Feministky a feministé diskutují o vyrovnaném zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích. Nejedna tuzemská konference se zaměřuje na problematiku kvót a zipového pravidla při sestavování kandidátek. Mluví se o směrnici Evropského parlamentu pro zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčích rad a nevýkonnými členy správních rad společností kótovaných na burzách. Může se tak zdát, že největším problémem v oblasti rovnosti žen a mužů je možnost participace na rozhodovacích procesech v politice a byznysu. Není se ostatně čemu divit. Český genderový rybníček je maličký. Diskutují v něm ty a ti, kteří se dobře znají. Mladé, bílé, úspěšné, privilegované ženy a mladí, bílí, úspěšní, privilegovaní muži. Zaměřují se na narovnávání podmínek přístupu ke zdrojům a moci a zcela zapomínají na exekuce, důchody, minimální mzdu a mizerné platy ve školství či zdravotnictví. Přitom právě zde se skrývají největší nerovnosti mezi ženami a muži. Homogenní prostředí často trpívá krizí imaginace.
J. Gruber
Víra ministra školství Marcela Chládka, že mizérii českého vzdělávacího systému vyřeší zavedením tabletů, které nahradí sešity a učebnice, překročila mez, za níž už by měla být diagnostikována jako degenerativní mozková choroba. Vize, že všichni žáci základních škol dostanou od státu jeden tablet pro první stupeň a nový pro druhý stupeň, čímž se odbourá jejich povinnost tahat na zádech „patnáctikilovou“ brašnu, kterou prý ministrovo dítě do školy vláčí, je maniakální nejen ekonomicky. Kdo kdy vlastnil tablet, který by dobře fungoval pátým rokem? Nakoupí se tedy ty nejvýkonnější stroje a jim na míru vyrobené aplikace, a stejně se ukáže, že nový přístroj je třeba kupovat každé dva roky. Navíc tablet je ze všech elektronických hračiček přístrojem nejpasivnějším, určeným v zásadě pouze na stahování a prohlížení. Vyťukáváním písmenek na obrazovce, zvláště pak s potvrzováním nabízených slovpředvoleb, se už zcela dematerializoval akt psaní jako tvořivé aktivity, jako ustalování individuálního rukopisu, provázaného i se způsobem myšlení. Tablet vyrábí pasivního konzumenta obsahu a ministerstvo, pod něž spadají stovky odborníků, kteří by takové dopady dokázali snadno vysvětlit, se orwellovsky stará, aby tomu nikdo neunikl.
P. A. Bílek
Marine Le Penová vytáhla paty za hranice Hexagonu. Nedostavila se ale – jak slibovala – na seminář s jistým obskurním poslancem Radimem Fialou. Stres z nedávných rozepří s neposlušným tatíkem, který si pouští ústa na špacír a v médiích opakuje hity ze svého mládí, například že plynové komory jsou jen detailem historie, se dcera snažila zahnat v New Yorku. Ve městě, které je jakýmsi symbolem nenáviděného multikulti soužití, se věčná kandidátka na francouzskou prezidentku účastnila večírku časopisu Time, který ji zařadil mezi stovku nejdůležitějších osob planety. „Jako většina Francouzů mluvím málo anglicky. V tomto ohledu jsem opravdu gaullistická: I speak very badly,“ vymezila se aspoň symbolicky předsedkyně Národní fronty vůči přítomným zástupcům elit. A oponenti se teď mohou smíchy potrhat. Jak vědí všichni levičáci od dob slavné reportáže Toma Wolfa, knihy Radikální šmrnc z roku 1970, návštěva večírku v New Yorku může být velmi zrádnou záležitostí.
J. Horňáček
Letošní Velká jarní cyklojízda Prahou nalákala na projížďku tunelem Blanka největší dav v dějinách akce – zúčastnily se jí tisíce cyklistů, kteří na několik hodin zkomplikovali dopravní situaci v centru. Zástupy kolařů vyjížděly ze startu skoro hodinu a ve chvíli, kdy čelo průvodu deflorovalo nechvalně známý tunel, konec pelotonu ještě přešlapoval na Žižkově o pět kilometrů zpět. Mediální ohlasy pak vyčítaly organizátorům, že podcenili přípravu a že měli předem lépe informovat veřejnost, a motoristé zaplavili facebookovou zeď události nadávkami do „cyklofašistů“. Aktivisté z Auto*Matu policii strategicky nekárají, je však namístě říct, že cyklojízdu výrazně podcenila právě policie, a nikoli organizátor akce. Veřejná shromáždění se předem oznamují úřadům, takže policie je o nich s předstihem informována, komunikuje s pořadatelem a zastavuje či odklání dopravu. V jejím chaotickém postupu – kdy například na poslední chvíli změnila rozhodnutí a vyhradila cyklojízdě na magistrále jen jeden pruh, který pak navíc zablokoval jakýsi žlutý autobus – by ovšem paranoik nakonec mohl vidět zadání ze strany „autofašistů“.
S. Vandrovec Špaček
Pozorovat ze zapadlé vísky virtuální svět pražské intelektuální smetánky je mi každodenním zdrojem zábavy. Naposledy kauza Olga Lounová. Zpěvačka, kterou asi znáte jen proto, že kamarádí s Landou a Goťákem, podlehla současné módní vlně koučovacích seminářů, na nichž ti, kteří pocítili, že už nasbírali dost životních zkušeností, radí méně povolaným, „jak na to“. Patrně si představovala, že seminář „Jak uspět“, určený pro „mladé začínající umělce“ i „stagnující umělce, kteří se chtějí posunout dál“, přiláká za 1 600 korun českých jen pár majetnějších maminek s přáním, aby i jejich holčička, co zpívá nejlépe ze třídy, prorazila v šoubyznysu. Jak hluboce se zmýlila! Použít slovo umělec se v jistých kruzích prostě neodpouští, a proto ve chvíli, kdy míra trollingu na facebookové stránce akce dostoupila hranice asi dvou tisíc šesti set aktivních uživatelů, kteří se předháněli v tom, jak nesmyslně jejich příjmení vypadá, odstraníli se z něj první tři písmena, musela událost zrušit. Člověku je až líto promarněné kreativní síly dokumentaristů, scenáristů či novinářů, kteří si čekání na kšeft krátí zrovna takhle. Vždyť by se nemusela hnedka vrazit do revoluce, ale těch koleček hnoje, co by se s ní dalo odvozit…
M. Zajíček