eskalátor

Klub českých reakcionářských intelektuálů, který se schází už od září, to v polovině února dotáhl až do sněmovny. Uspořádal zde v médiích tolik propíranou diskusi o bezpečnosti země, během níž vystoupila tuzemská intelektuální esa: egyptolog Miroslav Bárta, generál Petr Pavel či komentátor Petr Robejšek. Mezi účastníky vesměs převládal strach z pádu současných hédonistických západních civilizací. S hodnotným návrhem na řešení tristního stavu společnosti přišel Václav Cílek, podle kterého by bylo vhodné obnovit Svazarm a spartakiády, protože je potřeba vycvičit „zlenivělé individualisty“. Při obraně lesů a obcí před „tlupami utečenců“ vkládá velkou naději i do myslivců. Pokud by diskutéři chtěli vstoupit do sněmovny nastálo, lze jim jen doporučit Stranu přátel časopisu MAXIM a jejich přátel za maximální svobodu projevu, za vybudování mocné armády a za život bez zbytečných omezení a zákazů. Nebo nějakou podobnou bizarnost.

J. Horňáček

Americký stát Colorado letos vybral na daních tak nečekaně mnoho, že musí podle federálních pravidel USA vrátit svým občanům v přepočtu asi tři čtvrtě miliardy korun. Legalizace obchodu s marihuanou, která tento fiskální přebytek způsobila, by v dvakrát lidnatějším Česku, jedné z nejvyhulenějších zemí na světě, tak mohla přinést státnímu rozpočtu miliardy korun ročně. Pro zkušenosti s legalizací psychotropních látek ale nemusíme za ­oceán. Před patnácti lety čelilo Portugalsko jedné z největších drogových epidemií v Evropě – celé procento populace bylo závislé na heroinu. Represivní přístup situaci nijak neřešil, a tak Portugalsko zkusilo pravý opak. K problematice závislosti přistoupilo nikoli jako k individuální kriminalitě, ale jako k projevu sociálního vyloučení a prostředky na válku proti drogám investovalo do resocia­lizace závislých. Od roku 2000 tu pokleslo nitrožilní užívání tvrdých drog na polovinu. Přesto u nás ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) táhne do další války proti drogám. Péče o za­městnanost policistů umělým udržováním kriminality je skutečně rafinovaný model. Není ale ani sociální, ani demokratický, je maloměšťácky populistický. A zelené miliardy zůstávají mafii.

S. Vandrovec Špaček

Výňatek z utajeného projevu českého diplomata na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově: „Především bych chtěl upřesnit nepodložená tvrzení, že Česká republika nemá vlastní zahraniční politiku, že čeká, co přijde ze Západu, a je snad jakousi kolonií. Naopak, vyvážíme zbraně do Afriky i na Blízký východ, vyvážíme děti do Norska, vyvážíme lustrační experty do Kyjeva. Důsledně dodržujeme lidskoprávní odkaz Václava Havla tak, jak předepisuje Washington Post (článek Opouští Čechy smysl pro morální zodpovědnost?). Kryjeme záda Izraeli v OSN (článek Netan­jahu děkuje ČR za podporu v OSN v deníku Haaretz). Jsou rovněž zavádějící informace, že by se i o barvě ponožek Karla Schwarzenberga hlasovalo v Trilaterální komisi (jak dokazuje video Schwarzenberg: Kdo podporoval bombardování Srbska? na YouTube). A je očividnou pomluvou, že snad ČR nevyslala na tuto důležitou konferenci pověřeného zástupce. Letos v Mnichově žádné ‚o nás bez nás‘ neplatí!“

R. Rops­-Tůma

Ústavní soud ve věci povinného očkování dětí rozhodl, že je třeba spíše chránit většinu než nechat svobodné rozhodnutí na rodičích. Pár neočkovaných prý ostatní ohrožuje. Znamená to potom ale, že očkování není spolehlivé? Pokud je někdo odmítá, je to problém především lékařů, kteří rodičům nenabízejí dostatečné argumenty „pro“. Zdravotní problémy, které se mohou po očkování vyskytnout, jsou zlehčovány jako nepravděpodobné či náhodné. Je pravda, že díky očkování některé nemoci téměř vymizely. Minimální šance, že některou z „vymizelých“ nemocí dítě chytne, ovšem zase nahrává spíše jeho odpůrcům. Každopádně se zdá, že tentokrát Ústavní soud neochránil děti, natožpak celý národ, ale hlavně farmakologické firmy.

J. G. Růžička

„Milý čtenáři, čtyřka, jak víš, je číslo nad čísla! Začti se, aťs mlád, či skráň tvá povislá ve větru na balkóně jak prápor míru věje: Evy Zábranové Flashky & Jiří Šimáček, jenž v noci z beznaděje jen málo žere, zato, zlato, pije rovnou z flašky… A Slačálek s Putnou na notu smutnou… Áá! Selepkovy Berušky & Bretonovy častušky, pardon: Magnetická pole. Tý mole! Tý můro jakás noční! Lékař tvůj oční v žaponské próze…“ Nechápete? Nevadí, možná jen nepatříte do klubu příznivců současného českého literárničení, které redakce Tvaru tímto rozpustilým slovním pšoukáním láká na nové číslo svého obtýdeníku. A takzvané kulturní publikum? Snad by se na podobné věci mělo dívat podobně jako gurmán na klystýr. Koneckonců, kulturní provoz je neustálé kanalizování. Z tohoto pohledu je hned pochopitelnější, že pokud se nad Tvarem pokaždé vznáší trocha smradu, je to jen tím, že plní svou funkci: nezprostředkovává nám totiž ani tak samotnou literaturu, jako spíše místní „literární život“ – a ten výše citovaná bodrá, a přitom neškodná kumštýřská žvanivost docela vystihuje. Všechny ty slovní hříčky příznačně působí dojmem zbytku vymáčklého z tuby instantního básnictví, jehož poselství je leckdy stejné: jsme zde a hrajeme si s jazykem! Cítíte to? To člověk mění význam slov. Že redakci nejde o nic radikálního, a natož o politiku, je snad jasné. Šéfredaktor na to nicméně pro jistotu upozorní hned v editorialu. Jedinou možnou ideologií Tvaru je prý „především humanistický přístup ke kultuře a společnosti“. Neberme tomuto dobrovolnému stanovisku jeho patos. Čeští literární „humanisté“ nejsou pouze profesionální fekálníci, jsou to také lidé, pro které je přirozené, že výkal zapáchá.

F. Žmoch