eskalátor

Nacionalistický pochod středem Varšavy na Den nezávislosti 11. listopadu nebyl jediným shromážděním, kde hrozila otrava toxickými formami polskosti. Zatímco se u Národního stadionu pálily evropské a ukrajinské vlajky, elity včetně prezidenta Andrzeje Dudy se účastnily dalších líbánek státu a katolické církve: totiž první mše v novém chrámu Boží prozřetelnosti, největším svatostánku Varšavy. Stavbu chrámu slíbil Bohu polský Sejm už v roce 1791 jako výraz vděčnosti za přijetí ústavy, ve své době, mimochodem, nevídaně liberální. O pár let později už však polský stát neexistoval, po první světové válce přišla příliš rychle další, a tak byla svatyně na předměstí Wilanów dostavěna teprve letos. Ohavný betonový kolos nicméně připomíná spíš banku nebo vládní budovu některé středoasijské republiky. Místní už jej kvůli tvaru kupole stačili překřtít na „největší odšťavňovač citrónů na světě“. Stavba je nicméně spíše odšťavňovačem státního rozpočtu na kulturu, ze kterého už stačila vysát tři sta padesát milio­nů korun určených na kulturní infrastrukturu, přestože původně měla být financována výhradně z darů věřících. Je jasné, že Polsku zoufale chybějí kostely a že se sliby mají plnit – ale opravdu nemohla celá věc ještě pár desítek nebo stovek let počkat?

M. Špína

To, že se radikální pravice nebojí přebírat či přímo vykrádat symboly svých protivníků, je známé. Posledním případem je využití grafiky muže vrhajícího růže od britského streetartisty Banksyho francouzskou Národní frontou. Případ je tím pikantnější, že se umělec sám mnohokrát postavil na stranu migrantů, kteří se chtějí dostat z Calais do Spojeného království, zatímco Národní fronta zastává stanovisko přesně opačné. „Sdílíme spolu ale jistý smysl pro antikonformismus,“ uvedl důvod, proč Marine Le Penová používá Banksyho ve své prezidentské kampani, její poradce Sebastian Chenu. Teď už zbývá jen vysvětlit, co je antikonformní na straně, která chce zachovat veškeré sociální hierarchie, vrátit úroveň občanských práv do paternalismu padesátých let, obnovit v maximální možné míře koloniální uspořádání světa a prosadit množství dalších snů nacionalistické buržoazie. Zda plakáty s motivem od Banksyho přitáhnou Národní frontě mladé voliče, se teprve uvidí. Ve štábu Marine Le Penové však už dnes mohou zažít slastný pocit dobytého, byť jen symbolického území.

V. Pudil

Česká strana sociálně demokratická se potácí nad propastí. Straně, jež je dlouhodobě hegemonem české levice, se strmě propadají preference na úkor konkurenčního hnutí ANO. Kdo za to může? Sociální demokraté se sami dostali do pasti své politiky, když se zároveň snaží vypadat jako moderní liberální levice, a přitom cílit i na tradiční konzervativní elektorát. Když k tomu připočteme zprofanované kontroverzní osoby typu Michala Haška nebo Milana Chovance, není ve výsledku spokojený nikdo. Ačkoliv si Bohuslav Sobotka tuto situaci uvědomuje a sám navrhl inspirovat se Piráty ve snaze získat mladší voliče, jeho nedávné vyjádření k Číně toto snažení naprosto zdiskreditovalo. Levice je v rozkladu v celé střední Evropě; v Polsku a Maďarsku je přímo ve stavu klinické smrti. Je to způsobeno i tím, že nedokáže mobilizovat protestní hlasy, být autentická a jasně se stavět za zájmy svých občanů. Jestli nechce ČSSD dopadnout stejně, musí se od základu změnit.

O. Hudec

Proces s Kateřinou K., obviněnou z napadení policisty při antifašistické demonstraci v červenci 2015, se vrací na začátek. Nejvyšší soud nakonec vyhověl odvolání státního zastupitelství. To bylo nespokojené s posledním rozsudkem, který Kateřinu K. zcela osvobodil. Podle soudního senátu její jednání nenaplnilo definici trestného činu a nemělo se nikdy dostat před soud. Rozsudek vyvolal velkou nevoli u pražské policie, dle které se tím snížila ochrana policistů, i když nikdo stále uspokojivě nevysvětlil, proč by vycvičené a ozbrojené osoby měly požívat také zesílené právní ochrany v podobě statusu úřední osoby. Potvrzuje se to, co je patrné od začátku procesu s Kateřinou K., a sice, že se nesoudí sám čin, ale jakási jeho symbolická a ideologická podstata. „Soudní despotismus je ten nejhorší,“ napsal kdysi markýz de Condorcet. A tento despotismus se ještě posiluje v momentu, kdy se soudci vciťují do role učitelek občanské výchovy.

J. Horňáček

Zní zrady zvon, zní zrady zvon. Sladká Kalifornie, hrdý Washington – a my jsme je tak milovali! Jestli se z českého hlediska v něčem Hillary Clintonová a Donald Trump opravdu lišili, je to místní klientská struktura. Rozvinutá „občanská společnost“ novinářských a politických stipendistů, neziskovek a dalších přátel svobody, kteří se s vojenskoprůmyslovým komplexem vezou už od dob bojů o Jugoslávii, zůstala po volební noci tak trochu opuštěna. K údajně izolacionistickému Trumpovi se tu před jeho vítězstvím hlásila prakticky jen hrstka nadšenců a samozřejmě ultrapravice, plnící v české společnosti úlohu obecního blba. Vzniká tak otázka, zda ve věci transatlantické vazby převládne osvědčený sovětský model, kdy se vůdcové sice mění, ale loajalita regeneruje, anebo se z americké vlivové struktury odštípne tvrdé jádro jakýchsi osiřelých disidentů Západu. Ale vsadil bych se spíš, že se ve víru hledání cestiček k novému „strategickému partnerovi“ dá většina kabátů do více či spíše méně ladného pohybu. Bude to podívaná pro bohy. Jen idiot přece nemění své názory.

R. Rops­-Tůma