánru a v jakém vztahu jsou v něm realita, fikce a poptávka čtenářstva po „skutečných osudech“?
Vnímání drog a drogově závislých se ve Spojených státech během 20. století proměňovalo. Mnozí američtí politici si kladli otázku, zda je problém drogové závislosti zdravotního, politického nebo morálního rázu. Prezident Richard Nixon sice pověřil skupinu odborníků, aby na tuto otázku našla odpověď, sám ale odstartoval válku proti drogám, která ještě donedávna plnila věznice. Praxi stíhání drogově závislých si vzal na paškál třeba známý moderátor a spisovatel John Oliver, když ve své show zmiňoval, že člověk, který prodával marihuanu, si musí odsedět tolik let jako terorista, který unese letadlo a znásilní dítě. Až v devadesátých letech se americká veřejnost začala přiklánět k názoru, že na vině nejsou jen uživatelé drog. Po letech represí jako by se doslova vykupovala knihami, pamětmi a deníky drogově závislých.
Závislost na pozornosti
Proč jsou autobiografické žánry tak oblíbené? Literární historik Ben Yagoda jednu z možných odpovědí nabízí v úvodu své knihy Memoir: A History (Paměti: Historie, 2008): „Paměti se staly ústřední kulturní formou nejen díky tomu, jak jsou příběhy vyprávěny, ale také proto, jak jsou v nich předkládány argumenty, jak se zboží a vlastnictví prodává na trhu, jak myšlenky plují a činy se ospravedlňují, jak se utvářejí nebo zachraňují reputace.“ Yagoda se do sepisování historie memoárů pustil, protože od konce osmdesátých let pozoroval stále intenzivnější zájem o autobiografie, jež posléze zaplavily většinu knižního trhu. Spisovatel a kritik William Gass ve svém eseji The Art of Self: Autobiography in an Age of Narcissism (Umění identity. Autobiografie v éře narcisismu, 1994) poznamenal, že psaní memoárů fascinuje především ten typ autorů, kteří čerpají svou domnělou moc z toho, že na sebe pohlížejí tak, jako by pozorovali druhé.
Platí ale totéž pro autobiografické příběhy o vyléčení se ze závislosti? V tomto kontextu často psaní supluje terapeutickou činnost. Psaní o závislosti může mít podobnou léčebnou moc jako chození do skupin anonymních alkoholiků. Americká teoretička zabývající se genderovými a queer studiemi Eve Kosofsky Sedgwicková ovšem ve své knize The Epistemology of the Closet (1990) funkci podobných skupin problematizuje. Čím dál více lidí se podle ní přiklání k názoru, že adiktologické programy typu anonymních alkoholiků jsou ve skutečnosti závislostní. Jde tedy o případy, ve kterých jedna závislost přechází v druhou? Ale v jakou? V závislost na pozornosti ostatních?
Odtud vychází také kritika „konfesijních“ autobiografií. Jak bylo řečeno, u pamětí drogově závislých nedochází k „vykoupení“ jen na straně autorů, ale především u čtenářů. Úspěch těchto memoárů spočívá, podobně jako u všudypřítomných reality show, v touze čtenářstva hledat příběhy založené na skutečných událostech.
V manické mysli
Připomeňme si epizodu seriálu Městečko South Park nazvanou A Million Little Fibers (Na miliony vlákének, 2006), která vypráví příběh nejhorší postavy tohoto fikčního světa Ručníčku. Ručníček sepsal příběh svého ničemného života, ve kterém jenom hulí trávu, a své paměti se snaží vydat. Jedno vydavatelství ho odmítne, protože je jen obyčejným ručníkem. Ručníček tedy v celých memoárech nahradí slovo „ručník“ slovem „člověk“ a hned první nakladatelství po nich skočí. Následně ho do svého televizního knižního klubu zařadí Oprah Winfreyová. Ručníček zbohatne a všechno jde skvěle, dokud se nepřijde na to, že autorem není člověk, ale ručník. Tato epizoda South Parku se inspirovala skutečnou událostí, kdy spisovatel James Frey zatajil, že jeho příběh Million Little Pieces (Na miliony střípků, 2003) je fikce.
Próza Million Little Pieces je průměrné dílo subžánru pamětí drogově závislých, anebo také podprůměrný román. Většina podobných knih by se obecně dala shrnout do velmi jednoduché formule: prošel jsem si peklem, byl jsem nepoučitelný, někdo mi podal pomocnou ruku, já mu odolával, pak jsem se podvolil, prošel si dalším peklem, všechno dopadlo dobře, něco si ale ponesu navždy, někteří v mém okolí bohužel zemřeli. Winfreyová nicméně Freyovu knihu zařadila do svého prestižního knižního klubu a pomohla jí tak na první příčku prodávanosti. Dokonce prohlásila, že je to „kniha, která poskytla léčebnou kúru mnoha divákům, ať už měli zkušenost s bojem se závislostí u sebe samých nebo u svých blízkých. Přenesla je totiž do manické mysli závisláka.“ Jak se ale ukázalo, Frey si žádným „peklem“ ve skutečnosti neprošel – nejprve se našlo několik nesrovnalostí, později autor přiznal jistou míru fikce a nakonec ještě větší míru fikce…
Čtenáři zuřili a spolu s Freyem přišla o část své reputace i Winfreyová. Redaktor New York Times prohlásil, že „žijeme ve světě, ve kterém jsou tyto paměti jen špičkou ledovce, protože kdokoli může dát dohromady cokoli, co vypadá jako pravda, z čeho pravdu cítíme, ale ve skutečnosti jde o fikci“. Frey se nicméně odhodlal navštívit Oprah Winfrey Show ještě jednou. Tentokrát moderátorka zachraňovala výlučně svou pověst: „Já jsem naletěla, vy jste ale podvedl především miliony svých čtenářů! Neříkáte si teď, že jste měl zpochybnit dojem skutečnosti svých tvrzení už v knize samotné? Byla to lež, sprostá lež.“ Vydavatelství Random House nabídlo, že vrátí zákazníkům peníze, svou reakcí tedy vyslalo jasnou zprávu: byli jste podvedeni. Nadále už Freyova kniha nikoho do manické mysli závisláka nepřenáší.
Obnažení autoři
Bavíme se zde o zvláštním druhu emocionálního a estetického účinku, který obecně pramení z napětí mezi fikcí a skutečností předpokládanou čtenářem. Freyova kniha byla čtena nejprve dialogicky: chtěli jsme si prožít katarzi, ta se dostavila, následně se ale ukázalo, že byla klamná. Další katarzí je pak Freyovo útrpné propírání médii. Přemrštěná víra čtenářstva ve skutečné příběhy přitom implikuje nedůvěru k dílům samotným a k jejich poselství, potažmo k takzvanému implikovanému autorovi. Zásadní je důvěra v reálnou osobu spisovatele. Vlastně je to stejné, jako když slyšíte některé hlásat, že filmy Woodyho Allena by se měly přestat sledovat kvůli jeho sexuálním skandálům. Kauza Jamese Freye zdaleka není jedinou svého druhu. Prostřednictvím pamětí drogově závislých totiž může spásu a vykoupení zažít čtenář každým dnem, anebo aspoň obden – musí totiž také mít čas sledovat mediální lynčování „obnažených“ autorů. Pro fikci lhářů zde není žádné pochopení, ačkoli právě na ní je velká část čtenářské obce zjevně závislá.
Autorka studuje komparatistiku.