eskalátor

Noviny praví, že ministři se po letech nakonec rozhodli pro uhelné doly a promění severočeskou krajinu v jámy, prach a beznaděj. Jenomže palcové titulky Vláda prolomila limity těžby nejsou ani polopravda. Nanejvýš tak čtvrtpravda. Skončila dvanáctiletá rozprava o tom, zda prolomíme limity těžby, jež chrání severočeské obce před uhelnými šachtami. Ministři především řešili hlavní otázku: jestli rypadlům obětovat městečko Horní Jiřetín. Tuhle možnost smetli ze stolu. Za druhé se mluvilo o rozšíření velko­­dolu Bílina. ČEZ, jemuž to tam patří, ho chtěl posunout až skoro na okraj nejbližších vesnic. Původní návrh také neprošel. Ministr Jiří Dienstbier s podporou ANO a lidovců prosadil, že postup dolu skončí půl kilometru od prvních domů – tedy stejně daleko, jako leží limity těžby mezi ostatními doly a obcemi v jejich sousedství. Důlní společnosti tak dostanou jenom asi desetinu z uhlí, o které usilovaly. Schválené rozšíření těžby ukousne část podkrušnohorské krajiny, navíc úplně zbytečně. Vláda to neměla dělat. Navíc porušila starou dohodu o tom, kam až doly postoupí. Nicméně pokud říkáme, že minis­­tři něco schválili, měli bychom také dodat, co zamítli. Protože finální verdikt je velkým vítězstvím lidí v severočeských obcích i ekologických organizací.

V. Kotecký

Porážka Anglie s Austrálií na probíhajícím mistrovství světa v rugby byla oslavována v každé hospodě i v nejzapadlejší velšské vesnici. Animozita místních vůči Angličanům se může směle vyrovnat té skotské. Obě jsou předzvěstí problémů, kterým bude Spojené království v následujících letech čelit. Už letošní volby, ve kterých konzervativci s přehledem zvítězili, naznačily zásadní štěpící linii v britské společnosti. Konzervativní strana na nedávném sjezdu v Manchesteru oznámila další razantní škrty v sociální oblasti, což vyvolalo mohutný odpor v té části obyvatelstva, která nesdílí vládní nadšení pro neoliberální ekonomické recepty. Navíc se nejpozději na rok 2017 plánuje referendum o setrvání v EU. Zde si David Cameron a jeho strana zahrávají s ohněm. Pokud by totiž referendum potvrdilo vystoupení Británie z EU, není síly, která by udržela Skotsko, a případně Wales, ve Spojeném království. Brzy se tak ukáže, jestli scénář, který Cameron rozehrál, patří spíše mezi shakespearovské komedie, nebo tragédie.

O. Hudec

Knihovna Akademie věd ČR je krásný prostor, a protože o něm moc lidí neví, bývá její studovna příjemně prázdná. I brány této slonovinové věže se nicméně čas od času otvírají. Jednou z takových příležitostí je nadcházející Týden vědy a techniky, během něhož se Akademie věd snaží přiblížit veřejnosti, třeba i pomocí doprovodného programu. Často se toto úsilí daří, plánovaná výstava fotografií Women: Scenes in Library ale mezi popularizačními snahami působí jako pěst na oko. Podle názvu „ženy v knihovně“ se může zdát, že půjde o portréty studentek, badatelek, kniho­vnic, tedy žen, které v knihovně dělají to, k čemu je určená. To by ovšem bylo nejspíš příliš přímočaré. Namísto toho budou k vidění krásná těla, korzety a svůdné pohledy. Má snad jít o důkaz toho, že ženy jako vědkyně nás zajímají méně než jejich prsa, zadek a nohy? „Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky, ani nenaznačuje nový úhel pohledu. Neukazuje ani temná zákoutí autorovy duše.“ Možná by bylo dobré příště vzít v potaz, že popularizace neznamená podbízení.

K. Kňapová

Bibi Netanjahu ví, jak přitáhnout mediální pozornost. Ve své poslední estrádě zmínil domněnku, že Hitlera na myšlenku vyhlazení Židů přivedl jeruzalémský muftí Mohamed Amín al­Husajní, který byl za druhé světové války sériovým neúspěšným pučistou a neschopným, i když fanatickým spojencem Osy na Blízkém východě. Svým prohlášením izraelský premiér podrbal za ušima všechny, kteří vidí v islámu politickou ideologii podobnou nacismu, a zastávají se tak Izraele jakožto poslední reduty v první linii proti mohamedánské expanzi. Přitom Izrael je v mnoha ohledech zhmotněním všech nočních můr islamofobů. Jedná se o stát vzniklý z přílivu migrantů, kteří silou peněz a zbraní zahnali původní obyvatelstvo do enkláv a koncentračních táborů, na okupovaném území pak vytvořili stát s vlastním státním náboženstvím a mimořádně brutální armádou. Zdá se však, že doba postmoderního politického strachu snese tyto i další kotrmelce rozumu.

J. Horňáček

Server Novinky referuje, příznačně v sekci Muži, o německém myslivci a právníkovi Florianu Aschem, který prý „vytáhl do války“ za své právo jíst maso. Nelíbí se mu, že pseudoemancipovaní ekoteroristé požadují práva, například na život, i pro zvířata. To je podle něj nebezpečný antropomorfismus. Jeho válka, jak ji popisují Novinky, spočívá ve vydání knihy, jejíž název – Smět jíst zvířata – polemicky odkazuje na světový bestseller Jonathana Safrana Foera Jíst zvířata. Myslivec Asche mimo jiné srovnává slast z orgasmu se slastí zakoušenou při zastřelení zvířete a tvrdí, že lovecký pud je člověku stejně vrozený jako pud sexuální. Je docela zábavné, že tak mimoděk dává docela za pravdu internetovým vtípkům o sexuálním vztahu myslivců ke střílení. Méně humorný už je fakt, že právník směšuje etiku s pudy a že v některých bodech, jako je schopnost ryb vnímat bolest nebo obliba palmového oleje mezi vegany, buď neví, o čem mluví, nebo prostě lže. Je pochopitelné, že lovec obhajuje své „přirozené právo“. Přirozené ale neznamená správné. Vždyť celá civilizace je v jádru vzpourou proti přírodě.

S. Vandrovec Špaček