Slovenští učitelé a učitelky vstoupili do šestého týdne stávky za lepší podmínky ve školství. Po lidech zaměstnaných na základních a středních školách přebrali štafetu univerzitní pedagogové a pedagožky. Jde o mimořádně cennou událost – celé úsilí stávkujících bezprecedentním způsobem legitimizuje stávku jako nástroj kolektivního vyjednávání v očích slovenské veřejnosti. Slovensko se tak zároveň ale řadí mezi světové unikáty. Stávku totiž podporuje spíše ta pravicově orientovaná část společnosti, zatímco zbloudilá levice na čele s podivným ideologickým slepencem strany SMER premiéra Fica ji povětšinou ignoruje a shazuje. Důvod je – zdá se – prostý: nejen na Slovensku je stále nejjednodušší mobilizační prostředek personifikace politického nepřítele. Zájem o potřeby učitelů přichází v době vyhraněných postojů ke končící vládě rádoby sociální demokracie a je silně podbarven rétorikou o potřebě vzdělávání elit a boje s lidskou hloupostí. Slovenská společnost tak míří k diskusi o skutečných příčinách svých strukturálních problémů jen velice pozvolna. Stávková pohotovost univerzitních zaměstnanců je ale v tomto kontextu jedním z osvěžujících projevů solidarity, kterých se ve společnosti jinak silně nedostává.
L. Likavčan
Vládní duo François Hollande a Manuel Valls zase zvedlo žluč francouzským socialistům. Po ústavním zákonu, který umožňuje zbavit občanství Francouze odsouzené za trestné činy a přečiny spojené s terorismem, tentokrát protesty vyvolala reforma zákoníku práce, která vychází vstříc požadavkům podnikatelů. Pracovat více a vydělávat více, říkal Nicolas Sarkozy, a François Hollande jeho slova pečlivě naplňuje. Přesčasy mají být levnější, vyhazovy zase o něco lehčí a mladí zaměstnanci si prostě budou muset zvyknout, že na začátku kariéry se maká prakticky zadarmo. Levice se bouří – odbory pořádají porady a komentátoři a ekonomové plédují za otevřené primárky, jež by měly najít vhodného kandidáta na prezidenta v roce 2017. Víra v tento importovaný spasitelský nástroj se silně pochybnými výsledky je na „gauche de la gauche“, zdá se, obrovská. Zda bude Thomas Piketty důstojným následovníkem Marianne na barikádách, se teprve ukáže.
J. Horňáček
Česká republika má v současnosti dva elitní střelce, kteří šíří její věhlas. Oba Česko pravidelně zastupují v zahraničním tisku. Oba jsou značkou, která u nás prodává novinový obsah. Oba nás zachraňují před spláchnutím migrační vlnou, protože díky nim mají novináři i jiná témata. Oba jsou matadory oboru, udivují svou dlouhověkostí, tím, že jsou stále s to zvládat, co se po nich požaduje, a často i mnohé navíc. Oba rádi glosují dění kolem sebe a nejdou pro vtip daleko. Kariéra ani jednoho se neobešla bez přešlapů a chvíli se i zdálo, že jsou za zenitem. Podařilo se jim však dostat zpět na špici a v současnosti jim záda jistí agilní mládí. Oba si plácli s Ruskem. Oba kdysi hájili národní barvy a u obou není v současnosti jisté, zda se k reprezentaci vrátí. Ovšem zatímco Jaromíru Jágrovi lze popřát, aby mu to i nadále pálilo ostrými, u Miloše Zemana bych se do dnešních dní nenadál, že něco takového opravdu hrozí.
T. Čada
V poslední době se v médiích objevily dramatické titulky o zvýšené koncentraci jedovatého arzénu v náchodské kyselce Ida. Hovoří se o tom, že městský úřad selhal a umožnil lidem pít jedovatou vodu. Jak to je doopravdy? Minerálka Ida byla průmyslově stáčena už od roku 1908. Byla zařazena mezi tři minerální vody v republice určené i pro kojence, po revoluci se ale vinou soudů, konkursů a vlastnických sporů stáčet přestala. Již století se ví, že minerálka má zvýšený obsah arzénu. Takové vody jsou v lázeňství nazývány arzénové kyselky a jistěže mohou mít v případě nadměrné konzumace negativní zdravotní dopady, včetně vzniku rakoviny. Obyvatelé však mají důvěrně známou Idu v oblibě, a tak ji čerpají z vývěru u řeky. Město Náchod postupně zřídilo schody a několik trubek na říčním břehu, nakonec byl vybudován i prameník, u něhož visí tabulka upozorňující na zvýšený obsah arzénu a na to, že není doporučeno minerálku pít jako běžnou vodu. Přesto politická opozice vytáhla ekologický klacek s názvem „jedovatý arzén“ a „zvýšená koncentrace“ na zastupitelstvo a zejména na starostu města Náchoda. Ve vzniklé vřavě zaniká, že samotný arzén není jako prvek vůbec toxický, takové jsou až jeho sloučeniny – v případě Idy hydrogenarzeničnan, u kterého je z důvodu nízké rozpustnosti ve vodě akutní otrava krajně nepravděpodobná. Rovněž nešlo ani o zvýšené dávky. Obsah arzénu v Idě přirozeně kolísá a za sledované období od otevření prameníku dokonce jednou poklesl až na polovinu původní koncentrace. Takže nezbývá než se zeptat: Komu opravdu prospěje tato bouře ve sklenici minerálky?
J. Malík
Pošmourné dny kolem 25. února věnoval jsem usebrání a rozvahám. Představil jsem si, jak by asi dopadla Československá republika, kdyby ve třicátých letech 20. století byla jedním z určujících témat veřejné diskuse pruskorakouská válka, tehdy sedmdesát let odbytá. Kdyby se obrana státu zaměřovala téměř výhradně proti zbytkovému Rakousku a proti domu Habsburků. Kdyby tisk za Velké hospodářské krize polemizoval, jestli za ni mohou spíš Prušáci, nebo Franz Josef. Kdyby prvorepublikoví umělci chrlili manifesty proti Bismarckovi – kde by česká kultura byla! Kdyby čeští vlastenci s každoročně se stupňující tvrdošíjností rituálně zažehnávali sedmdesát let staré nepřátele. Občanské stanovisko k pruskorakouské válce by bylo podstatnou podmínkou toho, jak dobrou práci dostanete. Takto sebevědomá a zocelená společnost by byla naprosto připravena čelit vnějšímu ohrožení. Únor už sedmdesát let není vítězný. Proto hledím do budoucnosti, spoléhám na spojence a říkám si: Tahle vojna bude rychlá, levná a zase ji vyhrajeme.
R. Rops-Tůma