Sharon Oldsová
Papežův penis a jiné básně
Přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová
Host 2014, 114 s.
Název výboru z tvorby americké autorky Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně evokuje verše, které mají v prvé řadě šokovat – pornografičností i rouháním. Čtenář očekává, že se setká s poezií, jež se nebude štítit hrabat v kdejakém sexuálním tabu, a v nejlepším případě se dočká militantně feministických textů, upomínajících na kultovní Scum Manifesto Valerie Solanas. Při listování básnickou sbírkou ovšem zjišťujeme, že překladatelé (anebo spíš redaktoři nakladatelství Host?) pojmenovali knihu podle jedné nedlouhé básně patrně jen proto, aby dali publikaci šokující, a tím pádem i prodejný titul. Případné rozčarování by nás ale nemělo odvádět od poezie, která se nám tímto poněkud problematickým způsobem dostala do rukou. Držitelka řady prestižních amerických ocenění včetně Pulitzerovy ceny sice částečně ohmatává feministická témata, ale spíše v tradici civilní poezie nebo umírněnějších výhonků beatnické literatury. Traumata neveselého dětství, problematické dospívání mladé dívky a mateřství jako jedinečná potencialita ženského těla – to jsou hlavní témata básní, které dokážou čtenáře zasáhnout skutečně nečekanými obrazy. Jako třeba v básni 1954 o vrahu Burtonu Abbottovi: „Jeho obličej, tuctový a fádní,/ mě připravil o jistotu, že zlo jde/ poznat“. Vraha čeká za zavraždění mladé dívky pravděpodobně trest smrti, což není samo o sobě příliš překvapivé. Nicméně vědomí toho, že „právě ti hodní, rodiče, se ho chystali/ zabít, usmažit“, je v podání Oldsové skutečně šokující.
Jan Bělíček
Miloš Ševčík
Aisthesis
Pavel Mervart 2014, 262 s.
Vedoucí katedry estetiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se ve třech kapitolách své knihy věnuje filosofickým reflexím umění u frankofonních představitelů poststrukturalismu. Kapitoly jsou koncipovány jako odborné záznamy četby a mají poskytnout chronologický přehled vývoje estetických úvah filosofů Emmanuela Lévinase, Jeana-Françoise Lyotarda a Gillese Deleuze s Félixem Guattarim. Opravdové srovnání autor ovšem podává jen tezovitě, ve velmi stručné, šestistránkové závěrečné kapitole. I v jednotlivých referátech ale akcentuje názorovou shodu uvedených myslitelů, aby své pojednání mohl uzavřít tvrzením, že v systematické rovině dokonce vytvářejí společnou teoretickou platformu, která je schopna zachytit událostní charakter uměleckého díla. Tato platforma, vytvořená kolem kritiky intencionality, předmětnosti či těla, je do té míry namířena proti teoriím, že „je například nemístné hovořit o ‚porozumění‘ této události, o ‚pravdě‘, kterou by ‚odkrývala‘, o ‚zkušenosti‘ této události nebo o ‚nápodobě‘ předmětné skutečnosti pomocí této události“. Čtenář si jen může položit otázku, zda by byl některý z uvedených filosofů ochoten tento závěr o myšlence, která nevede k porozumění, skutečně hájit. Jinou otázkou je, zda filosofii Deleuze, Guattariho a ostatních probíraných myslitelů vůbec lze smysluplně prezentovat v podobně sterilním, akademickém typu dokumentu.
Jakub Blecha
Václav Kaška
Neukáznění a neangažovaní
ÚSTR, Conditio humana 2014, 291 s.
Spory o tom, jestli bylo historické období mezi lety 1948 a 1989 brutální totalitou, nebo je naopak třeba vnímat tuto dobu plastičtěji, jsou v českém akademickém i veřejném prostoru slyšet již delší dobu. Nová kniha Václava Kašky, nazvaná Neukáznění a neangažovaní, se zabývá stranickou disciplínou v Komunistické straně Československa na samém začátku uvedené éry, konkrétně mezi lety 1948 a 1952. Vydaly ji společně sdružení Conditio humana a Ústav pro studium totalitních režimů, a může tedy překvapit, že se autor v úvodu vymezuje proti výkladovému rámci, podle něhož byla komunistická strana monolitem, který vše ovládal. Kaška v publikaci nepopisuje jen dění v ústředním výboru. Pohled zdola mu umožňují dokumenty z nižších úrovní strany, konkrétně z brněnského kraje, znojemského okresu a dvou menších obcí. Na tomto materiálu ukazuje, jak – pro mnohé překvapivě – neukáznění byli někteří členové KSČ v době nejtvrdšího stalinismu, a také, že se už před rokem 1952 začala ve vládnoucí straně rozpadat vůle „nekompromisně, radikálně a totálně přetvořit a řídit celou společnost“. Je možná škoda, že se autor spoléhá zejména na stranické fondy a práci se mu nepodařilo obohatit žádnými egodokumenty. Na druhé straně je příjemné vidět, že jsou podobné knihy spoluvydávány pod hlavičkou Ústavu pro studium totalitních režimů. Můžeme jen doufat, že jde o další z příznaků obecnějších změn v přístupu historické vědy k diktatuře KSČ.
