eskalátor

Francouzští levicoví politici jsou známí sukničkáři. Množstvím svých milenek se proslavil první socialistický prezident François Mitterrand. Další socialistická hlava státu, Fran­çois Hollande, zřejmě vstoupí do dějin fotkou, jak na skútru přijíždí k domu své milenky. O milostných dobrodružstvích prezidentů republiky běžně píše bulvár a samotní nájemci Elysejského paláce se nezdají být tímto zasahováním do soukromí příliš rozhozeni. O čem naopak média důsledně mlčí, je sexuální obtěžování v politice, které se nevyhýbá ani levicovému táboru. Poslední vážné obvinění vzneslo několik stranických funkcionářek francouzských Zelených proti svému kolegovi a místopředsedovi Národního shromáždění Denisi Baupinovi. Nestorem levicových chlípníků je ale bývalý předseda Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss­Kahn. O jeho poněkud nestandardním chování k ženám prý média dlouho věděla, ale vše zamlčovala až do incidentu v newyorském hotelu Sofitel. Několik měsíců s ním měla poměr i novinářka Marcela Iacubová, která Strauss­Kahnovu osobnost vystihla následovně „Poznala jsem ho jako dvojí bytost, jako poločlověka a poloprase. Jako prase byl ale lepší.“

J. Horňáček

Určitě už jste slyšeli o krkavčích matkách. Konzervativnější část společnosti tak označuje ženy, které se realizují, nejčastěji v zaměstnání, na což údajně doplácejí děti i manžel. Nedávno se ale vynořil nový fenomén. Stračí matky, což mají být ženy, které se dopouštějí „podvodu“, aby se obohatily na mateřské. Česká mateřská je velice dlouhá a vlastně i relativně štědrá. Samotné takové konstatování zřejmě vede úředníky a úřednice České správy sociálního zabezpečení k představě, že je možné se na ní chtít obohatit, a že tak některé ženy do­­opravdy činí. Jsou pro to schopné udělat opravdu všelicos – například se nechat zaměstnat, protože, jak všichni dobře víme, aby žena získala nárok na mateřskou, musí platit sociální pojištění, a to asi devět měsíců za poslední dva roky předtím, než na mateřskou jde. Naprosto vědomě chce nárokem na mateřskou také dosáhnout toho, aby dostala za mnohaměsíční celodenní péči o dítě víc než jen rodičovský příspěvek v celkové výši závratných 220 000 Kč. Je až neuvěřitelné, kam může drzost stračích matek zajít, když jde o peníze daňových poplatníků. Co budou chtít příště? Garantované místo ve školce? Valorizovanou rodičovskou?

K. Kňapová

Ke hnědé se doporučuje hlásit spíše na podzim a zacházet s ní střídmě. V Česku je to ovšem už nějakou dobu jinak. Stává se neoddělitelnou součástí společenského života v průběhu celého roku, nosíme ji do hospody, na ulici i do práce. Překvapivě však nejsme vysmívanými šeredy Evropy, ale naopak barometrem vkusu. Jak je to možné? Nejspíš proto, že v těchto turbulentních časech se upínáme k jistotám. Hnědá je totiž barvou trpělivosti, spolehlivosti. Země. Popularita hnědé konstantně stoupá. Tato uklidňující rurální barva již dávno není blízká jen chudším vrstvám. Ke hnědé se nyní otevřeně hlásí i elity. Vrchní představitelé státu i nejvýznamnějších církví jsou často hnědí od hlavy k patě. Hnědá však stále ještě není zcela univerzální. Nedávno se o tom přesvědčil Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu. Jeho odvážný výstřelek v podobě propagace nenávisti na pietním místě určeném ke vzpomínce na oběti jiné nenávisti byl veřejností přijat s rozpaky. Nosit hnědou i na hřbitov – k tomu čas zřejmě ještě nedozrál.

T. Čada

Varování ministerstva informací: kritika zpravodajství České televize způsobuje kavčí chřipku – zejména kritizovaným. Nejvážnější případy datujeme do sedmdesátých a padesátých let minulého století. Aktuální vlnu vyvolala několikasetstránková stížnost na úroveň informování ČT během takzvané ukrajinské krize. Kavčí chřipku (alternativně nazývanou Wollner­­Kubalův syndrom) indikuje řetězec obranných příznaků: „Kdo ten materiál proti nám připravil? Kde jsou ti lidé vůbec zaměstnáni? Na jaké weby píšou? Nejsou náhodou na nějakých seznamech? Jak to, že ne! Kdo dnes dá dohromady pět set stránek strojopisu zdokumentovaných stížností? To jsou desítky a stovky hodin soustředěné práce – něčeho takového je schopen jedině Nepřítel! Není to rafinovaně diverzní zneužití našich legálních nástrojů východními imperialisty? Neměla by to spíš než mediální rada řešit policie a BIS? Jsme přece tak silní a sebejistí, že chyby neděláme – a kdybychom si snad nějakou připustili, nejspíš by nás to zabilo. Ale pak by přišel Putin a vás by všechny sežral, milí naivní koncesionáři. Kdo o nás pochybuje, objektivně nahrává Nepříteli. A proto si na něj posvítíme!“

R. Rops­-Tůma

Nějak se nám kazí český Woodstock. Takřka bezvýhradně oslavovaný trutnovský megapodnik neboli „festival s názorem“ se dlouhá léta odehrával kdesi v říši pohádek. Nyní jako by se ocitl uprostřed noční můry: po zveřejnění ukázky z připravovaného dokumentu Milda, v níž organizátor festivalu Martin Věchet – ­mistr v exploataci všeho druhu – zve do Trutnova bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, se zvedla vlna nevole. Kapely v čele s Už jsme doma a Plastic People (řeč je o „pravých“ Plasticích, nikoli o renegátech, kteří se za ně jen vydávají) začaly rušit účast, a dokonce vyzývat k bojkotu festivalu. Mediální poprask rozvířil na Facebooku aktivista a bývalý Věchetův kamarád Standa Penc. Jak rozumět těmto vzkazům? Je to, jako kdyby veřejnosti sdělovali: „Čtvrtstoletí jsme byli úplně blbí. Teď nám to došlo a už neustoupíme ani o píď.“ Tento druh angažovanosti sice potřebujeme – řečeno s Edáčkem Limonovem – asi jako píča dvířka, ale třiadevadesátiletému Miloši Jakešovi, jemuž se na stará kolena povedlo rozložit androš, není možné nefandit. Pak že jsou staří lidé v dnešní společnosti bezmocní…

k!amm