„Habemus legem!“ zvolal vítězoslavně nový ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). Jeho radosti se nelze divit. Jakákoli novela zákona regulujícího působení státních zástupců je pro ministry spravedlnosti stožár vysokého napětí. Poslední oběť? Pelikánova předchůdkyně Helena Válková, která si umanula, že legislativní text nejdříve projedná s politickou reprezentací, a až pak i s prokurátory. Pelikánův text naopak dostal preventivní posvěcení od Unie státních zástupců. Jakou kvalitou však může disponovat norma, nad níž mají právo veta ti, které má regulovat? Veřejným míněním by jistě otřáslo, kdyby si takovou ingerenci do tvorby zákonů nárokovala například Česká bankovní asociace. Nechránil by pak nový zákon spíš bankéře než jejich klienty? Ze státních zástupců se však v posledních letech stali archandělé Gabrielové naší společnosti, ačkoliv je často patrná jejich nedovzdělanost, jak nedávno poznamenal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jediná záruka proti justiční zvůli a nekompetentnosti prokurátorů – účinná občanskoprávní zodpovědnost – tak samozřejmě v novém textu chybí.
J. Horňáček
Filosofové jazyka přišli před půlstoletím s pojmem performativu: performativní výpověď svým vyřčením zároveň něco uskutečňuje. Příkladem je svatební „ano“, i když k uzavření sňatku je nutné ještě slovo oddávajícího. Básník Michal Rehúš, který shledal slovenskou literaturu nereformovatelnou, jí ve své druhé sbírce naopak řekl imaginární rozvodové „ne“. Upozorňuje na to i ve svém literárním zápisníku v posledním čísle A2, kde zmiňuje svůj text Vyhlásenie o vystúpení zo slovenskej literatúry. Jeho diagnóza klientelismu a prohnilosti literárního provozu je trefná (a platí nejen pro Slovensko). Jenže co působilo svěže a pádně jako součást konceptuální básnické sbírky Poetika ataku, už tak nepůsobí ve formě recyklujícího autoreferátu pro literární, byť český časopis. „V aktuálnej chvíli je pre mňa nesmierne náročné, ba neprijateľné byť súčasťou (slovenskej) literatúry,“ opakuje Rehúš. Vedle možné námitky, že chcili vystoupit například z vlaku, učiním tak přece jen spíš nohama než slovy, je tu ještě jeden problém: slovenská literatura je tu nadále tématem a úběžníkem a je velmi sporné, nakolik o ní lze psát skutečně zvenku. V žádném případě Rehúše nepodceňuji, jistě o těchto diskursivních nesnázích ví. Otázka je, jak naloží se situací, kdy svým „ne“ slovenské literatuře, té mnohohlavé a převážně maskulinní nevěstě, řekl zároveň své „ano“.
M. Špína
Podpora dětského čtení je věcí bohulibou. Bohulibou natolik, že nejspíš ospravedlní každou pitomost. Při vší úctě k těžké práci dobrých knihovníků těžko jinak vnímat akci Čteme pejskům, při které děti v prostorách veřejných knihoven předčítají ze zapůjčených knih (canisterapeutickým) čtyřnohým mazlíčkům. „Čtení pejskům je jedna z možností přimět dítě ke čtení a zaujmout mladého čtenáře natolik, aby samo sáhlo po knize a začalo si ji nejen prohlížet, ale i nahlas četlo,“ píše o své metodě iniciátorka programu Halina Paciorková z Městské knihovny Český Těšín. V cynikově mysli však fotografie do dětského kruhu uzavřeného retrívra vyvolá spíše pochyby: Jak dochází k výběru knih? Má pes třeba zavrčením či štěkotem příležitost odmítnout podřadný titul? A především – jak k tomu přijdou kočky, křečci, želvičky?
P. Kořínek
První duben býval dnem, kdy si lidé, kterým chybí smysl pro humor, jednou do roka dokazovali, že i oni umějí legraci. Redakce nejserióznějšího deníku skupiny Agrofert MF Dnes, vedeného nejvtipnějším člověkem na světě, Jaroslavem Pleslem, to letos předváděla na začátku dubna hned v průběhu několika dní. Prvního zde na titulní straně vyšel článek Artura Janouška Romská herecká hvězda neplatila za byt. Ihned se vyrojily reakce tradičních stěžovatelů, jež článku vytýkaly rasismus. Jaroslav Plesl se ke kauze vyjádřil sofistikovaným humorem: „V novinařině se držím zásady, že naším hlavním úkolem je popisovat realitu. Nic nepřikrašlovat, nic nezkreslovat, nic nezatajovat. Kdybychom text Artura Janouška bývali neotiskli, možná na chvíli přelakujeme realitu, ale problém nezmizí.“ Jak trapně si teď musí oni kverulanti připadat! Vždyť šlo naopak o blaho romské menšiny! Kolik znáte romských hvězd v České republice? Tak vidíte, to je přece jasná nadsázka, a ještě se sociálním přesahem.
T. Čada
Rozšířená konspirační teorie, podle níž mají vraždu Borise Němcova na svědomí temné nitky Kremlu, protože byl tragický zločin spáchán v jeho blízkosti, vyvolala paniku v pražském podsvětí. Majzla si v posledních týdnech dávají především kapsáři a prostitutky z Karlova náměstí. Vždyť působí přímo pod okny sídla KDUČSL! Konspirační teoretik by si nyní prosté chmatáctví a prodejnost na takto exponovaném místě mohl vyložit jako politickou provokaci namířenou proti opoře koaliční vlády, ba snad jako ideové zpochybnění církevních restitucí. Geopolitické hrátky velmocí tak začínají přímo ovlivňovat životy obyčejných lidí v českém hlavním městě. Odbory nejstarších řemesel volají po deeskalaci mezinárodního napětí: Nepolitizujte běžnou kriminalitu! Za literáty se připojuji a dodávám: Nepřehánějme to se symbolikou, nebo se dočkáme toho, že bude nebezpečné jít večer nametený pod okny Pražského hradu. Stejně jako opilství nemusí být narážka na vrchního opilce, ani pozvracení republiky zpravidla nebývá činem politické hodnoty.
R. Rops-Tůma