Jakub Vrba
Radek Mikuláš, Jan Albert Šturma
Divoká příroda Prahy a blízkého okolí
Academia, Dokořán 2015, 211 s.
Další publikace z edice průvodců nakladatelství Academia je netradiční. Nese podtitul „Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád“ a popisuje novou divočinu, které se ve velkoměstě daří nejen v místech opuštěných a neudržovaných, ale i na zanedbaných veřejných prostranstvích, která všichni dennodenně míjíme, ale málokdy je vnímáme. Autoři se věnují zapomenutým lokalitám i druhům rostlin, jež „bují mezi asfaltem a kameny, a ač jsou každoročně pořezávány a polévány herbicidy, nemůžeme se jich zbavit“. Prostřednictvím směsice poetických popisů, hravého přístupu ke krajině a exaktního přírodovědného jazyka nás kniha zavádí do lokalit, kam si udělá výlet málokdo: na rozpadlé hřbitovy, do pobřežních houštin, na ostrovy, staveniště i opuštěná nádraží. Za zmínku stojí přílohy, které obsahují manuál nazvaný Praha očima spáče (vhodný pro osoby bez stálého přístřeší), a vtipný je také „sociokulturní geobotanický klíč velkoměsta“, který s vědeckou přesností shrnuje, s jakými typy vegetace se nejčastěji setkávají například bezdomovci, narkomani, milenci, vrabci, zahrádkáři nebo opilci v nejvyšším stupni opojení: „zvracení a vyměšování na vlhká společenstva zdí v průjezdu hospody (zdi, dlažby, rumiště)“. Kniha učí číst v postmoderní urbánní krajině, inspiruje k novému pohledu na kulisy našich každodenních cest a snad může změnit i náš pohled na plevel, neuspořádanost a zdánlivý chaos.
Jan Gebrt
Vilma Kadlečková
Mycelium: Jantarové oči
CD, OneHotBook 2014
Na konci osmdesátých let začala spisovatelka Vilma Kadlečková pracovat na sci-fi sérii, jejíž děj se měl rozprostírat v období dlouhém přes šestnáct tisíc let. Takzvaný argenitový vesmír se datuje od roku 2050, kdy se pozemšťané musí bránit první mimozemské invazi. Jedním z prvních příspěvků do tohoto univerza byl román Na pomezí Eternaalu, který vyšel v roce 2010 a odehrává se až v roce 11066. Zatím nejzevrubněji zdokumentovaným obdobím argenitového vesmíru jsou roky 2608 až 2640, do nichž autorka zasadila pentalogii Mycelium, na níž pracovala více než deset let. Knižně zatím vyšly čtyři svazky a jako audiokniha první díl Jantarové oči. Pro posluchače, který se s argenitovým vesmírem teprve seznamuje, je poněkud obtížné prokousat se začátkem, protože autorka nic nevysvětluje a nechává ho, aby si jednotlivé pojmy, postavy a události sám pospojoval. Setkáváme se tak s rasou Össeanů, jejichž víra je hluboce propojená s houbami, nebo tajemným Aš-šádem z planety Fomalhiwa. Výhodou audioknihy je, že se nemusíme trápit tím, jak to které slovo vyslovit. Zvukové zpracování patří u nás k těm nejlepším (také díky využití hned několika hlasů, které dodávají postavám na plastičnosti). Nevýhodou je, že si posluchač – na rozdíl od čtenáře – musí počkat na další pokračování. Každopádně výkony Jaroslava Plesla, Kláry Issové nebo Jany Strykové za to čekání určitě stojí.
Jiří G. Růžička
Táhni do pekel
Mange tes morts
Režie Jean-Charles Hue, Francie, 2014, 94 min.
