Česká televize od 5. listopadu vysílá na svém druhém kanálu třináctidílný seriál Filantrop. Ve šňůře dokumentárních filmů režisérka Jana Počtová vytvořila portréty lidí, již mají hodně peněz a rozhodli se jejich část poskytnout na pomoc druhým. „Společnost se musí naučit přijímat dobro,“ říká režisérka, která svým dokumentárním seriálem nechce jen zmapovat osud zajímavých osobností, ale především bojovat s blbou náladou ve společnosti. Není to poprvé, co v tomto roce Česká televize vysílá téměř oslavný seriál o podnikatelích. Vkrádá se trochu otázka, zda se veřejnoprávní médium dokáže bránit ekonomickým vlivům tak dobře, jako se brání těm politickým. Nejde ani tak o klasické námitky proti filantropii. Pomáhat druhým je záslužná věc a do všech domén prostě stát dosáhnout nemůže – a ani by neměl. Úsměvně ale působí snaha bojovat proti nedobré náladě ve společnosti předváděním úspěchu velmi bohatých lidí. Možná by úplně stačilo poskytnout většině lidí prostředky tak, aby mohli sami někde filantropovat a dobrovolničit. Ani ten nejlépe zrežírovaný seriál nepřekoná pocit sociálního odcizení, jež podstatná část lidí cítí při pohledu na tuzemské milionáře.
J. Horňáček
Sedmnáctého listopadu nás čeká překvapení ze strany České advokátní komory, která „renovuje“ Kaňkův palác na Národní třídě. V prostoru veřejného průchodupodloubí, kde během zásahu SNB vznikl bicí kordon a kudy bylo během několika desítek minut násilně protlačeno několik stovek až tisíců lidí, si totiž letos svíčku zapálíte možná naposledy. Pamětní místo, jež vzniklo spontánně už několik hodin po střetu, bude zrušeno a advokátní komora zde bude mít své prostory a novou soukromou galerii. Zachovejme si naději, že nikoli obchodní. Pražští městští památkáři prý nic nenamítali. To víte, údajné požáry od svíček a návrat k barokněklasicistnímu půdorysu domu – co více může z památkářského hlediska legitimizovat permanentní zábor veřejného prostoru… Historickokulturní význam přesně lokalizovatelného místa nejvyhrocenějšího střetu 17. listopadu 1989 jako místa paměti s celospolečensky symbolickou rolí je ovšem z kulturněpamátkového hlediska závažnější než mechanické a umělé – navíc v tomto případě spíše jen údajné – přestavování domů do jejich nejstarších verzí.
M. Tomášek
Josef Kaplický, sochař, malíř a užitý grafik, patřil mezi nejvýznamnější pedagogy pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové v době, kdy hrál velkou roli důraz na etiku tvorby a integritu uměleckého postoje. Po marasmu padesátých let to byli právě jeho žáci Stanislav Libenský, Vladimír Kopecký, Václav Cigler, Adriena Šimotová, Jiří John, Jiří Schmidt a další, kteří tvořili jádro silné generace českého umění šedesátých let. Vychoval syna Jana Kaplického, který patřil mezi nejvýznamnější světové architekty konce 20. a počátku 21. století… Když jsem v den státního svátku 28. října procházel kolem Kaplického zlínské plastiky na třídě Tomáše Bati, reliéfu alegorie jednoty dělníků, rolníků a pracující inteligence, nevěřil jsem vlastním očím. Dělníci pískovcový reliéf pomocí těžké techniky rozbíjeli (později jsem se dozvěděl, že ho „odborně demontovali“) na kusy a bagrem jej odklízeli do přistavených kontejnerů na stavební suť. Díky obětavému přístupu několika lidí, kterým není osud tohoto díla lhostejný, se nám podařilo devastaci reliéfu do pondělí 31. října pozastavit. Jakým způsobem ale bude demontáž pokračovat a jaký bude další osud již značně poškozeného díla? Někdo může namítat, že se jedná o plastiku s budovatelským motivem, který k sobě váže negativní konotace spojené s temným obdobím našich dějin. Přiznám se, že pro mě je důležité především to, že jej vytvořil umělec, který sám za minulého režimu – a pod jeho tlakem – zaplatil cenu nejvyšší.
P. Míček
Když nastane podzim a vám je kolem čtyřiceti, může se lehce stát, že podlehnete sentimentu, kterým byste si rádi připomněli zvláštní melancholii počátku devadesátek. Odtud už je krůček k tomu, abyste si za nehorázný peníz koupili lístek na velekoncert té vůbec nejsmutnější kapely. Nemíříte ale už jako v roce 1990 do Sportovní haly, nýbrž do mnohem větší O2 Areny, před níž to vypadá jako na začátku mistrovství světa v hokeji. A protože se netopíte v záplavě černě oděných fanoušků s natupírovanými vlasy a zmalovaným obličejem, rychlým pohledem na lístek se pro jistotu přesvědčíte, že jste tu správně. Skutečnost, že bezpečnostními rámy vedle vás zrovna prolézá kníže Karel Schwarzenberg, vám na jistotě nepřidá, stejně jako obří znak Sparta, jenž vás vítá hnedle za vstupem. Lidský proud se začíná dělit podle toho, zda chce pivo, colu nebo kuřecí nugety, a splínu povážlivě přibývá – žádná fronta totiž nevede k popelníku. Zasednete tedy na místo, jež vám naleží, a klouzavým pohledem po obří hale sledujete, v co se proměnila alternativní devadesátá léta. Vypadá to na obtloustlého úředníka s úřednicí, kteří se nestihli převléknout z pracovního. Naštěstí přichází milosrdná tma a na pódiu se objevuje oplácaná chodící reklama na všechna antidepresiva světa. Z kluka je dědek s natupírovaným rozcuchem a namalovanýma očima. Patrnou snahu v ničem se neměnit oceňujete, asi i proto, že má tak hořký výsledek. Když pak zazní zpěv, chvíli vám trvá, než pochopíte, že zatímco tělo zestárlo, hlas zůstal kupodivu stejně mladistvý i naléhavý. A to je krásné i smutné zároveň, takže nakonec přece jen máte, co jste chtěli.
P. Chodec