Pro někoho neštěstí, pro dalšího příležitost ke zbohatnutí, tvrdí jedno dávné hospodářské moudro. A výjimku netvoří ani listopadové atentáty v Paříži. Oznámení, že Francie je ve válce, jistě zvedlo náladu zbrojařům, a to především těm, kteří jsou aktivní v leteckém průmyslu, bez něhož se dnes žádná pořádná válka neobejde. Obavy z opakování útoků v centru zvýšilo tržby z prodeje kašmírových svetrů a dalšího zimního oblečení ve Vincennes a dalších odlehlejších částech Paříže. Dvouciferný růst obratu zaznamenaly i platformy pro výměnu již zakoupených lístků na koncerty a další kulturní představení a záhy po krvavém pátku se začalo mluvit o „generaci Bataclan“, která se jistě stane úspěšným labelem výrobců lifestylového zboží pro osoby mladší třiceti let. Nezaháleli ani čeští podnikavci, čímž teď nemyslíme zdejší obchodníky se strachem z Hradu a podhradí. Místní hoteliéři svěřili tisku svou naději, že tuzemští turisté se začnou vyhýbat nebezpečné cizině a místo Eiffelovky vezmou zavděk Petřínskou rozhlednou. Dokud trvá válka, trvá i naděje.
J. Horňáček
Miloš Zeman je nejen prezident ČR, ale i společenský fenomén. Prakticky každým vystoupením vyvolává bouřlivé reakce, a to nejen na internetu. Sedmnáctého listopadu u památníku na Albertově předvedl zatím svůj majstrštyk. Postavit se vedle programových rasistů, zazpívat s nimi hymnu a v projevu před davem, který by sluníčkáře (ať už jsou kdokoli) po vzoru práva šaría (ať už to znamená cokoli) nejradši ukamenoval víčky, hovořit o tom, že se nemá nálepkovat a ostrakizovat za názor, chce prostě kvalitní pajšl. Chce ho však i vyjádření Miloše Čermáka, šéfredaktora serveru iHned.cz, který umístil na svůj facebookový profil elaborát, který začíná řečnickým tázáním: „Zajímalo by mě, co se honí hlavou člověku, který napíše status typu: Panebože, já už nechci Zemana za prezidenta, co mám dělat?“ Proč se totiž namáhat, když se vlastně máme báječně, vždyť „svět je – přes naše skuhrání o válce a konci civilizace – mnohokrát lepším místem než tehdy“. Svět v okolí bydliště a pracoviště Miloše Čermáka možná skutečně vypadá fajn. Economia má prý pěkný open space. Zkuste to však vysvětlit třeba v současné Indonésii, střední Africe, na Arabském poloostrově… Pokud podobně nihilisticky – kašlat na to, co se děje kolem – uvažují i jiní přední novináři, je to možná horší než veškerá láska a válka s Milošem Zemanem.
T. Čada
Život v Istanbulu vás naučí vnímat věci, jež jsou z perspektivy východní Evropy nezvyklé, jako zcela běžné. Například můžete každý den na trajektech přes Bospor pendlovat mezi dvěma kontinenty. Cesta z domu na univerzitu mi trvá více než hodinu a přitom se stále pohybuji v centru města, které lze ale vzhledem ke svérázně rozložené městské hmotě Istanbulu lokalizovat jen těžko. Námaha však stojí za to. Zatímco čeští studenti a studentky sociologie se drtí Sociální konstrukci reality, tady do vás od prvního ročníku hustí Marxe. Navštěvuji tak předměty jako sociologická teorie (tudíž Marx), současná marxistická filosofie (tudíž Marx), historie sociologie (tudíž Marx) nebo politické teorie subjektu (tudíž Hegel a Marx). Považuji to za dar z nebes – místo abych si nastudovával levicovou teorii ve svém volném čase po brněnských kavárnách, tady se to valí ze všech stran úplně samo. Valí je trefné slovo, jenom kurs soudobé marxistické filosofie má přes šest set stran povinné literatury a navíc vyučující baví studenty úkoly typu „napište jednostránkový sumář Německé ideologie“.
L. Likavčan
Česká televize se v poslední době rozhodla dobýt území jinak obývané komerčními televizemi. Hájemství reality show. Aby to ale vypadalo i trochu edukativně, je potřeba něco víc než jen emoce. Rodinka se tak místo do obýváku v Palladiu pošle na měsíc do historického protektorátu. Když už se soutěží v tom, kdo má největší talent, vybere se kultivovaný tanec. Ve svém zatím posledním pokusu o reality show, nebo spíš doku reality, se Česká televize rozhodla vsadit na „zlatou mládež“ – pětici lidí na prahu dospělosti, které prezentuje jako prací netknuté. V prvním díle tahle parta tří hochů a dvou dívek vyrazí do prasečáku, kterému šéfuje statkář jako ze Slušovic. Divák je naštěstí ušetřen kontroverzních scén zabíjení zvířat, úplně však stačí zděšení a „objevné“ komentáře aktérů. Prostý lid si o nich zřejmě pomyslí to samé, co předseda: jsou na facku. Nic víc se ze tři čtvrtě hodiny dlouhého pořadu vymáčknout nepodařilo. Snad ještě poznámku jednoho z účinkujících na závěr: někdo je zrozen pro kancelářskou práci, někdo pro tu v prasečáku. Co se asi dozvíme v romském ghettu?
J. G. Růžička
Sedmnáctý listopad byl zase jednou mimořádně bohatý na různé projevy. Jeden překvapivě státnický premiérský, jeden tradičně vyhořelý prezidentský a pak také jeden, který pozornosti tisku a kamer trochu unikl. Projev policejního prezidenta Tomáše Tuhého na předávání Ceny Jana Opletala za hájení akademických svobod. Celý byl poněkud bizarní a více méně založený na představě, že represivní složka, tedy policie, může být vlastně složkou demokratickou nebo aspoň demokratizovanou. Collegium maximum na pražské právnické zdvihalo obočí, jelikož policie jen pár hodin předtím nejdříve v souvislosti s prozemanovskou manifestací na Albertově nepustila studenty k pamětní desce a posléze si užila obléhání anarchisty s dýmovnicí. Kvůli místy příliš rozdílnému přístupu k antifašistům či levicovým a pravicovým liberálům na straně jedné a xenofobům a autoritářům na straně druhé už policii nevěří ani kovaní etatisté. Že by šlo opravdu „do tuhýho“?
K. Kňapová