Česko stále žije německým Silvestrem. Nelze zlehčovat, co se v Německu stalo, naše média by ovšem mohla věnovat stejnou pozornost i jiným nebezpečným aktivitám u sousedů. Tak třeba 11. ledna ulicemi Lipska, kde se konala několikatisícová demonstrace protiislámské iniciativy Pegida, prošla i skupina asi dvou set neonacistů. Přibližně v osm hodin večer se tato skupina vydala na WolfgangHeinze Straße, kde demolovala automobily, obchody a restaurace a podařilo se jí pyrotechnikou zapálit i obytný dům. WolfgangHeinze Straße je lipskou obdobou berlínského Kreuzbergu, tedy jakousi „nazifree“ zónou. Neonacistický pochod byl dobře organizován a v soudobém Německu nemá počtem zúčastněných ani svou formou obdoby. Překvapivé je, že policie, i přes odpolední demonstrace Pegidy, zasáhla až po incidentu. Naopak zcela nepřekvapivé je, že o této události nenajdete v českých médiích ani čárku, přestože riziko je přinejmenším srovnatelné se silvestrovskými událostmi. Navíc je útok odpornou reminiscencí předválečných dob.
T. Čada
Trestní zákoníky mluví nesmlouvavou řečí: „Kdo veřejně hanobí Polskou republiku nebo národ, podléhá trestu odnětí svobody do výše tří let.“ Právě tohoto trestného činu se podle některých Poláků dopustila spisovatelka Olga Tokarczuková, když na podzim v televizním přenosu prohlásila, že se „budeme muset našim dějinám postavit tváří v tvář, pokusit se je napsat tak trochu znova, neskrývat všechny ty hrůzy, které jsme prováděli jakožto kolonizátoři, národnostní většina, která utiskovala menšinu, jako vlastníci nevolníků nebo vrazi Židů“. Řeč byla o posledním autorčině románu Jakubské knihy, zobrazující Polsko 18. století tak, jak by si to Sienkiewicz jistě nepřál. Devítisetstránkové dílo je zároveň vítěznou knihou nejprestižnější polské literární ceny Nike. Proti Tokarczukové se zvedla vlna nenávisti, a to nejen internetové: senátor vládní strany Právo a spravedlnost v prosinci navrhl zbavit spisovatelku čestného občanství města Nowa Ruda, protože její výroky jsou „v rozporu se základy polské historické politiky“. Varšavská prokuratura v nich sice hanobení Polska nenalezla, nicméně výhrůžkám polských vlastenců čelí spisovatelka nadále. Dobré literatury se národovci přes všechny své úspěchy pořád ještě bojí.
M. Špína
Tuzemským politikům se nelíbí směrnice Evropské komise, která má zpřísnit podmínky pro legální držení zbraní. Pro zdejší politiky z prakticky všech parlamentních stran a frakcí je taková snaha podrýváním obranyschopnosti obyvatelstva proti teroristům. Stav terorismu v Česku je však nevalný. Jak ukazuje akce Fénix, policie si musí teroristy sama vyrobit, aby vůbec měla co dělat. Uvolnění či aspoň zachování stávajících podmínek držení zbraní by nejspíše uvítali členové domobran, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. S volně dostupným zbrojním průkazem by bylo „zakroucení krkem“ názorovým oponentům, po kterém neustále volají, jistě o něco snazší. Nebudou přece na demonstrace věčně chodit jen se špatně sestavenými šibenicemi.
J. Horňáček
Nástup masmédií vytvořil nekonečnou smyčku nabídky a poptávky, hnanou touhou po sdílení zkušeností. Se stoupajícími obrátkami téhle „pleasure machine“ mají ovšem její výstupy stále pomíjivější charakter. Příkladem buďtež internetové memy – jen málokterý z nich má potenciál usídlit se trvaleji v kolektivní paměti. Ve světě symbolů sdílené zkušenosti jsou kupodivu stále rozšířené ankety hledající slovo roku. Rok 2015 v Německu vyhrálo celkem nepřekvapivě slovo „Flüchtlinge“, tedy uprchlíci. Nebyl to přitom první úspěch pojmu z daného významového okruhu – už v roce 1979 obsadilo druhé místo ankety spojení „Boat people“, o rok později pak „Asylant“. A jsme opět u smyčky, tentokrát ale mnohem varovnější. Pořád je to ale lepší, než kdyby v budoucnu došlo k recyklaci jiných německých slov roku, jako jsou „AIDS“ z roku 1987, „Tschernobyl“ z roku 1986 nebo „Holocaust“ z roku 1979.
M. Zoul
Keď sa na prelome sedemdesiatych a osemdesiatych rokov v jednej televíznej relácii pýtali hudobníka a herca Jara Filipa na to, čo považuje za zážitok desaťročia, odpovedal, že jednoznačne vyťatie krásneho veľkého stromu na Primaciálnom námestí v Bratislave. A to preto, lebo vďaka tomu už doňho chodci nemusia narážať pri obzeraní sa po dievčatách v oknách vtedy neďalekých internátov. Ocenil tiež ligotavú betónovú plochu, ktorá vznikla na jeho mieste a umožnila tu napríklad hranie golfových hier, či zimné šmýkanie sa po chodníku. On osobne by zašiel ešte ďalej a vyťal aj ďalšie námestia v centre, či zalial súvislou betónovou plochou celý kopec, po ktorom by sa mohli deti preháňať na kolieskových korčuliach. Jaro Filip týmto legendárnym ironickým výstupom vystihol nielen dlhodobú (a trvajúcu) politiku prístupu k verejným priestranstvám v hlavnom meste Slovenska, ale i podstatnú črtu ľudskej činnosti na planéte – honbu za ziskom bez ohľadu na obmedzenosť zdrojov, či dopadov na budúcnosť. Mnohé zo zmien ovplyvnených ľudskou činnosťou sa dnes ukazujú ako nezvrátiteľné a ich dopady už bude možné iba zmierňovať. Vždy, keď čítam o ďalšej ekologickej katastrofe, mám sto chutí doplniť moju obľúbenú Ferlinghettiho báseň s názvom Obrazy zmiznutého sveta: „Ó svet je skvelé miesto kam sa narodiť, ak vám len neprekáža, že ho ľudia za niekoľko storočí totálne rozjebali.“
R. Mihály