Letošní červenec byl poněkud krvavý. Po vlně menších a větších útoků ve Francii a Německu tak politici začali znovu mluvit o protiteroristických zákonech a zavírání hranic. Mnohdy při tom odkazují na zkušenost sedmdesátých a osmdesátých let, kdy prý speciální zákony a posílení pravomoci policie pomohly k poražení levicového terorismu. Zapomíná se, že velká část tehdejších útoků byla „ozvěnou“ izraelsko-palestinského konfliktu. Vražda jednoho kněze v Normandii je ovšem na světové scéně vždy viditelnější než deset sebevražedných útoků v Iráku a platívalo to i v dobách, kdy hranice byly střežené a kontinent rozdělovala železná opona. Vlna terorismu spojeného se situací na Blízkém východě tehdy opadla hlavně kvůli poklesu napětí mezi Izraelem a Palestinou na začátku devadesátých let. Dnes je situace komplikovanější, ovšem i nyní by pro bezpečí obyvatelstva byla užitečnější politika deeskalace konfliktů v severní Africe než nové protiteroristické zákony v Evropě. Bohužel chybí veřejné mínění, které by tuto změnu požadovalo po svých vládách.
J. Horňáček
Když už je šéfovou pražského magistrátu uměnovědkyně, leckdo by si myslel, že sféře kultury nastaly zlaté časy a bude to mít pozitivní dopad i na tu její oblast, která není vysloveně komerční a masová. V lednu letošního roku se zdálo, že je jeden pozitivní případ spolupráce mezi městem a uměleckou scénou na světě: rada hlavního města Prahy schválila pětiletou bezplatnou zápůjčku jedné z hal v Holešovické tržnici občanskému sdružení Containall a centru současného umění Karlin Studios. Zejména pro druhou organizaci to znamenalo doslova vytržení trnu z paty, protože vystěhování z dosavadního prostoru v Karlíně bylo už několik let na spadnutí. Ale jak se říká: sliby, chyby. Ačkoli už byla pro budoucí nájemce připravena smlouva, majetková komise hlavního města v červnu oznámila, že inkriminovaná budova bude pronajata společnosti OSE CR a organizátorům festivalu Signal, který každoročně oblažuje Pražany spektakulární světelnou show, na niž město přispívá (v poměru k ostatním žadatelům o grant v oblasti živé kultury) přímo gargantuovskými částkami. Petici na podporu Karlin Studios, pro něž může být tato situace likvidační, podepsalo přes půl druhého tisíce lidí a spolek Skutek adresoval primátorce a radním otevřený dopis, v němž vyzývá k vysvětlení a přehodnocení situace. Nyní tedy nezbývá než čekat na přislíbenou odpověď. Životem ošlehaný skeptik asi tuší, jak to celé dopadne. Jelikož má ale slovo magistrátních úředníků pevnost třtiny ve větru, určitý prostor pro „zázrak“ tu přeci jen je.
T. Jindrová
Vůdcovský styl vládnutí hlavy hnutí ANO se naposledy ukázal na případu poslankyně Kristýny Zelienkové, která stranu nedávno opustila a poté si pustila ústa na špacír. Slovo Andreje Babiše je ve straně svaté, a když se odchýlíte od scénáře, hrozí vám vyloučení. A to zřejmě i přes to, že Babiš je schopen si něco myslet ráno a pravý opak odpoledne. Člověk si sice nedělá iluze o vnitřních procesech v jiných stranách, ty ale nepostavily kampaň na tom, že jsou nové, čisté, lepší, nelžou, nekradou a nejdou nikomu na ruku. Babišovi to zřejmě nijak zásadně neuškodí, koneckonců je klidně možné, že role přísného předsedy přiláká hlasy těch, kdo po vládě tvrdé ruky a jednoho správného názoru volají a kterým ta představa připadá přitažlivá. Svět je přece daleko jednodušší, když se ví, koho poslouchat.
K. Kňapová
Prvním vozidlem považovaným za automobil byla tříkolka firmy Karla Benze, která se poprvé rozdrkotala na cestě v německém Mannheimu v roce 1885. Dnes se odhaduje počet vozidel na planetě na více než miliardu. A zatímco na konci druhé světové války můj bosý otec v rodné Dobrušce oslavně běžel spolu s kamarády za automobilem, kdykoli nějaký městem projel, dnes by měl potíž tamtéž přejít ulici. Technologický pokrok a materiální blahobyt je přijímán v naší kultuře jako normální věc – a týká se to i aut. Lidé dokonce říkají: „Miluji řízení“. Přitom, jak podotkl Erazim Kohák, „výfuk auta je bambitka, která míří na plíce každého z nás“. Je to jako mazlit se se zbraní. Kam až nás dostala reklama automobilových korporací a vlastní pohodlí, že podporujeme bez špetky pochyb státní politiku rozvoje automobilismu, který poškozuje naše zdraví i přírodu produkcí milionů tun smrtících chemikálií ročně? Proč ignorujeme, že i plastové útroby auta jsou toxické, protože obsahují rakovinotvorné zpomalovače hoření? A proč nazýváme tyto pojízdné toxické rakve svými miláčky?
J. Malík
„V obchodním centru v Praze na Andělu ubodala jedna žena druhou. Chovanec: Nebyl to terorismus,“ hlásal před nedávnem titulek na Aktuálně.cz. Alláhu zaplať, že se o incidentu nedozvěděli PR manažeři Islámského státu, protože v opačném případě bychom zřejmě museli konstatovat, že se džihádismus dostal už i k nám. Je to zvláštní: zatímco v letech 1999 až 2013 v USA podle statistik organizace CDC zemřelo při teroristických útocích zhruba třikrát méně lidí než během spánku nechtěným uškrcením ložním prádlem, v létě roku 2016 to – minimálně podle chování médií – vypadá, že potenciálním teroristou je každý agresivní trouba. Hysterie zkrátka funguje jako kvalitní hnojivo. Naštěstí i dnes může být člověk zabit poctivým způsobem a ze srozumitelných příčin. Například: „Český turista zemřel v Západních Tatrách po zásahu bleskem.“ Super, slovenský ministr vnitra ani nemusel nikoho o ničem ujišťovat. „Tygr rozsápal ženu, která na safari vystoupila z auta.“ Paráda, žádný Dáeš, ale stará dobrá toxoplasma!
k!amm