Premiéra v ČR 2. 4. 2015
Jean-Charles Hue natáčí své filmy v komunitě kočovných francouzských Jenišů. Debutový Bavorák páně z roku 2010 i následující Táhni do pekel jsou hrané filmy, ve kterých ale vystupují příslušníci skutečné jenišské rodiny Dorkelů. Táhni do pekel přitom nepředkládá klasický sociální realismus v duchu filmů jako Epizoda ze života sběrače železa nebo Cesta ven, kde příslušníci romské menšiny (k nimž bývají Jenišové přirovnáváni) vystupují jako oběti většinové společnosti. Nejde ani o rozjařený ekofilm, oslavující idylizovaný životní styl dané kultury ve stylu Tonyho Gatlifa nebo Emira Kusturici. Hueho snímek spíš jako by se pokoušel o pohled zevnitř, empatické ztvárnění toho, jak Jenišové vnímají sebe samotné a jaké problémy řeší uvnitř vlastní komunity. Podobně jako třeba některé blaxploatační filmy ze sedmdesátých let k tomu využívá postupy populárních žánrů. Na rozdíl od nich si ale zachovává realistickou snahu o autentické vyznění dialogů i většiny dramatických situací a také osobitý styl, založený na ruční kameře, častých detailech obličejů a hře se světelnými kontrasty. Vyprávění o členovi rodiny, který se po patnácti letech vrátil z vězení a okamžitě zatáhl své příbuzné do loupeže, je tak především expresivním portrétem lidí žijících mezi dvěma extrémy – zločinem a křesťanskou etikou. Jde o záměrně surové, neotesané a úderné gesto, takové, jaká je promluva zmíněného recidivisty k policistům, kteří chtějí zadržet jeho auto.
Antonín Tesař
Telepatie nebo Esperanto?
Futura, Praha, 3. 4. – 10. 5. 2015
Představa, že internet od chvíle, kdy můžeme všichni vytvářet jeho obsah, už není tím „starým dobrým internetem“, je jedním z nosných aspektů ne úplně jasného termínu postinternet. Výstavu Telepatie nebo Esperanto? by bylo možné zaštítit podobnou myšlenkou. Kurátor Jan Brož si však zaslouží respekt za to, že se odkazům k internetu vyhnul a naopak poukázal na jiné zajímavé prvky v tvorbě autorů, mezi něž patří bývalí i současní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého a mladí umělci z prostředí Cooper Union. Pro jejich tvorbu je typický grafický design, s nímž jsou ale schopni nakládat s volností. Poutavé je především video Sary Magenheimerové, pracující se sedmi grafickými symboly pro ticho. Zajímavé jsou ale i práce Petera Friela, který využívá noviny k vyřezávání abstraktních tvarů, čímž popírá jejich informativnost. Otázce srozumitelnosti jazyka se věnuje esej Jana Zálešáka, který je na výstavě prezentován jako umělecké dílo. Nakonec však stejně slouží především jako doprovodný text. Textů, které by osvětlily přístupy vystavujících, by si ale výstava zasloužila víc. Přestože někteří umělci používají poměrně jednoduše čitelné metafory, jakou je třeba flexibilní silikonová paže Barbory Kleinhamplové, celogalerijní rozvod sodovky od Vojtěcha Fröhlicha nebo model myšlenkové struktury výstavy od Richarda Nikla, jiné práce působí bez znalosti pozadí jejich vzniku jako laciné estetické hrátky.
Tereza Hrušková
Vladimír 518, Ondřej Anděra, David Vrbík
SPAM: SMRT
Roxy, Praha, 16. 4. 2015
Vladimír 518 se prakticky nezastaví, rozumí hudbě, umění i dokumentárnímu filmu a stranou nemohlo zůstat ani divadlo. „Nechtěli jsme, aby bylo pojetí tohoto představení příliš abstraktní, protože v něm se většinou nemají lidé čeho chytit. Ani aby bylo příliš popisné, v tom by se ztratilo kouzlo,“ říká k projektu SPAM: SMRT, poprvé uvedenému na festivalu 4+4 dny v pohybu loni v říjnu. A dí pravdu, inscenace o smrti začíná velmi doslovně: nejprve pozorujeme mladého muže klátícího nohama nad ulicí promítanou na plátno z ptačí perspektivy a je jasné, za jakým účelem se na tomto místě ocitl. Realističnost však vzápětí střídá skrumáž abstraktního vyrovnávání se s tématem. Dle anotace má jít sice o „výzkum uměleckých možností, co se týče audiovizuálních a dramatických útvarů“, je to ale spíš sled nápadů, co by se ještě dalo použít. Tančící dvojice on a žena-smrt, on a žena-život – splněno. Čísla ze statistik o zemřelých běhající po plátně – splněno. Rozumy mluvících hlav o tom, co to je vlastně smrt – splněno. Spojující se a rozpojující světelné linie – splněno. Do toho hudba Ondřeje Anděry, s výrazným rukopisem oblíbeného projektu WWW, ale zároveň už poněkud bezobsažná. To přece musí na lidi zabrat! Závěrečné defilé ikonických násilných scén z válečných filmů i béčkových hororů je pak naprostým odkrytím karet: ano, takhle banálně jsme téma uchopili a nestydíme se za to.
Martin Zajíček