Vztah feminismu k sexuálním hračkám nebyl nikdy jednoduchý. Zatímco ale jeho první a druhá vlna držely otázku sexuálního života na okraji svého zájmu, třetí dopadla rovnýma nohama do rozjitřené atmosféry šedesátých a sedmdesátých let, kde se této otázce vyhnout nedalo. Osvobození intimního života od patriarchální dominance semlelo i objekty potěšení, jež byly ztotožněny se symbolickou a komerční reprezentací falu – legendárními se v tomto ohledu staly bombové útoky skupiny Rote Zora na sexshopy. Časy však pokročily, Rote Zora je dávno rozpuštěná a nečekanému zájmu a oblibě crowdfounderů se těší nový vibrátor Eva, který vynalezla dvojice amerických feministek a podnikatelek Alexandra Fine a Janet Lieberman. Ty našly pověstnou skulinu na trhu, když si všimly, že v rámci nabídky vibrátorů neexistuje takový, který by zcela vyhovoval ženám. Zda bude nová pomůcka při osvobození ženského sexu účinnější než sapfismus podporovaný feministkami třetí vlny, však ještě ukáže čas. Otázka, proč dvacet procent žen nedosáhne za svého života nikdy orgasmu, tak zatím zůstává otevřená ve veškeré své naléhavosti.
J. Horňáček
Cyklistika je rozkoš. Městská i neměstská. Předvolební kecy o „cyklistické lobby“ jsou důkazem toho, že i nejhloupější komunální politici si všimli, že třeba Brňáci nebo Pražáci se chtějí po městě pohybovat nejen autem nebo hromadnou dopravou. Po revoluci se objevila pěkná řádka výrobců, kteří zaručují lokální kvalitu lidové cyklistiky všech úrovní – Author, Bareš, Šírer, 4ever, Fort, Leader Fox a další. O většině člověk ani neví, že jsou zdejší a že se úspěšně drží v konkurenci z Číny. Nedávno znovuožil Favorit, vytoužená značka, která měla v ČSSR takové renomé a díky socialistickému monopolu i dominanci, že se v lidové češtině usídlila jako označení pro celou kategorii silničních kol. Noví vlastníci se hrdinně pustili do vleklých soudních sporů o značku a před pár týdny spustili i výrobu. Poučeni módou městských kol, vytvořili tři modely. Nový favorit je jiný – a drahý. Výroba je zakázková a za padesát šest tisíc si můžete koupit kolo, které ve městě na ulici nenecháte. Přitom pokud chcete skutečně sportovní silničku, za podobnou cenu sáhnete spíš po Bianchi, Specialized a podobně. Suma sumárum – v téhle chvíli je z favorita kolo pro děcka z reklamky. Je bezúdržbové a patří k modernímu stylu života.
O. Buddeus
„Představit americkým obchodníkům české potraviny a prodiskutovat možnosti vzájemné spolupráce je cílem návštěvy ministra zemědělství Mariana Jurečky do USA,“ píše se v tiskové zprávě ministerstva zemědělství. A dále: „Předmětem jednání bude Transatlantické obchodní a investiční partnerství, reforma Společné zemědělské politiky a dopady ruských sankcí.“ Tato zpráva se bohužel nedá číst jinak než jako smutné potvrzení sebevražedných tendencí našich výrobců potravin za asistence státu. Čeští výrobci v čele s ministrem totiž na konci března odjeli dojednat mimo jiné i podmínky dovozu pro největší americký řetězec Walmart, známý tím, že si zakládá na extrémně nízkých cenách. Těch dosahuje predátorským přístupem k dodavatelům a především využíváním levné pracovní síly v zemích globálního Jihu a v Číně. Je kritizován odbory i celou řadou organizací. Například Německý nejvyšší soud uznal, že německé pobočky Walmartu „narušují konkurenceschopnost“ menších společností, a nařídil zvýšení cen, což vedlo k odchodu tohoto giganta ze země. Je také zajímavé, jak rychle jsme se vypořádali s Ruskem a sankcemi a přeorientovali pozornost na Spojené státy. Přitom po obchodní stránce je právě Rusko nepoměrně významnější partner než USA. V roce 2014 jsme do USA vyvezli agrární zboží za osm set milionů korun, do Ruska za tři miliardy. A přihlášení se ke smlouvě TTIP náš vývoz do zámoří příliš nenavýší – právě naopak, poslední studie dokonce mluví o ztrátě až šesti set tisíc pracovních míst v Evropské unii.
T. Uhnák
„Jsme všichni zděšeni z toho, že letadlo bylo záměrně navedeno k pádu. Nemáme žádné informace o tom, co by kopilota mohlo přivést k tomuto strašnému činu.“ Tolik předseda představenstva Lufthansy Carsten Spohr. Ignorujme nyní ručičky paranoiametrů, ukazující mírně zvýšené hodnoty oproti střednědobému maximu, a upněme pozornost k tomu, co je na tragickém konci letu 4U 9525 nejděsivější – ke skutečnosti, že dosavadní oficiální vysvětlení katastrofy nic uspokojivě nevysvětluje. Trosky stroje lze odklidit, mrtvá těla spočítat, černé skříňky prozkoumat, ale to nejdůležitější „proč“ zůstává nezodpovězeno. Proběhne obvyklé pátrání, do něhož se kromě úřadů s opravdu velkým gustem zapojí média, ale ani ve chvíli, kdy bude život viníka nehody prošmejděn skrznaskrz a své řeknou všichni sousedé a spolužáci ze školy, nebude možné s jistotou určit, proč se sedmadvacetiletý bílý inteligentní sportovec bez zjevných vazeb na islamistické skupiny rozhodl nasměrovat airbus se sto čtyřiceti devíti lidmi k zemi. Hovoří se o tom, že v životě letce je „jedna mezera“, totiž téměř roční pauza v jeho leteckém výcviku, a množí se spekulace o depresi a syndromu vyhoření. Není to překvapivé: když se neví, svede se to na psychickou poruchu. Nabízí se ale lepší možnost než střílet od boku diagnózami či snažit se vtěsnat osud rozporuplného hrdiny do mezititulků typu „Usměvavý běžec s nekorektními vtipy“. Stačilo by přijmout základní fakt, že mezery prostě existují. A není jich málo.
k!amm