Ve Varšavě měl koncem ledna premiéru film Niepamięć, první polský dokument o nevolnictví, respektive o současném vnímání reliktů rozdělení společnosti na poddané a šlechtu. Třičtvrtěhodinový snímek je velmi prostý: dva mladí lidé, malíř Franciszek, potomek hraběcího rodu, a aktivistka Magda, dcera sedláků z jihu Polska, jedou z Varšavy na venkov za příbuznými a s větším či menším úspěchem se s nimi snaží mluvit o fenoménu poddanství a šlechty. Následující debata s aktéry a tvůrci byla možná ještě pozoruhodnější než samotný film. Část publika tvrdila, že jde o překonaný problém, ale téměř každý měl přitom potřebu sdělit o sobě, zda pochází ze šlechty či z poddanského „chłopstwa“, nebo alespoň zda je z Varšavy či „ze vsi“. Franciszkův otec, osmdesátiletý distingovaný „hrabě“, vzpomínal na meziválečné Polsko a tvrdil, že o existenci společenských tříd se dověděl až po roce 1945; čas prý ukázal, že to byl omyl, teď jsou Poláci opět jedním společenstvím. Někteří deklarovaní „vesničané“ se mu snažili různými způsoby oponovat. V každém případě se tvůrcům podařilo dloubnout do problému, který byl v Polsku takříkajíc promlčený. I u nás je toto téma mrtvé jen zdánlivě; možná, že kdyby si česká společnost včas položila otázku, co je to šlechta a co je „národ nevolníků“, mohla si před dvěma lety ušetřit aspoň ty nejtrapnější momenty prezidentské volební kampaně.
M. Špína
Po atentátu na redakci Charlie Hebdo francouzský premiér Manuel Valls slíbil, že přijme opatření, jimiž se posílí bezpečnost, a především republikánské hodnoty. Poslouží tomu striktnější přístup učitelů a profesorů, kteří nemají být příliš otevření diskusi, ale naopak mají častěji udělovat poznámky. A protože Francie je civilizovanou zemí, pokud nezapůsobí ani důtky, má přijít na řadu nikoli republikánská rákoska, ale policie. To se stalo i osmiletému Ahmedovi v Nice, kterého učitelky kvůli pochvalným řečem o bratrech Kouachiových poslaly na komisařství. A ani justice nezahálí. Na základě nového protiteroristického zákona šlo sedět natvrdo už padesát lidí za apologii terorismu. V drtivé většině vyjádřili – zpravidla v podroušeném stavu ve večerních poloprázdných ulicích, což slovům zřejmě dodalo na vážnosti i síle – svou nelibost vůči francouzské žandarmerii ve stylu „Coulibaly měl pravdu a na další fízly se taky dostane“. Je tak jistým paradoxem doby, že se ve Francii zachraňuje svoboda tisku a zároveň čím dál častěji trestá svoboda – byť blbých – projevů.
J. Horňáček
Bouře ve sklenici vody: předposlední lednový týden proběhlo výběrové řízení na posty vedoucích hned tří z devatenácti ateliérů AVU a u všech dochází k obměně. Ateliér nových médií I povede Tomáš Svoboda, Ateliér intermediální tvorby I převezme Milena Dopitová a do Ateliéru intermediální tvorby II nastoupí Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský. Nahradí tak přechozí vedoucí – Markuse Huemera, Milana Knížáka a Jiřího Příhodu. Studenti z Knížákova ateliéru okamžitě iniciovali petici za zvrácení rozhodnutí. Jak to dopadne s intermediálním klausolízalem a sběratelem amerických teréňáků značky Hummer? Prozatím lze ocenit, že po nástupu Tomáše Vaňka na rektorský post došlo na AVU prostřednictvím dobře uvážených a promyšlených kroků k posunu ve směřování této zatím spíše konzervativní instituce.
M. Tomášek
Debata nad odebráním dětí českým rodičům norskými úřady v našich médiích ani hospodách stále neutichá. Většina, samozřejmě s Reflexem v čele, je proti odebrání, menšina pochybuje. Zajímavá je v jiném kontextu právě ona většina, která paradoxně tvrdí i to, že pokud chce nějaký imigrant žít v České republice, musí přijmout české kulturní normy a dodržovat zákony. Což v případě rodičů v Norsku jaksi neplatí – Norsko je totiž země k rodičům krutá a k dětem přecitlivělá. Proto by se tedy nikoli česká rodina, ale norský stát měl přizpůsobit. Vždyť Češi, ať už dělají cokoliv, dělají to dobře, imigranti to tedy mají dělat stejně a zahraniční země, jakkoliv vyspělé, rovněž!
J. G. Růžička
Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek přišel s několika návrhy, jak přece jenom vytěžit ještě kousek severočeské krajiny. Říká, že se debata o limitech rozšiřování uhelných dolů táhne už léta a je potřeba konečně nějak rozhodnout. Nejpodivnější na tom je, proč by vláda u všech všudy měla o čemkoli rozhodovat. Diskuse, které části krajiny ještě obětujeme těžbě, která místa naopak uchováme a kolik uhlí budou mít doly v příštích desetiletích k vytěžení, byla skutečně dlouhá, obtížná a každý v ní musel udělat ústupky. Jenomže skončila ve středu 30. října 1991. Pithartova vláda tehdy schválila kompromisní dohodu všech stran, jež narýsovala, kam až rypadla smějí postoupit. Velký „deal“ poté léta platil. Potom Mostecká uhelná za prapodivných okolností – kterými se teď zabývají švýcarské soudy – jaksi začala měnit majitele. A najednou se říkalo, že bychom se na limity měli opět podívat. Nakonec ministři ve Státní energetické koncepci z roku 2004 rozhodli, že je chtějí „racionálně přehodnotit“. Přehodnocení proběhlo, Topolánkova vláda hranice těžby trochu upravila a potvrdila. Hotovo, mohlo by se říct, nebýt uhlobaronů Pavla Tykače a Jana Dienstla, kterým se nelíbil původní kompromis, nelíbí se jim stávající úprava a nebude se jim líbit ani Mládkův plán. Pokud máme čekat, až budou právě oni dva spokojeni, může debata o uhelných dolech pokračovat víceméně donekonečna. V Podkrušnohoří je pod zemí dost uhlí na to, abychom těžbu posouvali o další a další vesnici dál ještě hodně dlouho. Ministři by měli říct: „A dost. Jednou jsme se dohodli. Není sebemenší důvod, abychom opět něco měnili.“
V. Kotecký